Před několika lety byl skok žen stejně nepředstavitelný jako ženský hokej, časy se ale mění, a tak jsme na ZOH již podvakrát mohli obdivovat ženy honící se za kotoučem a do budoucna zde jistě také uvidíme ženy na skokanských můstcích.
Ostatně proč ne, když ženy mohou hrát fotbal, boxovat, vzpírat a dělat mnoho sportů, které kdysi byly výsadou mužů, co je tak absurdního na myšlence ženského skoku? Toto odmítání je nepochopitelné obzvláště v tuto chvíli, kdy je v českém ženském skoku tak velký talent jako je Pustková a kdy se skákání věnují i dívky z Liberce (Dejmková, Miková), Frenštátu (Doleželová, Rajnochová), Desné (Blažková, Bilá, Indráčková) a Harrachova (Pánková).
Pro ženský skok hovoří i fakt, že se stal oficiálním sportem na MS v severských disciplinách a že to bude právě Liberec, kde budou ženy bojovat o svůj historicky první mistrovský titul. Dalším argumentem hovořící pro je i to, že v ženském kontinentálním poháru je dnes na sedmdesát žen – skokanek a že jejich počet stále stoupá. A pokud porovnáme světové rekordy žen a mužů, je mezi nimi rozdíl necelých čtyřiceti metrů, což není tak hrozné, vezmeme-li v potaz, že muži mají více fyzických sil, skáčou déle a mají i více finančních prostředků.
Někteří však přes všechny výše zmíněné argumenty tvrdí, že ženský skok nemá budoucnost a že tedy není potřeba jej financovat a „ochuzovat“ tím skok mužský. Toto, trochu zpátečnické tvrzení, se snaží vyvrátit Pavel Mikeska (jakýsi guru českého ženského skoku) a jeho svěřenkyně Vlaďka Pustková a upřímně řečeno, se jim to daří více než na jedničku.
Ve dnech 24. – 28. května se v Breitenbergu konalo první ryze „ženské“ české skokanské soustředění. Hned první den na můstcích děvčata, v čele s Pustkovou, předvedla svou chuť, odvahu a snahu prosadit se; kromě takřka dvaceti skoků, trénovaly ještě i na in line bruslích, sílu a dynamiku.
Druhý den jim trenéři Pavel Mikeska a Jitka Zemanová naordinovali podobnou dávku a děvčata, přestože unavená, makala.
V sobotu odpoledne se konaly první závody a největší ranou pro malá děvčata byl fakt, že „zase budou muset závodit s klukama“. Na otázku, proč někdy nemůžou mít jenom svoje závody, se těžko hledala odpověď… Ale i přes počáteční nechuť se naše děvčata v chlapecké konkurenci v žádném případě neztratila.
Dobrou zprávou pro zhrzená děvčata bylo přislíbení naší účasti na ryze ženských – respektive dívčích – závodech ve Slovinsku – Kysovci ve dnech 7. – 9. 7. 2006. Konečně se dívky z Frenštátu, Liberce a Desné budou moci poměřit s děvčaty stejného věku z jiných zemí, aniž by jim tam konkurovali kluci.
Ačkoli jsem naprostý skokanský barbar, kooperace Mikesky a Pustkové a jejich následné výsledky v sobotních a nedělních závodech, mi daly jasnou odpověď na otázku, zda má ženský skok budoucnost.
Je třeba mu dát šanci a trochu prostředků, což se snad již podařilo, protože část nákladů tohoto soustředění zaplatil právě svaz. Tomu za jeho vstřícný krok patří dík (především pak panu Škodovi – předsedovi skokanského úseku a panu Jozífkovi – manažerovi skoku) nejen samotných děvčat, ale i všech příznivců ženského skoku. Doufejme jen, že to nebyla finanční premiéra a zároveň derniéra.
Ženský skok je dnes pro většinu obyčejných fanoušků podobně exotický jako posádka jamajského bobu, ale všechny skokanky, jejich rodiče, Pavel Mikeska, Jitka Zemanová a několik fandů věří, že exotiku nahradí normálnost a že fanoušci mužského skoku si oblíbí i ten ženský.
Foto: PaM
Mgr. R. Mandryszová
