David Jiroutek od letošního léta působí u slovenské ženské reprezentace a podílí se také na dlouhodobém projektu směřujícím k roku 2030. Jeho cílem není pouze práce s Kirou Márií Kapustíkovou a Tamarou Mesíkovou, ale především vytvoření širšího systému, který by na Slovensku dokázal vychovávat další závodnice. V rozhovoru mluví o prvních měsících práce, výrazném progresu mladých skokanek, povedeném létě Kiry, hledání nové techniky u Tamary i o tom, proč pro něj v nejbližších letech nebudou výsledky vždy tím nejdůležitějším.
Od léta působíte u slovenské ženské reprezentace a zároveň v rámci Projektu 2030. Co přesně si pod tímto projektem představit a jaká je vaše role?
Jde především o to vytvořit nějaký systém – finanční i personální. Dát dohromady lidi, kteří budou během příštích čtyř let jezdit na soustředění a u kterých vidíme určitou perspektivu. Momentálně tam máme přibližně pět nebo šest děvčat. Za Tamarou a Kirou už se nahoru posouvají další dvě mladé holky, Ella Wittmannová a Lucia Siragiová. Za tři nebo čtyři měsíce udělaly velký kus práce. Ella už má dokonce za sebou skok na K120 kolem 110 metrů, takže ten posun je fantastický. Chceme postupně vytvořit podmínky k tomu, abychom mohli vozit více závodnic také na velké mládežnické akce (mistrovství světa juniorů a Evropský olympijský festival mládeže).
Co se týká Kiry, nechceme nic uspěchat. Je jí sedmnáct let a byla v Klingenthalu jednou z úplně nejmladších závodnic. Byla by chyba od ní automaticky očekávat, že bude celou sezonu fungovat na úrovni zkušenějších závodnic Světového poháru. Sezona je dlouhá a vždycky přijde únava. A často je mnohem důležitější ta mentální než fyzická. Fyzicky to člověk zvládne, ale psychicky je skákání strašně náročné.
Jaké byly vaše první kroky po příchodu ke slovenskému týmu? Co se podařilo během prvních měsíců změnit?
Nejdřív jsme potřebovali zabezpečit lidi alespoň základním kvalitním materiálem, aby mohli normálně trénovat a skákat. Netýkalo se to závodnic, které už jezdily Světový pohár, ale především širší skupiny. Pak jsme se snažili nastavit tréninkový systém. Máme například spolupráci se sportovní školou v Banské Bystrici, kde je člověk, který s holkami pracuje na kondiční přípravě. Bohužel měl nehodu a momentálně nám může pomáhat hlavně na dálku, z jeho tréninků ale byly nadšené. Kondiční přípravu ale chceme dál rozvíjet a navázat na ni během soustředění praktickým skokanským tréninkem. Cílem je, aby si závodnice co nejrychleji zvykly na věci, které jsou pro nejlepší týmy úplně automatické.
Kira Mária Kapustíková má za sebou velmi povedené léto. Jak těžké bude navázat na výsledky z posledních měsíců i z minulé zimy?
Ona je pořád tak trochu nepopsaný list papíru. Uvidíme, kdy bude potřeba otočit stránku, případně se někdy vrátit o krok zpátky. Třeba právě v Klingenthalu jsme si říkali, že jsme tak trochu „z vody uvařili hovězí vývar“. A podařilo se to. Poslední týden jsme měli problémy s rovnováhou v nájezdu, což se potom promítalo do práce svalů a celé techniky. Kira je ale dobrá v tom, že se dokáže soustředit na konkrétní věci, pracovat třeba přes neurocvičení na rovnováze a nakonec z toho ještě vytěžit body. To je fantastické.
V Râșnově přitom dvakrát skončila šestá. Jak jste tyto výsledky vnímal jako trenér?
Já jsem tehdy říkal: super, fantastické, gratuluju – ale zároveň jsi ta dvě šestá místa trochu „utrpěla“. Nebyly to totiž skoky, se kterými bych byl úplně spokojený. Konkurence tam navíc nebyla kompletní. Výsledkově to samozřejmě bylo skvělé, ale z trenérského pohledu tam byla pořád velká rezerva. Na druhou stranu má Kira ten můstek ráda, takže tam přijela v psychické pohodě. I když jí skoky úplně nevycházely, dokázala být šestá a první den nebyla daleko ani od ještě lepšího umístění. Já se v těchto chvílích musím trochu brzdit. Jsem zvyklý z práce s českými kluky i zahraničními závodníky, že člověk chce být takový žralok a pořád sbírat body ve Světovém poháru. Ale Kiře je sedmnáct. Musím se proto hlídat, abych nebyl zbytečně moc tím žralokem.
U Tamary Mesíkové je situace trochu jiná. Co jí podle vás chybí, aby se dokázala pravidelně přibližovat úrovni Kiry a bodovat?
U Kiry jsem použil přirovnání k nepopsanému listu papíru. Tamara je naopak spíš popsaná kniha, kterou musíme přepsat. Má v sobě určité pohybové vzorce, které někdy fungovaly, později už tolik ne, a teď je potřeba je změnit. V Klingenthalu například neměla špatný tréninkový týden. Předvedla několik opravdu dobrých skoků. Problém nastane ve chvíli, kdy přijde stres. Mozek se potom automaticky vrací ke starým pohybovým vzorcům, protože je zná. I chyba je pro něj v tu chvíli vlastně bezpečnější než nový pohyb, který se závodnice teprve učí. Nových správných pohybů zatím Tamara nemá tolik zažitých, aby je ve stresové situaci dokázala automaticky použít. Přitom v tréninku ví, že je schopná skočit třeba 125 metrů. Je to hodně o trpělivosti a také o psychice. Musí se naučit oddělit od některých emocí a soustředit se čistě na pohyb, který chce provést. Emoce totiž mohou všechno výrazně brzdit.
Budou tedy v nejbližší době důležitější technické a mentální posuny než samotné výsledky?
Vzhledem k Projektu 2030 určitě ano. Tamara už má zkušenosti ze Světového poháru, Kira má za sebou několik velmi dobrých výsledků a povedené léto, ale je potřeba dívat se dál. Podobnou situaci jsem zažil například s Valentinem Foubertem. Když jsem s ním byl poprvé na Turné, říkal jsem mu, že tam je hlavně kvůli budoucnosti. Až jednou přijede a bude bojovat třeba o první desítku, bude už přesně vědět, co ho čeká. Mozek, který zná prostředí a dokáže předvídat určité situace, s nimi potom umí mnohem lépe pracovat. U mladých závodníků je výhoda, že se od nich zpočátku příliš neočekává. Těžší situace přichází ve chvíli, kdy už očekávání existují a výsledky nepřicházejí. Pak se k vnějšímu tlaku přidává ještě tlak, který si vytváří sám závodník.
Projekt směřuje k roku 2030. Je tedy olympiáda ve Francii hlavním cílem celého programu?
Dá se to tak říct, ale nás baví každý závod. Podle mě není dobré přemýšlet nad tím, jestli se závod jmenuje Turné čtyř můstků nebo olympijské hry. Člověk by měl chtít v každém závodě předvést maximum. Takový byl vždycky třeba Roman Koudelka. Přijde na závod jako žralok a chce skočit co nejlépe, vyhrát nebo udělat dobrý výsledek. Když člověk začne příliš řešit, že jde právě o olympiádu nebo nějaký jiný velký závod, mohou ho ty myšlenky spíš svazovat.
Na Slovensku spolupracujete také s Vasjou Bajcem. Jak vám funguje spolupráce v rámci trenérského týmu?
S Vasjou je spolupráce super. Už to není takový divoch, jako býval kdysi. Má zase trochu jiný způsob přemýšlení a jiný pohled na některé věci, což mi často hodně pomáhá. Problém je spíš v tom, že na Slovensku momentálně nemáme příliš široké trenérské zázemí. Chybějí lidé, kteří by mohli týmu pravidelně pomáhat, a zároveň nejsou finance na to, abychom jednoduše angažovali další trenéry. Snažíme se proto pracovat s tím, co máme.
Jak se vám zatím pracuje se samotnými závodnicemi?
Musím říct, že mě mladé holky velmi příjemně překvapují svou zodpovědností. Před tréninkem píšou analýzu, potom posílají videa z tréninku a podle toho jim můžu říkat, co je potřeba změnit nebo na čem dál pracovat. Takovou míru zodpovědnosti člověk nevidí automaticky ani u starších závodníků. Navíc chytily určitý drive. Viděly na Kiře, že je schopná stabilně se pohybovat mezi nejlepšími, a najednou mají pocit, že by to mohlo být možné také pro ně. A právě z toho mám velkou radost.
Na článku se podíleli Kinga Stanaszek a Jiří Korbel.Náhledové foto: David Jiroutek (autor: Jan Štěrba)
