Vyhledávání na skoky.net:
Dnes je 13.11.2018 - 04:23:00
Janne Ahonen a jeho skokanská kariéra
3.4.2008 - 17:30 - skokani - Petr


Říkává se, že v nejlepším se má přestat nebo že odejít se má na vrcholu. Otřepané fráze jakoby se najednou nehodily pro Janneho Ahonena. Kdyby se rozhodl ukončit kariéru po loňské sezóně, kdy nedosáhl na jediné pódiové umístění, odcházelo by se mu z kolotoče velkých závodů mnohem snáz. Letošní loučení, následující po návratu Seveřana do světové špičky, je pro jeho fanoušky bolestné. Jak ukázala nedávná tisková konference, je bolestné i pro samotného Fina.

Janne Petteri Ahonen jako by se pro skákání narodil. Poměrně záhy se dostal do společnosti elitních světových skokanů a ve sportu, který je tak nemilosrdný, že jednu sezónu můžete být neporazitelnou hvězdou a o rok později jste rád za postup od finálového kola, dokázal držet nadprůměrnou výkonnost po celou dobu aktivní kariéry.

Z můstků začal létat jako sedmiletý. Ve svých třinácti se poprvé postavil na můstek K–116 ve svém rodném městě Lahti a ihned překonal stometrovou hranici. Druhý den předvedl fascinující skok dlouhý 128 metrů, což byl v té době neoficiální rekord můstku. Ve svých patnácti letech poprvé nakoukl do série světového poháru a v sezóně 1992/93 získal celkové 50. místo.

12. prosince 1993 v Engelbergu se poprvé postavil na stupně vítězů. A rovnou na stupínek nejvyšší. Od tohoto okamžiku se stal respektovaným skokanem, se kterým se muselo počítat při jakémkoli závodě na stupně nejvyšší. Jeho kouzlo bylo i v dobách, kdy jeho forma nebyla nejlepší a nikdo od něj nic výrazného neočekával. Tím spíš se dokázal předvést v nejblyštivějším lesku.



Světový pohár

Svůj debut si odbyl v bavorském Ruhpoldingu. Začal slibně, neboť ve zkušebním kole předvedl šestý nejdelší skok. Když se však chystal na věži na svůj první soutěžní pokus, všiml si, že si nahoru vzal lyže patřící Tonimu Nieminenovi. Rychle seběhl dolů vzal si své a opět pospíchal nahoru. V závodě skončil 62.

Přes neúspěch v prvním závodě se do podvědomí odborníků zapsal. Někteří z něj byli natolik unešení, že mu předpovídali titul olympijského vítěze pro rok 1994, možná i pod dojmem toho, co se v Albertville podařilo krajanovi Nieminenovi. Ahonen olympijské vavříny nezískal a srovnání obou mladíků v 17 letech věku tak vyznělo jasně pro Toniho. Postupem času však začal Janne misky vah naklánět na svou stranu. Přidával jeden úspěch za druhým a jeho hvězda začala zářit stále jasněji.

V sezóně 1998/99 se zařadil do boje o celkové vítězství. Žlutý trikot držel ještě v době Turné čtyř můstků. Později začal iniciativu přebírat Martin Schmitt. Ačkoli Němec některé podniky vynechal, dosáhl nakonec vyššího bodového součtu a po zásluze Světový pohár vyhrál. Naopak Ahonen startoval ve všech závodech a oddych si nedopřál ani ve chvíli, kdy jej sklátila chřipka. Tato skutečnost mu byla vytýkána i v pozdějších sezónách. Totiž fakt, že se snaží absolvovat pokud možno kompletní sezónu, v jejímž závěru mu docházejí síly a odchází forma.

Na přelomu tisíciletí opět kraloval víkendové pouti po skokanských můstcích světa Martin Schmitt. Muž s fialovou přilbou Milka neměl v té době konkurenci. Jeho pozici plynule přebral Adam Malysz. Také si pronajal suverénní kralování světu letců s dlouhými lyžemi na nohou a to hned na tři roky po sobě. Ahonen podával v tomto období nadprůměrné a stabilní výkony, ale v celkovém součtu na tehdy fenomenální sportovce prostě neměl.



Až přišel ročník 2003/2004. Tehdy získal životní formu Sigurd Pettersen. Usadil se v čele SP a vyhrál i Truné čtyř můstků. Po něm však vynechal závody v Liberci. Toho využil Janne Ahonen a dvěma výhrami na české půdě se vyšvihl do čela průběžného hodnocení. V závěru sezóny mu již tradičně docházel dech, čehož se snažil využít stále se lepšící Roar Ljökelsoy. Dramatické dostihy se rozhodovaly ve finále na Holmenkollenu. První kolo vyhrál Roar, Janne obsadil místo osmé. Rozdíl mezi oběma soupeři se smrskl na deset bodů. V husté mlze bylo zrušeno druhé soutěžní kolo, což Ahonenovi stačilo k zisku křišťálového glóbu.

Svůj úspěch dokázal v následující sezóně zopakovat. Tentokrát však ve stylu velikánů. Z prvních jedenácti závodů vyhrál desetkrát. V konečném účtování činil jeho součet 1715 bodů.

Do konce kariéry nasbíral více než stovku umístění na stupních vítězů v jednotlivých závodech SP. Osmatřicetkrát stál na stupni nejvyšším. Lepší už je jen Matti Nykänen, který nasbíral 46 výher.

Celková bilance SP: 1.místo – 38x, 2. místo – 43x, 3. místo 27x

Turné 4 můstků

Ahonenova parádní disciplína. Rekordman v počtu celkových prvenství. V období přelomu roku byl jedinečný. Dokázal udržet stabilní formu ve všech čtyřech kláních. To předvedl již v sezóně 1998/99. Vyhrál celkově, aniž by získal jediné dílčí vítězství. O čtyři roky později vyhrál v Innsbrucku, třetí byl v Ga-Pa a Oberstdorfu, čtvrtý v Bischofshofenu. Opět mu na vrchol tedy pomohla vyrovnanost výkonů v jednotlivých kláních. Do třetice zvítězil na rozhraní let 2004 a 2005. Tentokrát měl natolik stabilní výsledky, že před sebe pustil pouze jednou jediného soupeře. V Bischofshofenu Martina Hölwartha. O rok později přidal čtvrtý vavřín a vyrovnal rekord Jense Weissfloga. Toto turné se zapsalo nesmazatelně do historie také tím, že vítězové byli dva. Spolu s Jannem také Jakub Janda. Letos Janne přidal pátý zářez. Opět se s ním příliš nepočítalo. Jasnými favority byli Rakušané. Fin však opět ukázal, kdo je králem německo-rakouského soutěžení.

Celková bilance na truné: 5x celkový vítěz, 3xdruhé místo, 2xtřetí místo, 9 dílčích vítězství

Mistrovství světa

V Norském Trondheimu se v roce 1997 stal poprvé mistrem světa. Na pódium jej doprovázeli Masahiko Harada a Andreas Goldberger. O dva roky později si vypil kalich hořkosti do dna. Do Ramsau jel v pozici lídra SP, odjížděl se třemi bramborovými medailemi. Zuby na úspěch si brousil v roce 2001. MS se tehdy konalo v Lahti, Ahonenově rodišti. S týmem získal dvě stříbra, na velkém můstku bronz.

S prázdnou neodjížděl ani z Val di Fieme. Družstvo Finska získalo zlato. Oberstdorf přinesl Ahonenovi největší mistrovské úspěchy. V roce 2005 konečně získal tolik ceněný titul z velkého můstku. Na středním připojil bronz a sadu medailí zkompletoval v závodě družstev. V Saporu, na posledním mistrovství světa žádný cenný kov nepřidal. Zajímavé bylo, jakým způsobem slavil úspěch krajana Olliho. Muž, který své úspěchy slavil poměrně chladně, se najednou radoval jako malý kluk a z kamarádova stříbra měl ohromnou radost.



Celková bilance MS individuálně: 2x mistr světa, 2x bronzová medile
Týmové soutěže: 1x zlato, 3x stříbro


MS v letech


Ahonen nebyl nikdy považován za specialistu na lety. Přesto však na leteckých mistrovstvích sbíral poctivě medaile. První stříbro si na krk pověsil již v roce 1996 v Bad Mitendorfu. V e Vikersundu 2000 se v tříkolovém závodě dostal ze 13. příčky po kole prvním až k bronzové medaili. Čtyřletý medailový cyklus nepokazil Janne ani v Planici.Ve sněhové vánici si doletěl pro stříbro. Uplynuly další čtyři roky a přišla další medaile. V Oberstdorfu skončil třetí.

Kromě úspěchu na leteckých mistrovstvích dosáhl seveřan ještě jednoho úspěchu. Během SP v Planici předvedl doposud nejdelší let historie – 240 metrů! Jelikož neustál dopad, není tento pokus považován za světový rekord.



Celková bilance individuální: 2x stříbro, 2x bronz
Týmové soutěže: 3x stříbro

Olympijské hry:


Soutěže pod pěti barevnými kruhy zůstanou pro Janneho noční můrou. Nikdy se mu nepodařilo získat žádnou individuální medaili. Při své první účasti k ní měl hodně daleko. Na můstcích v Lillehammeru teprve sbíral zkušenosti. Na středním můstku se umístil sedmatřicátý, na můstku velkém pětadvacátý.

O čtyři roky později v Hakubě již na medaili pomýšlel. Skokanské soutěže začaly na středním můstků. Japonci očekávali vítězství domácích, kteří v té době vládli světu. Kazuyoshi Funaki tehdy udivoval odvážným stylem v letové fázi, Masahiko Harada zase neskutečně dynamickým odrazem. Nejvyšší stupínek však ukořistil Jani Soininen. Ahonen měl jistě velkou radost z výhry svého krajana, na druhou stranu možná smutnil, neboť mu na třetí pozici Andiho Widhölzla chyběl jediný bodík a musel se spokojit s bramborovou medailí.

V Salt Lake City Ahonen konečně medaili získal. Radost z ní asi velkou neměl. Byla sice stříbrná ze soutěže družstev, za kterou by jiní dali ledacos, ale měla zvláštní pachuť. Byla totiž „až“ stříbrná. Rozdíl mezi ní a zlatou byl pouhopouhá desetina bodu. Nejtěsnější diference, jaká může existovat. V individuálním závodě obsadil Janne čtvrté místo na středním můstku. Zase. Zase chybělo málo, tentokrát 1,5 bodu na Adama Malysze.

Turín měl patřit Ahonenovi. Měl konečně získat toužebně očekávané olympijské zlato. Měl formu. Měl skvělou výchozí pozici po prvním kole závodu na středním můstku. Cenný kov však nezískal. Podmínky na konci druhého kola se zhoršily a úspěšní skokané z kola prvního se rázem ocitli v nevýhodě. S nepříznivým větrem si neporadil Morgenstern ani Ahonen.



Když nastoupil v poolympijské sezóně opět do seriálu závodů SP, zdálo se, že se Janne bude chtít pokusit o úspěch ve Vancouveru. Zvláště po letošním comebacku mezi světovou elitu se zdál jeho cíl reálný. 27.3. 2008 však bylo jasné, že Ahonenův olympijský sen už navždy zůstane jen snem.

Celková bilance – týmové soutěže: 2 x stříbro


Titulní fotografie - www.atomicsnow.com, ostatní fotografie - www.skispringen.com a www.geocities.com

Petr




Komentáře ke zprávě: