Alexandria Loutitt: „Už nejsem nejmladší kanadská skokanka“

Kanadské skokanky na lyžích jsou unikátem. Bez jakýchkoliv můstků ve své domovině či výraznější podpory svazu dokázaly během posledních let získat olympijský bronz, několik stupňů vítězů ve Světovém poháru a zásluhou Alexandrie Loutitt také seniorský mistrovský titul. Nejzářivější kanadská hvězda a třetí skokanka dnešního závodu se nám po jeho skončení svěřila jak se svými dojmy, tak s velkou snahou posunout skoky v Kanadě kupředu.

První závod letní sezony je minulostí, jak sis ho užila?

Bylo to dost dobré. První kolo sice bylo náročné, ale comebacky jsou můj styl, to už o mě teď asi všichni ví (smích). Takže jsem ve druhém kole jen chtěla udělat svou práci, a to zjevně fungovalo.

Podmínky dnes byly místy asi docela složité?

Je to skvělý test. Proměnlivý vítr navíc vyzkouší, jak jste mentálně silní. Umět skákat pod tlakem je hodně důležité a teď máme skvělou příležitost, jak si to před zimou vyzkoušet, protože celkové pořadí teď není tak důležité.

Na rozdíl od loňska jsi letos zůstala zdravá, jak to ovlivnilo přípravu?

Docela dost. Předevčírem to byl rok, co jsem si při pádu zlomila nohu. Takže je docela příjemná změna, být teď na pódiu (smích). Letos se cítím o dost víc připravená a doufám, že budu moct závodit celou zimu, protože loni jsem víc než půlku musela vynechat. Nakonec to ale i tak pro mě byla skvělá sezona.

Během ní jsi zažila hodně skvělých momentů, ať už první výhru v SP, titul mistryně světa nebo světový rekord, který byl pro tebe ten úplně nejlepší?

O všech těchto věcech jsem vždycky snila a nikdy si nebyla jistá, jestli se k nim aspoň přiblížím. Vybrala bych mistrovský titul, protože to se žádnému Kanaďanovi nepovedlo – světové rekordy i výhry v SP jsme před mnoha lety měli. Myslím, že být v 19 letech juniorskou i seniorskou mistryní světa je něco, co by mě nenapadlo ani v těch nejhezčích snech.

Bereš to více jako splnění snu, nebo pořád začátek cesty?

Určitě myslím, že jsem pořád na začátku kariéry. Poslední sezona byla koneckonců moje vůbec první ve Světovém poháru, i když jsem se kvůli zranění zapojila až v polovině. Rozhodně jsem připravena na svou snad první kompletní sezonu! Musím se ještě zaměřit na vyrovnanost skoků, občas jsem moc natěšená a trochu mě to přeroste (smích). Je potřeba to brát víc v klidu,

Měla jsi tu docela dost fanoušků, koneckonců část Kanady mluví francouzsky, byla to pro tebe dodatečná motivace?

Aspoň se takhle daleko od domova cítím o něco víc jako doma. Francouzská kultura je samozřejmě v Kanadě hodně zastoupená, i když já ve francouzské části nebydlím. Ale i tak si tu s francouzštinou všude kolem připadám jako doma, i když umím jen pár slov. Když strávíte 11 měsíců v roce na cestách, je to osvěžující.

Takže Světový pohár bys tu uvítala?

Určitě! Tenhle můstek mám ráda, je sice docela náročný, ale skákat tu je zábava.

Kanada tvoří léta uzavřený tým, nedávno se však několik mladých Kanaďanek vypravilo na soustředění do Szczyrku, jaká je teď situace v kanadském ženském skoku?

Konečně to pro nás začíná vypadat dobře, už nejsem nejmladší kanadská skokanka (smích). Začala jsem pracovat na mentorském programu pro mladé závodnice, abychom mohli juniorky propojit s národním týmem, protože teď je tam obrovská mezera. Dodává to energii celému týmu, když víte, že po vás někdo přichází, snažíte se dostat ještě víc dopředu. Naopak když přicházíte, chcete ostatní dorovnat. Ve výsledku jdou tedy kupředu úplně všichni. Holek sice zatím moc není, ale jsem optimistka. Myslím, že když já a Abi (Abigail Strate, pozn. red.) budeme pokračovat v růstu, zájemkyň bude přibývat. Už teď je vidět, že média se o skoky více zajímají, Světové poháry jsou živě v televizi a s tím roste i počet fanoušků. Jde to pomalu, ale jsme na správné cestě.

Jak to vlastně vypadá s tréninkovými možnostmi v Kanadě?

V Kanadě nemáme v podstatě nic, je tam jen 40metrový můstek ve Whistleru, ale to pro výchovu nových závodnic zdaleka nestačí. Snažíme se to změnit, ale v nejbližší budoucnosti se změny čekat nedají. Děti jsou tedy nuceny cestovat, naštěstí ale vidím, že jsou ochotné to pro skoky podstoupit.

Celkově jste za poslední dva roky udělaly velký krok vpřed, v čem vidíš hlavní důvod?

Největší změnou byl určitě realizační tým. Máme Janka Zwittera a Igora Cuznara, což je skvělé duo. Z týmu, který byl v podstatě nejhorší udělali světové šampiony, což hovoří za vše. Také jsme přestaly bydlet v podstatě v kufru a začaly žít v Evropě, Předtím jsme byly pořád na cestách, takže jsme si nikdy pořádně neodpočinuly.

Skoky na lyžích žen jdou pomalu dopředu, viz loňské lety. Nejde to ale příliš pomalu?

Nemůžete změnit myšlení všech lidí, ale myslím, že každý den ukazujeme, že se mýlí. I FIS začíná víc podporovat skoky žen na velkých můstcích. Což potřebujeme, protože skoky na menších můstcích už nikdo moc nesleduje. Doufám, že jednoho dne na nich budeme mít jen 1-2 závody jako muži.

Lety na lyžích sis poprvé vyzkoušela letos. Jaký to byl zážitek?

Skoky na lyžích miluju! Vikersund je od letoška můj oblíbený můstek. Je to těžké popsat, cítila jsem se zase jako dítě. Hodně let pro mě byly skoky hlavně o výsledcích a o hledání cesty, jak je provést technicky perfektně. Tam jsme si ale chtěly s holkama vše hlavně užít, na což bych chtěla navázat i v dalších závodech, protože mi to evidentně svědčí!

Foto: Alexandria Loutitt (autor: Jiří Korbel)