„Uvědomila jsem si, kolik věcí chci dělat mimo sport,“ říká Veronika Jenčová o konci kariéry
Během uplynulých devíti měsíců se česká reprezentace žen ztenčila hned o dvě jména. Nejprve se díky těhotenství odmlčela Karolína Indráčková, po zimní sezoně vyhlásila stopku také Veronika Jenčová. Dvaadvacetiletá rodačka z Jablonce nad Nisou si prošla dvěma návraty po vážných zraněních kolene, přičemž ten druhý byl završen vysněnou účastí na olympijských hrách. Motor k pokračování kariéry se však zadrhl, myšlenky Jenčové navíc čím dál častěji zabíhaly k bolavému kolenu. Plány do budoucna má ale nyní již bývalá reprezentantka bohaté.
Když jsme se naposledy bavili v Harrachově, tak téma konce kariéry nepadlo. Naopak, mluvila jsi o další sezoně. Jakým způsobem a kdy tvé rozhodnutí nakonec uzrálo?
Dlouho jsem vstřebávala olympiádu, vrtalo mi v hlavě, co to pro mě všechno znamená a co to v mé hlavě mění. Byla jsem v euforii, kdy jsem si říkala: „Á, tak to je ten pocit, který jsem chtěla. Nic jinýho nechci.“ Poslední skoky v Harrachově mě bavily a měla jsem dobrý pocit. Neskákala jsem sice nějak dobře nebo daleko, ale stejně jsem si to užívala, což pro mě byla novinka.
Myslela jsem, že to na jaře na hmotě zas všechno určitě půjde jednodušeji, jak jsem si pamatovala z minulého zranění. Potom ale přišlo volno. Byla jsem na dovolené, trávila jsem čas se svou rodinou a přáteli. Tam jsem přemýšlela, co dělá můj život smysluplným. Minulý rok na podzim jsem začala chodit pomáhat do dětského domova jako dobrovolník, hrát si s dětmi a podobně. To bylo ještě v době, kdy jsem zdravotně nebyla stoprocentní a cítila jsem, že mě to fakt naplňuje.
Pak se hlava začínala vracet do období rekonvalescence, kdy jsem si přišla na to, jak je pro mě zdraví extrémně důležité a jak je potřeba se o tělo starat, aby člověk mohl žít smysluplně. Tím mě čím dál míň uspokojovala představa výhry nebo nějakého velkého výsledku. Výsledek mě naplňoval jenom z toho důvodu, že bych to mohla dát na charitu, že bych mohla dělat dobré věci díky tomu, že budu dobrá.
V hlavě se mi trošku zafixovalo, že když letím dál, tak riskuju ta svoje kolena. Do života by mě to poznamenat nemělo, ale umím si představit, že kdyby se něco mělo stát znova, tak budou následky horší. A chci mít v budoucnu tělo zdravé, abych si mohla užívat život i po sportovní kariéře. Uvědomila jsem si, kolik věcí chci dělat mimo sport, a na které by se mi hodilo být zdravá. Když byl v zimě zápřah, tak jsem koleno cítila, a tím pádem mě tréninky bavily míň.
Zmiňovala jsi jednak bolest, ale taky euforii. Na olympiádě sis splnila velký sen, máš přesto nějaký sportovní sen, který zůstal nenaplněný?
Už odmalička jsem neměla představu nějakého sportovního snu. Vždycky jsem si dávala cíle na nějakou bližší dobu, třeba rok, dva, maximálně čtyři roky.
Největším snem pro mě bylo, aby mě lidi brali vážně, aby viděli, že ten sport chci dělat, že na to mám, a zbavit se pocitů, že mě podceňují. To jsem si splnila na juniorském mistrovství světa, kde jsem byla pátá. Pak byly i výsledky v dospělé kariéře, ať už bod ve „svěťáku“, nebo 28. místo na mistrovství světa.
Hlavní cíl sezony jsem si vždycky splnila, a vždycky jsem v sobě i na můstku něco překonala. Jasně, že nejvíc „hustá“ věc na světě by bylo vyhrát olympiádu. Ale ty čtyři roky bych nedokázala riskovat svoje kolena pro něco, k čemu bych možná ani nedošla. Musí to (vyhrát olympiádu) být fakt úžasný, ale nepotřebuju to mít.
Zmiňovala jsi bolest v koleni, bylo to něco, co tě mohlo na můstku limitovat i dál, nebo to bylo spíš o psychice?
Určitě jsem měla obavu i z toho důvodu, že jsem věděla, že jsem na můstku hodně brzy, ale olympiáda za to stála. Říkala jsem si, že i kdyby se mi před ní něco stalo, tak jsem smířená s tím, že jsem udělala maximum.
Nakonec mě začalo bolet i pravé koleno, jak bylo pořád přetížené. U levého bude asi pár let trvat, než si vychodím chrupavku, než si to tam všechno zvykne. Určitě bych nechtěla, aby se mi v kolenech muselo řezat znova. Při tréninku na můstku jsem to moc necítila, protože tam je hodně adrenalinu a euforie.
Ale přestaly mě bavit tak nějak veškerý suchý tréninky. Cítila jsem, že vždycky, když jdu do stoprocentního zápřahu, tak mě to bolí víc, než by mělo, když dělám vrcholový sport. Tím mi strach o koleno vzal zábavu ze skoků. Děsilo mě to. Úplně jsem viděla moment, kdy mi koleno ruplo, a pak ten výsledek, co by mě uspokojil, taky neexistuje. Asi by se to dlouholetou prací dalo zvrátit, ale to už nechci.
Jestli to chápu dobře, tak tvůj poslední skok se paradoxně konal v Harrachově, kde sis přivodila předchozí vážné zranění. Máš to ještě v plánu změnit?
Nemůžu stoprocentně říct, že jsem udělala svůj poslední skok, ale ani to není tak, že bych se co nejdřív chtěla dostat na můstek. Kdyby mi to fakt chybělo, tak si to umím představit, protože mám vyzkoušené, že i člověk, co rok a půl neskákal, se může vrátit. Vlastně mi přijde hezký, že poslední závod byl olympijský a že poslední skoky byly v Harrachově, kde jsem si napravila pocity z předešlého MČR, kde jsem si přetrhala vazy. Teď jsem tam skončila s úsměvem a tím, že jsem mohla fandit holkám a užila si to jinak.
Ve skokanském světě jsi strávila dlouhou dobu. Co myslíš, že ti bude nejvíc chybět?
Nejvíc mi určitě chybět závody, ten pocit, když jdu překonat sama sebe. Když se spouštím z lavičky, tak to bylo přesně ono. To je ten pocit, co chci mít. Ale věřím, že tohle si v životě najdu i jinak.
Říkala jsi, že je hodně věcí, které můžeš dělat mimo sport. Kam povedou tvé další kroky a budeš třeba pořád spojená se skokem?
V nejbližší době to neplánuju. Pokud budu zrovna blízko nebo mi to bude chybět, tak se samozřejmě ráda přijedu podívat na závody nebo někoho navštívím. Teď ale začínám pracovat v bistru, kde jsem snídaňový kuchař, protože odmala mám opravdu ráda vaření a pečení a budu tam i péct dorty do vitrín. Moc se tam těším.
Tohle hobby jsem musela v patnácti pustit do ústraní, kdy jsem musela začít řešit váhu a tělo se začalo žensky měnit.
K tomu jsem se loni stala součástí dobrovolnického centra ADRA v Liberci, v tom se chci taky angažovat dál. Práce s dětmi mě obecně dost naplňuje a ráda bych pomáhala i s přípravou organizací akcí.
Baví mě i spojení s přírodou, takže chození do hor se svými blízkými, na které jsem teď měla čas třeba jen jednou měsíčně. Chci taky zkusit začít lézt, zatím lezu na stěně, postupně bych chtěla i někde na skalách. Láká mě i box a další pěkné aktivity, které by mi mohly navodit pocit adrenalinu. Běh nebo fitko už jsou na můj mozek asi moc jednoduché (smích). Celý život dělám extrémní sport, jsem extrémista a potřebuju něco, kde si to zase najdu.
Poslední otázka – kdyby malá Verunka, která sotva začínala skákat, viděla tuhle tvou kariéru, myslíš, že by to brala?
Myslím, že jo. Když jsem byla asi v sedmé třídě, tak jsem mamce s brekem říkala, že už skoky dělat nechci. Nedokázala jsem si představit, jak bych jednou mohla skákat na devadesátce nebo velkém můstku. Mamka říkala, že když budeš chtít opravdu přestat, tak přestaneš. Takhle jsem to brala a myslím, že pro tu malou holčičku bych byla dost „hustá“. Už jen tím, že jsem byla na olympiádě.
Náhledové foto: Veronika Jenčová v Hinzenbachu 2025 (autor: Jan Štěrba)
