Byť bývá Roman Koudelka mnohdy označován za veterána českého skoku, nejstarším účastníkem českých mistrovských závodů není. Do průběhu závodů na české půdě totiž pravidelně zasahuje o devět let starší Zdeněk Šourek. Bývalý závodník Dukly Liberec ještě v minulém tisíciletí v juniorských závodech proháněl zvučná jména jako Koch či Romøren, poté ale i vinou zranění přišel předčasný konec nadějně rozjeté kariéry. Na můstky však Šourek nezanevřel a jen letos již nasbíral čtyři starty. Původně měl ve Frenštátu absolvovat také svůj debut v rámci FIS Cupu, k tomu však nakonec nedošlo. Končit ale český veterán v brzké budoucnosti nehodlá – naopak, stále má sny, které by si rád splnil.
Vaše jméno lze nalézt ve výsledkových listinách už ze začátku tisíciletí, jaký je tedy váš skokanský příběh?
Začal jsem hodně brzy, ke skákání mě přivedl táta. V místě bydliště vybudoval dva můstky, kde se dá skočit až 35 metrů.
Kde to bylo?
Ve Lhotce u Zlaté Olešnice. Táta měl skoky rád a už od tří a půl let jsem skákal. Pořád jsem skákal sám s tátou, když jsem byl větší, tak jsem skákal za Desnou, kde jsem zůstal až do dorostu. Pak jsem přešel do Dukly Liberec. Skončil jsem po vojně, pak byla 20 let pauza, a na veteránech jsem se vrátil.
Jaký byl váš největší úspěch před pauzou?
Byl jsem dorostenecký mistr republiky a byl jsem na dvou juniorských mistrovstvích světa, ve Švýcarsku (v St. Moritz 1998) jsem byl dokonce dvacátý. Tam jsem se o dvacáté místo dělil s Martinem Kochem a Bjørnem Einarem Romørenem.
Našlápnuto bylo zjevně dobře, čím se to pokazilo?
Když jsem byl posledním rokem na Dukle (2000), tak jsem měl při závodech v Liberci těžší pád. Forma pak nebyla, sezonu jsem doskákal, ale pak jsem žádnou nabídku dál pokračovat nedostal. Nikdo si se mnou nesedl, za námi byla silná generace, takže spíš spoléhali na ty mladší.
Je nějaký sen, který jste si nesplnil?
Jako malý jsem chtěl skočit z mamutu v Harrachově. K tomu jsem měl v roce 2001 blízko, kdy jsem měl závodit v národní skupině, ale pád mi to neumožnil. Ale třeba to ještě někdy dopadne, strach není, takže to chce jen trénovat.
Pauza byla dlouhá, co vás k návratu na můstky přimělo?
Byl kovid a ve Lhotce jsme během něj udělali takové sranda závody. Pak jsem byl pozvaný na 100 let skoků na lyžích na Čerťáku (v Harrachově), skočil jsem na třech můstcích a zjistil jsem, že strach není. Tak jsem zase pomalu začal skákat.
Ve Lhotce se tedy dá pořád skákat?
Pokud je sníh a upraví se můstek, tak ano. Naposledy jsem tam skákal asi před třemi roky.
Vy pravidelně objíždíte české závody, jaké vlastně máte možnosti tréninku?
Příprava je těžká, protože jsem živnostník a týdně mám odpracovaných přes 65 hodin. Přijdete domů, jste unavení, tak si zkusíte nějaký lehčí plyometrický trénink. Neděle mám volné, tak chodím na hodinu běhat a pak mám dynamický trénink. Přes léto jsem chodil skákat jednou týdně do Desné a když se dohodnu s Vojtou Stolarzem, tak i jednou za týden nebo čtrnáct dní na Ještěd.
Kolik skoků jste měl před loňskou sezonou na sněhu?
Kolem čtyřiceti. Něco v Harrachově, a po novém roce jsme byli s Desnou a Harrachovem v Breitenbergu v Německu.
Máte ještě nějaké další skokanské plány?
Zúčastnit se co nejvíc závodů, brát to humorně a sportem se bavit. Líbí se mi mamut v Oberstdorfu, tam bych si na předskokana jel skočit, kdyby nějací kluci jeli. Ale chce to víc potrénovat na velkých můstcích.
Berete tedy skoky čistě jako zábavu, nebo řešíte například i technickou stránku?
Nervozita na závodech je, vždycky chci předvést slušný výsledek. Hlavně si to ale chce užít a brát to pro radost.
Náhledové foto: Zdeněk Šourek na MČR ve Frenštátě (autor: Jiří Korbel)
