Dlouho to vypadalo, že Filipa Sakalu na můstku v rámci Světového poháru jen tak neuvidíme. Po triumfu na národním šampionátu byl však skokan připravující se mimo reprezentaci ihned katapultován do nominace na úvodní víkend ve Wisle. O letní přípravě, minulých i současných výzvách a v neposlední řadě i o plánech do budoucna jsme si popovídali v rámci obsáhlého rozhovoru.
Tvá nominace byla zveřejněna dost na poslední chvíli…
Jojo, já jsem počítal, že začnu až v Kuusamu, že ještě stihnu nějaká tři soustředění na ledové stopě, ať se trochu rozeskáču. Bylo to jinak (smích). Ale já samozřejmě beru každou šanci, takže jsem rád, že jsem sem jel.
Kolik skoků jsi absolvoval v letní přípravě?
Celkově mám kolem 90 až 100, na velkém můstku asi 60.
Příprava byla letos obecně trochu jiná?
Ze začátku to bylo dost problematické, já jsem začal pracovat, abych si nějak vydělal na sezonu. Takže před i po práci na tréninku, ale měl jsem super práci, takže jsem regeneroval dobře. Já se nerad nudím, takže pro mě to bylo jedno z nejlepších let, které jsem zažil. Akorát mi chybí skoky na můstku.
Umožnily ti změny přípravy i změnu pohledu na skoky a život obecně?
Určitě. Po olympiádě jsem byl dost nalomený na konec kariéry, ale ve chvíli, kdy jsem po závodech ve Stamsu začal skákat líp a líp, tak mi došlo, že jsem ještě na konec dost mladý.
Jaká tedy byla hlavní motivace nekončit?
Já se poslední tři roky motám v kruhu. Na olympiádě jsem byl kolem třicítky, i na “svěťáku” jsem některé tréninky skočil dobře, ale zamotal jsem se do toho, že jsem až tak chtěl, že jsem v závodech byl úplně jiný člověk. Možná se to lehce přehouplo i sem, cítím, že skoky jsou jiné, než na mistrovství republiky. Určitě to bylo o psychice, protože jsem po změně kondiční přípravy jsem šel výskokem hrozně nahoru. Zhubnul jsem, na olympiádu jsem měl nejnižší váhu, co jsem kdy měl. Ale vždycky mě něco rozhodilo, někde jsem ztratil koncentraci, někde jsem chtěl moc. Dneska už Světový pohár je takový, že jedna chyba a člověk nemá šanci na postup.
Do reprezentace se tedy vrátit neplánuješ? A s kým se nyní připravuješ?
Ne, jsem mimo reprezentaci. Připravovat se budu individuálně, a to včetně hrazení nákladů. Přes léto mi kondiční přípravu vedl Petr Jánský a teď už trénuju s bývalým slovenským skokanem Dominikem Ďurčem. Výsledkově jsem tady od sebe zatím moc nečekal, tenhle můstek ze srdce nesnáším. K usmíření ještě nedošlo, ale jsme na dobré cestě (smích).
Dostal jsi od svazu kritéria, která musíš splnit aby ses kvalifikoval na jednotlivé závody?
Bohužel nemám, měl jsem, že musím vyhrát MČR, abych mohl jet do Wisly. Mně to nevadilo, ale Dominik musel překopat celý tréninkový program. Teď počítáme se startem na SP v Kuusamu. Myslím, že obecně při nominacích hraje roli nejen výkonnost, ale i travel money. Každopádně to beru tak, že už jsem dospělý skokan a měl bych si poradit se vším.
Nechybí ti srovnání se zahraničními skokany?
Na soustředění ve Stamsu ta možnost byla, ale to bylo jen jedno, srovnání mi trochu chybí. Ale nevím, jaký bude další program, jestli vůbec pojedu na nějaký Světový pohár, nebo budu končit. Teď je to dost otevřené. Každopádně ještě dvě soustředění bych chtěl stihnout, abych se dostal do potřebného rytmu, a pak se uvidí.
Jaké máš výsledkové cíle pro tuto sezonu?
Podle tréninků vím, že můžu bodovat, i když to tak nevypadá. V šestadvaceti letech se nemůžu spokojit s postupem z kvalifikace. Jdu do toho naplno, “all in”, a věřím, že to vyjde.
Prostředky mám tak do února do ledna, tak by to mělo vyjít co nejdřív (smích).
Veškeré tahanice s úsekem skoku jsou tedy minulostí?
Tahanice bych tomu neříkal, nějak jsem se rozhodl už na podzim minulý rok, tak tam byl nějaký malý konflikt, ale jsem si vědom, do jaké pozice jsem postavil tým a úsek. Snažím se s lidmi spolupracovat a jsem rád, když je vidím. Ale nebylo to na takové bázi, že bych se nutně musel vracet. Našel jsem si svou cestu, která mi vyhovuje, tahle naprostá svoboda mi sedí.
Cesta nastoupená českým týmem ti tedy nevyhovuje?
To ne, Koudy i Ráďa mají jinou postavu než já a nevěřím tomu, že mustr na celý tým může vyhovovat všem. Pro mě je hlavní abych byl v pohodě a bavil se tím. Mohlo by se zdát, že Češi už na sobě ten tlak nemají, ale ten sport má u nás takovou tradici, že nemůžeme říct, že jsme v pohodě. Nechceme být ta poslední parta, která bude skákat nějak na úrovni. Každý kluk má na víc než na nějakých 110 metrů. Víme, že lidi to sledují a rozhodně nejsme spokojeni s tím, jak to vypadá.
Foto: Filip Sakala (autor: Jan Štěrba)
