Poprvé si musel občanku měnit před čtyřmi lety. To, když už konečně vyměnil své rodné jméno Vlastibor na své „opravdové“ oslovení Borek. Teď by si možná rád změnil v rodném listě ještě jednu kolonku: věk. Na svých osmadvacet, které oslavil v červnu, se prý vůbec necítí. S Borkem Sedlákem jsme ale v rozhovoru pro skoky.net probrali i to, proč se v Chorvatsku cítil jak cirkusák. A také vítr, který mu ve Villachu sebral lepší výsledek. Hezky začerstva, ráno poté, co z Rakouska dorazil domů. Evidentně v dobré náladě…
Á, vidím, že hned po ránu dobře naladěný. Jsi ranní ptáče?
Šel jsem spát v 1.30h – dávali film Nebezpečné hry, a vstával v 6.30h, takže se dá říct, že jsem ranní ptáče. Já moc nepotřebuju spát, jsem tím už hodně profláklej a všichni si ze mě dělají srandu, že ti starší lidé už méně spí (smích).
Je ti tedy asi jedno, kdy začínají závody – jestli jsou dopoledne před obědem nebo až večer po osmé?
Přesně tak, je mi to úplně jedno, jsem schopný vstát ve čtyři hodiny a za minutku být z postele a normálně fungovat, ať už na trénink, nebo na závod. Jen mi ranní závody nevyhovují s tím, že to „starší tělo“ se musí déle protahovat a strečink zabere více času k tomu, abych se cítil připravený např. na skoky.
To už je dva, tři roky před třicítkou poznat, že už tělo není jako na začátku kariéry?
Některé součástky jsou už trochu opotřebované, v zimě jsem málem neodletěl do Norska, protože mě chytla záda. Mám s nimi problémy po pádu na Ještědu v roce 1999. A dva týdny zpátky jsem musel dostat injekci do kolene, abych nekulhal a na závodech nevypadal podezřele (smích). Ale myslím si, že u vrcholového sportu ta bolest v některých partiích je normální, takže si nechci stěžovat – určitě si tím prošel, nebo projde, každý, kdo např. 21 let skáče na lyžích…
Říkáš injekci do kolene – kolena jsou asi nejčastějším objektem zranění, že?
Určitě – kolena a záda. Mám nějaké problémy s chrupavkou, takže jsem v injekci dostal nějakou „výživu“ na to postižené místo a snad zase nějaký čas budu mít pocit náctiletého (smích).
– tělesně. Ale co duševně? Jsi modrooký blonďáček, takže vzhledově by nebyl problém. Ale co psychicky?
Jestliže by mělo být člověku tolik, na kolik se cítí, tak jsem pořád ten náctiletej. Když mí spolužáci se kolem mě žení, vdávají, rodí děti, atd., tak já se pořád pohybuju mezi mladými kolegy-skokany, takže asi určitě i tohle mě udržuje v tom, že se cítím mladší, než kolik mi píšou v občance.
Píšou 28… Přesto necítíš žádnou „občanskou povinnost“ přivést na svět budoucího plátce daní?
(smích) Klidně dva plátce daní, ať tatíkovi platí na pořádnou penzi, ale zatím na ty prcky je čas – aspoň doufám… Chci dodělat školu, skákat a po ukončení kariéry se na chvíli podívat někam za hranice, nejspíš za oceán. Až budu zajištěný a budu vědět, že je čas na ty malý Sedláky, tak nebudu váhat – moc se na ně těším!
Budeš tedy postupovat podle seznamu – první je na řadě nejspíš ukončení školy. Jak se daří tento bod programu?
Nechci mít nalajnovaný život, ale kdyby to šlo takhle chronologicky, tak by to bylo ideální a ta škola je snad otázka poslední zkoušky z mikroekonomie v říjnu, pak státnic z ekonomie, asi v lednu, a diplomové práce plus státnic z podnikové ekonomiky v červnu, takže 29 bych už mohl oslavit trochu razantněji a mít dva důvody k oslavám (úsměv).
Vlastně budeš jediný reprezentant – vysokoškolák!?
Když nad tím tak přemýšlím, tak ano, jediný… Ale například moje přítelkyně říká, že jestli já udělám vysokou školu, tak to je výsměch školství, protože jsem „pako“ a kdo zažil naše skokanský soustředění, tak si musí asi myslet, že mi všichni jsme paka (smích) – ale je tam sranda a fantastický vzpomínky, které mi jednou budou moc chybět…
A proč by měla být na soustředění banda odměřených chlápků, co sotva promluví a jak jsou naškrobení, tak ani nepohnout páteří? Povídej, nějakou „historku z natáčení“ můžeš do placu hodit, ne? Nebo je všechno přísně tajné a do médií nesmí?
To by bylo asi vytržený z kontextu a asi by to nikdo nepochopil – tyhle naše „prdelky“ jsou několikadenní záležitost a zrají jako víno, takže osobní účast je nutná. Ale musím se přiznat, že mě občas bolí z toho smíchu i břišní svaly. Takže jak říkáš, jsem rád, že nejsme banda „naškrobenců“, co se nedokáže spolu ani bavit.
Foto: Borek Sedlák v obležení novinářů (zdroj: skoky.net)
V týdnu mezi závody CoC ve Slovinsku a Rakousku jste s týmem zajeli k moři. Jak vůbec regenerace v Chorvatsku dopadla? To muselo být, co se zážitků týče, něco podobného, co?
(úsměv) Chorvatsko bylo moc fajn, já miluju moře a sluníčko, takže já byl maximálně spokojený, i když štěstí na počasí jsme teda extra neměli, ale sranda byla. Myslím, že jsme se dobře zregenerovali a dobře potrénovali plus opět se ujistili v tom, že Chorvatsko je nádherný, takže z mé strany na tohle soustředění jen samá chvála!
Istrie? Makarská?
Byli jsme na Krku, ale jeden den jsme si udělali výlet na Cres, kde nás David (pozn. Jiroutek) vzal na místo, které stálo na hoře a z něho jsme museli jít třicet minut po kamenitých stezkách k moři a malé pláži, ale bylo to tak krásné místo, že nikdo té námahy, hlavně na cestě zpátky, nelitoval.
Úplná romantika – jen s bandou kluků… A kromě výletů a božské relaxace vás trenér proháněl kde? Na beachvolejbalovém kurtu, v poklusu podél palmových alejí? Nebo jste měli tradiční soustředění se všemi „skokanskými prvky“?
Samozřejmě, že ta romantika by se lépe vychutnávala v trochu pozměněné společnosti (smích). Trefila jsi to přesně, hráli jsme beach volejbal, byli jsme běhat podél moře a taky jsme měli tréninky zaměřené na dynamiku a techniku odrazu – trochu jsme byli atrakce pro lidi, kteří se vraceli od moře a pečlivě nás sledovali a hecovali, když jsme skákali přes překážky (smích). Každopádně si při některých našich cvicích museli myslet, že přijel Cirkus Humberto (smích).
Bylo to povzbuzování dobrá motivace? Kdo vyskočil před publikem nejvýš?
Já se musím přiznat, že zrovna v tu chvíli, kdy se skákaly překážky před publikem, tak já individuálně pracoval s Davidem na nájezdovém postavení, ale mám pocit, že když se skákalo o zmrzlinu – vypsaná prémie od Radka Žídka, tak překážky neshodil nikdo, i když byly hodně vysoko. Jo, holt kluci jsou nejspíš takoví žoldáci a ta motivace odměny byla obrovská (smích).
Jakou zmrzlinu sis vybojoval ty?
Já jsem ji málem získal v chůzi po laně – jako outsider v téhle disciplíně by to bylo velký překvapení, ale bohužel – Hlávka si tam vybojoval druhou… (smích)
Foto: Borek Sedlák s Lukášem Hlavou (autor: MiV)
A co boje naostro, ve Slovinsku a Villachu? Ty už zřejmě tak příjemné jako boje o zmrzlinu nebyly…
Jak ve Slovinsku, tak v Rakousku byl dost těžký Kontinentální pohár. Plus všechny závody v Kranji a Villachu byly poznamenány dost velkými povětrnostními rozdíly, takže základ byl udělat dobrý skok a pak čekat, jak silný vítr a jakého směru v danou chvíli nad skokanským můstkem bude proudit.
Nelituješ tedy, vzhledem tomu větru, tolik toho „promarněného“ 10. místa, které jsi držel po prvním kole sobotního závodu ve Villachu?
Samozřejmě, že to člověka zamrzí, že částečně o jeho umístění rozhodnou povětrnostní podmínky, ale bohužel to je skok na lyžích. V minulosti jsem se tím dost trápil a po závodech hodně o všem přemýšlel, teď se snažím to brát jako hotovou věc, poučit se z mých chyb, které jsem udělal a těm se příště vyvarovat, proto ani nehodnotím prvních pět závodů Kontinentálního poháru, protože je beru jako přípravu před zimní sezónou, která je určitě mnohem důležitější a v mnoha případech se i dost liší od té letní!
Často znějí výroky o tom, že je letní sezona, a zvlášť její začátek, jen o štěstí a neukazuje pravou formu. Souhlasíš s tím tedy?
To je těžký, někdo bere opravdu tu letní sezónu jen jako přípravnou a je v plných, fyzicky náročných trénincích, protože svoji výkonnost směřuje k té zimní. A jiné týmy se zase soustředí na to, že je závod v létě a tomu přizpůsobí obsah svých tréninků. V každém případě musím říct, že ty čtyři závody byly hodně o štěstí a platilo i známé pravidlo, že ti nejlepší mají i to štěstí.
Kranjec nebyl překvapivým čtyřnásobným vítězem?
Já jsem věděl od Matjaže (pozn. Zupana, trenéra Slovinců), že Kranjec má výbornou formu, k tomu první tři závody ve Slovinsku, kde jsou Slovinci velice silní – rovná se podařený start do sezóny. To se hned pak daleko líp závodí a Kranjec se vezl na té vítězné vlně a vlně výborných skoků i v Rakousku. Každopádně 480 bodů z 5-ti závodů je výborná vizitka formy!
Domácí prostředí musí úžasně nakopnout. Nemrzí tě (a vlastně i zbytek týmu), že se v Česku tolik závodů nepořádá? GP už letos na Ještědu nebude, v zimě bude jedině závod SP v Harrachově…
Mrzí, domácí prostředí je určitě výhodou, ale bohužel to jsou věci, které my skokané nedokážeme ovlivnit a musíme je akceptovat. Aspoň, že Harrachov pořádá SP a budeme mít výhodu domácího prostředí právě tam.
Start v Harrachově je podmíněný dobrou formou a nominací do áčka. Přitom loni, kdy se po tvé nejlepší sezoně měla smůla konečně prolomit, to zase nějak skřípalo. Už ji objevil příčinu? Už budeš zase aspirovat na pozici v áčku?
Loňské léto pro mě vypadalo dobře a já jsem věřil, že forma bude gradovat k nadcházejícímu MS v Liberci. Bohužel se tak nestalo a mně se v zimě nedařilo tak, abych mohl reprezentovat na MS. Hodně mě to zamrzelo, ale už jsem se přes to dostal a teď mám spíš dílčí cíle, než abych myslel na Vancouver. Hlavní je, že mám stále motivaci a chuť do další práce a věřím, že ta touha mě dostane tam, kam se přeji dostat!
A to je kam? Právě ten Vancouver?
Pokud se mi bude dařit plnit ty dílčí cíle, tak právě ten Vancouver! Ale nerad bych se omezil na nějaký časový úsek v únoru a myslel jen na něj. Teď je červenec a mě čeká ještě spousta práce, pokud chci na olympijských hrách naši zemi reprezentovat.
Hlavní foto: Borek Sedlák (autor: PaM)
