Ještě v minulé sezoně stál Benedikt Holub na skokanském můstku jako závodník a usiloval o kvalifikaci na olympijské hry v italském Predazzu. Po neúspěšném pokusu a ztrátě motivace k závodění se vydal novou cestou. Nyní působí jako asistent Radka Žídka a společně se věnují juniorské reprezentaci i SCM Dukla Liberec. Trenérská práce ho naplňuje, zároveň si však uvědomuje zodpovědnost, kterou přináší. V rozhovoru přibližuje svůj rychlý přechod do nové role i to, co chce předat mladým skokanům.
Ještě nedávno jsme tě viděli jako závodníka, teď už stojíš u můstku jako trenér. Jak vedla tvoje cesta k nové roli?
Rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy už jsem věděl, že se nedostanu na olympijské hry. Rozhodl jsem se, že kariéru ukončím, a definitivně jsem se rozloučil na mistrovství České republiky v Harrachově. S Radkem Žídkem jsme už předtím byli domluvení, že pokud skončím, chtěl bych mu dělat asistenta. Chtěl jsem se od něj co nejvíc naučit a nasbírat zkušenosti. Takže jsem vlastně rovnou ze závodní kariéry přešel k trénování.
Lákala tě trenérská práce už dříve?
Dřív jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Přemýšlel jsem jen nad tím, že budu nejlepší skokan. Postupem času jsem si ale začal říkat, že bych jednou mohl být trenérem a nějakým způsobem pomoct klukům. Nakonec to přišlo docela přirozeně.
Byla právě spolupráce s Radkem Žídkem jedním z hlavních impulzů?
Určitě. Už na začátku minulé sezony jsme se bavili o mých cílech a nastavili jsme si nějaká kritéria. Řekl jsem mu, že pokud se nedostanu na olympiádu, skončím. Zároveň jsme se bavili o tom, že bych mu potom rád nějakým způsobem pomáhal. Nakonec jsme se domluvili, že mě vezme jako asistenta a budeme to dělat společně.
Jak si zatím spolupráci s Radkem Žídkem pochvaluješ?
Úplně na jedničku. Radek je strašně dobrý člověk a jako trenér je opravdu velká kapacita. Jsem hlavně rád, že se můžu učit od někoho tak zkušeného. To je pro mě super.
Co máš ve své nové pozici konkrétně na starost? Jak máte práci rozdělenou?
Společně trénujeme SCM (Sportovní centrum mládeže) Liberec a juniorskou reprezentaci. Zároveň sledujeme i mladší kluky a holky. Snažíme se je postupně zapojovat mezi starší. Vždycky někoho vezmeme k nám, aby viděl, jak starší závodníci fungují, jak trénují a jak by měl vypadat celý přístup ke sportu. Myslím si, že právě to jim může hodně dát.
Jak se v trenérské roli cítíš?
Strašně mě to baví. Je to opravdu dobrá práce, ale zároveň je to úplně jiná zodpovědnost. Když jsem byl sportovec, zodpovídal jsem sám za sebe. Teď mám zodpovědnost také za kluky a chci, aby skákali dobře. Je skvělé sledovat, jak rostou, jak se každým skokem zlepšují a jak pracují v tréninku. To mě na tom opravdu baví.
Změnil přechod na trenérskou pozici tvůj pohled na závodníky nebo trenéry?
Úplně ne, protože všechny závodníky i trenéry znám už z doby, kdy jsem sám skákal. Pohled je ale přece jen trochu jiný právě kvůli té zodpovědnosti. Najednou už člověk neřeší jenom sám sebe, ale přemýšlí nad tím, jak pomoct ostatním.
Během zářijového FIS Cupu ve Frenštátě se dařilo například Matěji Maturovi nebo Oliveru Jandovi. Jak jejich výkony hodnotíš z pozice trenéra?
Bylo to super. U Matěje i Oliho je vidět, že opravdu pracují a chtějí skákat dobře. Myslím si, že se zároveň vzájemně posouvají a dotahují jeden druhého. Je radost je sledovat, protože dělají to, co mají. A není to jen o samotném skákání na můstku. Je to také o tom, jak fungují mimo něj. Jdou podle mě čím dál víc profesionální cestou a spolupráce s nimi je opravdu dobrá.
Co bys chtěl svým svěřencům jako trenér předat především?
Určitě trpělivost. Chtěl bych, aby pochopili, že všechno nejde hned a že za výsledky je práce. Zároveň je ale nejdůležitější, aby je skákání bavilo a dělali ho s radostí. Nechci, aby měli pocit, že něco musí dělat a vlastně nechtějí. A potom je tu celkový profesionální přístup. Není to jen o jednom skoku na můstku, ale o všem, co člověk dělá kolem toho.
Připravili Kinga Stanaszek a Jiří Korbel.
Foto: Benedikt Holub s Radkem Žídem (autor: Jan Štěrba)
