František Holík: „Učitelky na mě žalovaly rodičům.“

František Holík je považován za největší talent českého skoku na lyžích. Cesta zanedlouho šestnáctiletého reprezentanta klubu LSK Lomnice nad Popelkou ke skokům ale nebyla vůbec lehká, jelikož pochází z Mělníku. Výrazně mu však pomohlo rozhodnutí jeho rodičů přestěhovat se.

V letní sezoně stihl Holík absolvovat jen pár závodů, z nichž vyčnívají druhá místa v Rožnově a v německém Breitenbergu. Na Mistrovství České republiky skončil čtrnáctý. Nyní narušila juniorskému reprezentantovi přípravu nemoc, která ho zhruba na měsíc vyřadí ze hry.

Pocházíš nedaleko od Mělníka. Jak ses tam dostal ke skokům?
Jako tříletého mě táta naučil lyžovat. Někdy v té době jsem se díval na televizi, kde zrovna byly skoky. Jak říkají rodiče, jsem pronesl: ‚,To musím dělat! To budu dělat!‘‘ A potom jsem chtěl všude na sjezdovkách, aby mi taťka stavěl můstky ze sněhu. Doma jsem taky ze všeho a všude skákal. Když mi byly 4, narodil se bratr a já všude kolem něj skákal. Rodiče měli strach, abych na něj neskočil, tak napsali dopis do Lomnice a Liberce, jestli bychom se mohli přijet podívat na trénink.

Kolik to všechno dojíždění a trénink spolklo času?
To už ani rodiče nespočítají. Ale na tréninky jsme dojížděli 3x týdně a cesta tam i zpět trvala asi 2,5 hodiny. Toto dojíždění trvalo cca půl roku, poté se rodiče rozhodli přestěhovat blíž k Lomnici.

Trénoval jsi nějak i doma, když to bylo do Lomnice tak daleko?
Doma i ve školce jsem skákal, kde se dalo. Například ze schodů, kamen nebo stolu.

To zní celkem nebezpečně. Nikdy se Ti nic nestalo? A jak reagovalo okolí, třeba učitelky ve školce?
Nikdy se mi naštěstí nic nestalo. Dětem ve školce se to líbilo, takže to provozovaly se mnou. Učitelkám to vadilo, tak žalovaly rodičům.

Přestěhovali jste se tedy do Harrachova. Co to pro Tebe znamenalo?
Měl jsem možnost častěji skákat, protože mě brali i trenéři z jiných klubů. Navíc jsem z okna viděl na můstky.

Zkusil skoky i Tvůj mladší bratr? Nebo se třeba věnuje jinému sportu?
Bratr rád skákal na sněhovém můstku za domem, který jsme si postavili, ale nechtěl začít oficiálně skákat. Baví ho fotbal, kterému se věnuje.

Jak zvládají rodiče podporovat obě své děti?
U nás doma dobře. Často se rozdělí tak, že se jde jeden podívat na skoky a druhý na fotbal.

Když Tě třeba doprovází na závody maminka, tak o Tebe nemá strach? Nepřemlouvali Tě třeba rodiče někdy, aby ses věnoval něčemu „bezpečnějšímu“?
Dříve prý měla strach jen, když jsem šel na nový, větší můstek. Teď už mi věří a doufá, že se nic nestane. Rodiče mě vždycky podporovali a nepřemlouvali k jinému sportu.

A Tebe samotného třeba ani jiný sport netáhl? Například fotbal jako bráchu?
Fotbal mě táhl a baví mě. Když jsme bydleli v Harrachově, tak jsem ho i hrál. Ale skoky jsem měl vždy jako sport číslo 1, takže to byl jen takový doplněk. Ale rád si ho kdykoliv zahraju.

Vzpomínáš na svůj první trénink? Řekl Ti nebo Tvým rodičům už tehdy trenér, jak vidí Tvé šance ve skocích na lyžích?
Na první dva tréninky vzpomínám rád. Když se rodiče ptali, jestli vidí aspoň nějaký talent, tak pan Remsa řekl, že snad ano, ale že je to těžké říct, když mi nebylo ani 5 let.

Zmiňuješ legendárního trenéra Zdeňka Remsu. Vedli Tě krom něj i jiní trenéři? Kdo z nich Ti dal nejvíc?
Prvním mým trenérem byl Slávek Bíža. Dále pan Remsa, po něm Karel Kodejška a nyní Tomáš Portyk. V reprezentačních výběrech mě vedli Pavel Věchet, Martin Přidal, Standa Lasota a poslední dva roky Michal Doležal a nově i Kuba Jiroutek s Radkem Žídkem. Nedokážu říct, kdo mi dal nejvíc. Každý z nich mi dal něco, čím mě posunul dál.

Jak se ti daří skloubit školu a skoky?
Zatím dobře. Na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci, kde studuju šestileté německé oddělení s rozšířenou výukou němčiny, mi vychází vstříc. Od letošního školního roku budu mít individuální plán.

Mohl bys popsat svou běžnou tréninkovou dávku? Popřípadě jak probíhá Tvůj běžný závodní víkend?
Záleží na typu tréninku. Většinou tréninky trvají 1,5 hodiny. Když jdeme skákat, tak se rozběhám, protáhnu a pak udělám nějaké imitace, hlavně napodobení odrazu. Většinou udělám na můstku 5 – 7 skoků. Během závodního víkendu záleží, kdy jsou závody. Když jsou závody ráno, tak i odpoledne máme nějaký lehčí trénink. Když odpoledne, tak se dopoledne začneme připravovat na závod, abychom na můstcích před závodem udělali už jen to nejnutnější.

Jsi považován za největší současnou českou skokanskou naději. Je to pro Tebe spíš motivace nebo zátěž?
Spíš motivace. Často si na sebe vytvářím zátěž sám, než že by na mě někdo jiný tlačil. Snažím se využít podmínek, které mám.

V žákovských kategoriích jsi dosáhl četných úspěchů. Vítězství na Mistrovství dětí v Zakopanem, triumf na ZODM v Liberci nebo vítězství na žákovském Turné čtyř můstků. Mnoho dalších výher sis připsal v dorosteneckých kategoriích, byl jsi v TOP30 na MSJ a bodoval si ve FIS Cupu. Jakého svého dosavadního výsledku si však ceníš nejvíc?
Nejvíc si cením z žákovských kategorií, že se mi podařilo 5x za sebou vyhrát celkové hodnocení žákovského Turné čtyř můstků. Z poslední doby TOP 30 na MSJ a 12. a 15. místo na FIS Cupu ve Frenštátě.

V této sezoně Tě a Tvé parťáky nově vede Jakub Jiroutek, který na Tvou adresu nešetří slovy chvály a uznání. Cituji jeho slova: „Fanda Holík má obrovský sportovní potenciál a k tomu je velice inteligentní na svůj věk a má přehled, to mě doslova šokovalo.“ Jak se Ti s ním spolupracuje?
Tato slova mě velmi potěšila. S Kubou se mi spolupracuje skvěle a jsem rád, že u týmu je i Michal Doležal a Radek Žídek.

Je Jakub spíš mírnější nebo přísnější trenér?
Je tak mezi. Když neplníme to, co po nás chce, tak je přísnější, což si myslím, že je správně.

V létě jsi zatím moc závodů nestihl a teď kvůli nemoci nějakou dobu závodit nebudeš, ale k tomu se dostaneme za chvíli. Jak hodnotíš své prozatimní výkony a výsledky v létě?
S výsledky v létě jsem spokojený. Ne vždy při závodech byly skoky dobré, ale lepšilo se to a v Breitenbergu už to vypadalo dobře. Na mistrovství ČR jsem měl ve druhém kole smůlu. Udělal jsem lepší skok než v prvním kole, ale bohužel mě to sfouklo a byl jsem bez šance na lepší umístění.

Teď Tě nemoc na nějakou dobu bohužel vyřadila z tréninku. Můžeš nám prozradit, co Tě trápí a jaká je prognóza?
Pár dní po MČR se u mě začala projevovat mononukleoza, kterou jsem prodělal. Výsledky jaterních testů se teď ale mnohem zlepšily a vypadá to, že bych mohl někdy v průběhu září začít zase trénovat.

Snad to bude brzo všechno v pořádku. V zimě Tě čeká zřejmě MSJ, ale také starty v CoC. Dáváš si už teď nějaké určité cíle?
Záleží na tom, jak budu skákat v zimě. Ale rád bych bodoval na CoC a na MSJ se opět dostal do 2. kola a tam byl lepší než 30. Taky by mě měl čekat EYOWF, na kterém bych rád uspěl. Ale bude záležet na aktuální formě.

Máš mezi skokany nějaký vzor? Nebo někoho, komu fandíš?
Snažím se odkoukat od každého skokana to nejlepší, ale konkrétní vzor asi nemám. Hlavně fandím našim skokanům.

Vyhovují Ti spíš střední můstky nebo ty velké? Máš i nějaký svůj konkrétní oblíbený můstek?
Mám radši ty velké, protože se můžu proletět dál než na středních, ale v poslední době skáču spíš na středních, které mám ale taky rád. Konkrétní oblíbený můstek asi nemám, snad na všech skáču rád.

Jaký je Tvůj skokanský sen? Čeho bys chtěl dosáhnout?
Nejradši bych byl, kdyby se mi podařilo vyhrát tolikrát olympiádu jako Ammannovi, vyhrát SP tolikrát jako Schlierenzauer a kdybych skákal tak dlouho jako Kasai.

Máš mezi skokany někoho, s kým si nejlíp rozumíš?
Mezi skokany je docela dost kluků, se kterými se dobře rozumím, ale nevím s kým nejlíp.

Komu jsi nejvíc vděčný za to, co jsi dosud dokázal?
Určitě rodičům, kteří se kvůli tomu, že jsem chtěl skákat, přestěhovali. Bez toho bych asi neskákal.

Foto: František Holík (autor: Simona Horká)