ROZHOVOR. Nikdy nevstoupíš do téže řeky – tak tohle neplatí pro současného šéftrenéra české skokanské reprezentace. Do téže řeky se David Jiroutek v dubnu pustil už podruhé. První pokus nevyšel, napodruhé však Jiroutek velí nadějnému manšaftu a po půlroce jeho působení u českého A-týmu patří k nejtrpčím momentům snad jen nevyvedený závod družstev v Hinterzartenu a zranění Martina Cikla.
Změnila se situace oproti době, kdy jste vedl reprezentaci poprvé? Třeba už v tom, že máte dítě i víc zkušeností?
Situace je celkem jiná, člověk během 9 let dospěje a spoustu věcí vnímá a hodnotí jinak. Práce v zahraničí, spolupráce s trenéry Schallertem a Zupanem, zodpovědnost za dění v osobním životě (dcera Michaela) a pokračující profesionální dráha sportovce mé partnerky jsou hlavními faktory přeměny. Ale s léty to prožije každý, někdo déle a někdo dříve. Situace je jiná i v možnostech a znalostech určitých problematik našeho sportu (finanční, materiálová atd.)
Zvolil jste k reprezentantům jiný přístup oproti B-týmu, který jste vedl v minulé sezoně?
Po pravdě řečeno ano, mám větší výběr v materiálu (skokané), nemusím čekat na nominace někoho jiného. Kluci musí chtít dostat se do nejlepšího týmu a chtít např. reprezentovat své osobní sponzory v médiích. Chtít být tím, který rozhodne své bytí. Já jim svým coachingem pomáhám splnit si svojí touhu.
V český skokanských vodách je, zdá se, koníčkem škatulkovat skokany a trenéry do kategorie „slovinská“ a „rakouská“ škola. Ke které škole patříte vy?
Každá škola má jeden cíl, být nejlepším. Pokud bude potřeba udělat k úspěchu 100 kroků, uděláme sto, pokud 200 tak 200. To, co na koho a jak působí, je důležité. Ale jinak využívám všech nabytých zkušeností. Např. v kombinézách věřím slovinské firmě DALI.
Za odkaz k rakouské škole by se dalo požadovat zavedení doplňkových aktivit, třeba potápění, soustředění u moře, lukostřelba aj. Média už kolikátým rokem produkují spoustu zmínek o takových aktivitách v rámci rakouské reprezentace. A nyní jsou v Česku. Proč jste k nim přistoupil, čemu napomáhají?
Tyto aktivity tu zavedl již Vasja Bajc. Bez nich to nejde. Skok je prakticky sport založený na jednoduchém pohybu (pokud na tento pohyb nahlížíme jako na pohyb z místa na suchu), cestu nám komplikují jiné faktory (rychlost, tlak v rádiusu, změny těžiště, můstek, vítr, skluznost stopy atd.), proto je nutné odreagovat myšlení něčím absolutně jiným. Dále vám tyto aktivity pomáhají zlepšit vaše vlastnosti, jen jinou cestou a k tomu člověk se pak dokáže lépe koncentrovat na práci v tréninku.
Na přelomu kalendářního roku doslova vřely vztahy mezi skokany a Svazem. A vášnivě se propíraly také souvislosti Svaz a repre trenéři. Je nyní situace „stabilizovaná“?
Ano, myslím, že je.
A je momentálně nějaký zásadní problém k řešení? Ať už na úrovni sportovní či úřednické, svazové?
Problémem v mé, tedy trenérské práci je vyšší výkonnost týmu, jako celku. Pracujeme na zvýšení počtu sportovců, kteří by se stabilizovali na vyšší sportovní úrovni. K vyjádření se k jiné problematice nejsem erudován.
Zdálo se, že budete trénovat áčko spolu s bratrem Jakubem. Ten je ovšem v Itálii. Mrzí vás ta skutečnost?
Jistě, ale to je život. Bratr potřebuje osobnostně a profesně dospět. Tato šance mu jistě pomůže.
S bratrem jste spolupracovali poměrně dlouho. V čem jste se nejvíc ovlivnili? A na druhou stranu – ovlivnil nějak vaši práci fakt, že jste sourozenci? Navíc vy jako ten starší, ten, který by měl mít přirozenou autoritu.
Jsem o dost let starší, ale určitě mi zde chybí. Je potřeba mít někoho, kdo žije sportem 24 hodin denně. Vymýšlí, obětuje svůj osobní čas a má takřka stejnou filosofii a myšlenku jako vy. To, že je bratr, bylo pro něho náročnější. Pro nás platilo: Jde všechno, nejde jen budík, když ho nenatáhneš.
Foto: David Jiroutek s partnerkou Kamilou Rajdlovou (zdroj: idnes.cz)
Jaké léto, taková zima. Vítěz Grand Prix rovná se vítěz Světového poháru. Laik se nestačí divit, že to v posledních letech takto funguje. V čem je podle vás, podle trenéra, to „kouzlo“? Dá se to vůbec racionálně zdůvodnit?
Skok na lyžích je o umění, psychické odolnosti a štěstí. Je mnoho skokanů, kteří skáčou dobře, jen chybějí střípky štěstí, aby doložily mozaiku. Jednou je to desetina bodu z prvního kola k lepšímu umístění v kole druhém, kde jsou lepší podmínky. Pak malá křečovitost z nezvládnutého stresu, nakonec labilita v technice přemírou chtění. Tři závody a tři zhoršující se výsledky. Nebo – se k umění sejde kousek štěstí (např. Simon v Hinterzartenu ve druhém kole) a je to vítězství, které vás nastartuje. Pak skáčete spontánně, tím pádem uvolněně a vítězíte. Vítězství v SGP vás nastartuje a ukáže vám, že touha, kterou jste měli, je reálná a jste o patro výše na zimu. Samozřejmě musíte být připraven, ale u slabších to platí také, jen o jiných umístěních. Stopy jsou v zimě skoro stejně skluzné jako v létě, proto začíná platit ono pravidlo. Letos je ale situace malinko jiná, pár jedinců nestartovalo ve většině závodů, ti budou zlobit.
Co je, bráno třeba už podle letních výsledků a formy, v silách českého týmu pro zimní sezonu 2009/10?
Tým (pokud bude držet při sobě tak jako poslední léta) má mezi sebou jednotlivce, kteří mají výkonnost mezi první desítkou a výše. Další část týmu mezi 20 a 30 nej a výše. A jako tým? Určitě lépe než v letním SGP. Důležité bude příprava na prvním sněhu, ta rozhoduje o rozjetí sezóny.
V zimní sezoně pravděpodobně začnou platit nová, v létě testovaná pravidla. Jaký je váš názor na tuto novinku? Proč je přijmout? A proč ne?
Tato pravidla jsou určitě důležitá pro přežití disciplíny jako celku (organizátorů, zájmu médií a tím i financí). Pro trenéry je to určitým způsobem výzva k hlubšímu hodnocení momentálních podmínek a jejich vlivu na jednotlivce ve svém týmu. Určitě je to krok dopředu. Je škoda, že komentátoři v médiích neměli prostudovány materiály od FIS, které mi mimochodem přeposlal redaktor ČTK Radek Smekal cca. 14 dní před SGP. Bylo by to pro diváky zajímavější. V zimě bude grafika s koeficienty na obrazovce, tedy alespoň tak to bylo slíbeno na mítinku v Hinterzartenu.
Nová pravidla také otvírají nové pole působnosti pro trenéry – mohou taktizovat a snižovat lavičku. Vy sám jste několikrát kalkuloval, nejúspěšněji pak v Courchevelu. Vidíte toto taktizování jakou novou budoucnost skoků?
Kalkuloval jsem pouze dvakrát. V Courchevelu to bylo hodně nervózní a hodně mi pomohl zraněný Martin Cikl, který hodnotil měnící se podmínky na doskočišti. Věděl jsem, že Norové jsou dobří letci a Roman je silovější typ. Nakonec se podmínky měnily k lepšímu a snížení se ukázalo jako dobré řešení. Pro skokana je psychicky náročné náhlé snížení nájezdu. Je to porušení momentu koncentrace, ale Roman byl informován předem a situaci zvládl.
Krom Romana Koudelky vypadalo léto nadějně právě pro Martina Cikla. Pak ho zastavilo zraněné koleno. Jak k tomu poranění vůbec došlo? A do jaké míry Martina omezuje? Ani po pauze, kdy vynechal Zakopane, nevypadal Martin v Hakubě příliš uvolněně.
Zranění je komplikovanějšího rázu a konečným řešením je operační zákrok. Ten však bude až po ZOH. Nyní nám velmi pomohl asistent Daniel a slovinský terapeut Bostjan. Do Hakuby přijel po kratším tréninkovém mikrocyklu a bojoval. Druhý den doplatil s Mežnarem na horší podmínky nad bubnem za hranou a ani připočtené body za slabý koeficient mu nepomohly. Nyní pokračuje v přípravě.
Hlavní foto: David Jiroutek (zdroj: deniksport.cz)
