Jednou z nejvýraznějších změn v českém skoku je po volbě nového vedení jmenování nového trenérského týmu. Ten nyní vede 35letý Slovinec a bývalý skokan Gaj Trček. Ve skokanském světě zatím možná nejde o slavné jméno, novopečenému českému šéftrenérovi však rozhodně nechybí motivace, aby si ho právě v Česku vydobyl. Zkušeností má navíc i přes svůj nikterak pokročilý věk na rozdávání. Právě o nich, ale také o jeho pohledu na celý skok, situaci českého skokanského prostředí a plánu na jeho zotavení jsme si povídali ve skutečně obsáhlém rozhovoru.
Ne všichni čtenáři zatím tvé jméno znají, jaká tedy byla tvá cesta skokanským světem a jak ses dostal k české reprezentaci?
Když jsem ještě skákal, tak jsem se samozřejmě chtěl prosadit do slovinské reprezentace, ale dlouho se mi to nedařilo. Už jsem chtěl začít s trénováním, ale pak se mi s novým trenérem a mentorem podařilo na dva roky dostat do týmu, ze kterého byla šance reprezentovat Slovinsko. Nejlépe jsem byl čtrnáctý ve FIS Cupu (v roce 2009 v domácí Kranji, pozn. red.). Ale kvůli tragickým rodinným událostem jsem musel kariéru ukončit a začít pracovat, abychom měli peníze.
Pak jsem se začal zajímat o trénování, udělal si školu a potom se mi ozval Jure Šinkovec z našeho klubu s prosbou o pomoc. Když u nás trénoval, hodně se zlepšil a dostal se zpátky do Světového poháru. Měli jsme i další skokany, například Jerneje Damjana nebo Tilena Bartola. Na několik let jsem se z různých důvodů musel od skoků vzdálit, ale pak jsem se vrátil na pozici klubového trenéra v Planici, kde jsem individuálně pracoval s Anže Semeničem. Ten mě pak také doporučili Filipovi (Sakalovi), od kterého jsem potom dostal nabídku. Jak jsem říkal, Jureho Šinkovce už znám mnoho let, takže jsme se rozhodli, že vytvoříme trenérský tým národního týmu ČR spolu. Jsem sice hlavní trenér, ale s Jurem budeme spolupracovat hodně úzce a pokusíme se spoustu věcí změnit. Jsme zcela odhodlaní udělat maximum, nezáleží to ale jen na nás. Doufáme, že sportovci a asociace budou stejně motivovaní, jako jsme teď my.
Trend skoků v Česku není zrovna pozitivní, proč pro tebe tedy zrovna tahle nabídka byla atraktivní?
Vlastně nevím, celý život se snažím pomáhat lidem ve špatné situaci, takže myslím, že jsem se pro to narodil. Sám jsem toho hodně prožil, můj otec spáchal sebevraždu a já sám jsem bojoval s nemocemi. Vím tedy, jaké to je dostat se ze špatných období a rád s tím pomáhám i ostatním. Filipa navíc znám, o hodně věcech jsme spolu mluvili a na hodně se shodli. Určitě je to pro mě výzva a hodně mi v rozhodování pomohlo, že tu vidím naději. Kdybych ji neviděl, jako když jsem působil v Jižní Koreji, tak bych tu teď nebyl. Pořád tu vidím hodně talentů, ale když se posledních 10-15 let pořád měnili trenéři a systém, je to těžké.
Jak jsi zmínil, máš i mezinárodní zkušenosti, jak bys předchozí štace srovnal se situací v ČR?
Ano, v předchozích letech jsem kromě trénování doma pracoval pro Jižní Koreu a pomáhal v klubech v USA. Kromě toho jsem se také staral o městečko sportovců v rámci světového šampionátu v Planici, takže zkušeností mám z různých oblastí opravdu dost. Možná i díky tomu se mi v Česku povede napsat pěkný příběh, což všichni chceme. Česko a USA jsou v některých ohledech podobné, protože obě země mají skokanské tradice. Z různých důvodů ale nejsou tolik konkurenceschopní. V Koreji po nás chtěli výsledky ihned, ale takhle to nefunguje. Navíc jsme byli omezeni jak počtem skokanů, tak také tréninkovými metodami, které jsme chtěli realizovat.
Američané úzce spolupracují s Nory, plánujete něco podobného se Slovinci?
Takovou spolupráci přesně ne. Ale určitě se pokusíme třeba o nějaký společný trénink, ve Slovinsku máme mnoho známých, třeba Petera Slatnara (výrobce stejnojmenných lyží a vázání), nebo skvělý areál v Planici. O tak oficiální spojení tedy nepůjde, ale s našimi kontakty a zkušenostmi určitě český systém můžeme přiblížit tomu slovinskému, pokud tu na něj budou připravení.
V jednom z minulých rozhovorů jsi zmiňoval, že skoky jsou podle tebe nejlepší lék, v čem přesně? A platí to i v roli trenéra?
Jelikož mám Touretteův syndrom a ADHD, byl jsem vždycky hodně hyperaktivní a roztěkaný. Adrenalin mi na to určitě pomáhá, a i jako trenér ho mám dost. Pokud je někde adrenalin, jsem vlastně v klidu a pracuji naplno. Myslím, že v těchto situacích dokážu fungovat možná i lépe než „normální“ lidé. A chtít dostat skokany na vyšší úroveň k adrenalinovým situacím určitě taky patří.
Takže tvá účast ve skokanském světě ti pak pomáhala i v běžném životě?
Určitě, hudba a skoky jsou pro mě nejlepší lék. A nejen pro mě, možná i díky syndromu si to jen více uvědomuji a dokážu skokanům pomoct. I proto je těžké se z tohoto sportu úplně dostat, adrenalin vám po konci kariéry chybí. Mnoho skokanů pak chce u skoků v nějaké pozici zůstat.
Léky určitě potřebuje i český skok, jaký je tedy léčebný plán?
Kouzelnou hůlku nemám a myslím, že žádný konkrétní lék neexistuje. Hodně lidí si myslí, že změny přijdou za měsíc. Já jsem radši realista a vidím, že před sebou máme opravdu hodně práce. Když něco děláte rok dva špatně, je těžko to za krátkou dobu vyléčit, i když máte talent. Nějaké větší změny můžeme čekat za 2-3 roky, pokud budeme pokračovat směrem, který jsme teď nastavili. Pokud získáme 50-100 bodů v Kontinentálním poháru a možná, ale opravdu možná, když třeba Roman Koudelka získá i nějaký bod ve Světovém poháru, bylo by to pro tuhle sezonu skvělé. Jak jsem říkal, větší očekávání můžeme mít za 2-3 roky, kdy už budeme chtít něco ukázat. Když se nám povede být mezi 7-8 nejlepšími zeměmi v Itálii (během olympiády v roce 2026), bude to úspěch. Tahle sezona bude více o pozorování a zavádění malých změn, příští rok začneme hned v dubnu s velkým plánem a myslím, že za dva až tři roky budeme úplně jinde.
Klíčovým slovem jsou tedy „změny“, o jaké půjde?
Především chceme být vždy se skokany, nechceme vést přípravu ze Slovinska a nutit kluky jezdit k nám. Klukům jsem říkal, že spolu budeme dělat všechno, budeme se smát spolu, krvácet spolu, plakat spolu. Musíme se brát jako rodina, kde si všichni věří, abychom byli připraveni na tvrdou práci jako nikdy předtím. Je potřeba udělat hodně práce ve strečinku a celkové pohyblivosti, koordinace pohybů je poměrně slabá a povědomí skokanů o těchto věcech také. Je tedy hodně základních věcí, které se nejprve musí poskládat, abychom mohli provést větší změny na můstku. Tam chceme zavést agresivnější nájezdovou pozici i přechod do letu, více v souladu s aktuálním vývojem skoků.
Dříve se hodně prosazoval jednotný „slovinský“ mustr na všechny, půjde teď o něco podobného?
Ne! Samozřejmě je to individuální. Radši bych teď řekl, že půjdeme prostřední cestou – nějaké naše nápady a myšlenky a nějaké jejich. Nechceme být superagresivní a nutit jim náš styl. Je těžké měnit všechno poté, co nějak skáčete 10-15 let. Každý skokan je jiný a s každým je potřeba pracovat individuálně. Nejprve chceme mít každopádně sehraný tým s dobrou energií, potom můžeme pracovat více s každým individuálně. Pokud ale chceme naučit malé děti skákat, musí mít nějaký základ, podle kterého potom pojedou. Naše myšlenky můžeme snáz vnášet do klubů malým dětem, když s nimi budeme dobře spolupracovat.
Padlo, že hlavní práce začne příští duben, během letošní sezony se tedy zlepšení výsledků čekat ještě nedá?
Ano, první pořádná práce začne opravdu v dubnu. Letos to nešlo, protože Filip zavolal na konci května a než se podepsaly smlouvy, byl červenec. Chceme s Jurem skokany přes léto pořádně unavit a připravit je na zimní závody. Může se stát, že se nám nějaké změny povedou už letos. Zatím se pořád učíme, poznáváme. Kluci teď fungují dobře, ale radši bych byl realista. Trénujeme na suchu i na můstku zároveň, takže očekáváme, že na konci sezony budou všichni opravdu pořádně unavení. Zatím skokany pozorujeme a když vidíme, že je potřeba něco zlepšit, snažíme se o to. Bude to ale běh na dlouhou trať.
Jakou délku mají vlastně vaše smlouvy?
Smlouvu máme na dva roky, ale uvidíme, jak se nám bude dařit. Pokud chceme změnit celý systém včetně klubů, bavíme se o 6-8 letech. Možná i o 12 letech, pokud se nám podaří zapojit do změny všechny, tak za tu dobu může být Česko zpátky na vrcholu. Začít ale musíme zdola, od klubů, předat jim poznatky, které máme ze Slovinska.
U týmu letos budou fungovat tři trenéři (kromě Trčka a Šinkovce ještě Lukáš Hlava) plus Dominik Ďurčo v roli metodika. Jak bude vypadat spolupráce a rozdělení rolí?
Lukáše jsem znal už z dřívějška, Dominika ne. Lukáš v posledních letech dělal pro tým všechno, takže bych ho chtěl mít určitě v týmu. Dominika taky, zrovna dodělal školu sportovního managementu, takže toho zná hodně. Spolu s mými a Jureho zkušenostmi si myslím, že budeme spolupracovat opravdu dobře. Letos spolu budeme hodně mluvit a pak vytvoříme velký plán pro příští roky. Mluvili jsme s Dominikem a budeme se snažit dělat tréninky dohromady, abychom viděli, jak se můžeme vzájemně obohatit. Já budu hlavní organizátor, ale s Jurem jsme na stejné úrovni, oba budeme pořád na můstku. Jure je taky plnohodnotný trenér, ale hlavně se bude soustředit na cvičení, fyzioterapii, masáže a přípravu těl skokanů, aby byla připravena na dlouhé skoky. Myslím, že za pár let si určitě neřekneme, že všechno selhalo kvůli trenérům, protože myslím, že jsme víc motivovaní než mnozí světoví skokani (smích).
Jaký je tedy konkrétní letní plán tréninků, případně závodů?
Začali jsme na malých můstcích – K70 Lomnice a druhý týden jsme byli v Liberci, potom jedeme na soustředění do Szczyrku a Zakopaneho, kde provedeme i různá měření. Na konci srpna nás čeká FIS Cup ve Szczyrku a Ljubnu, to ale není náš hlavní cíl, protože kluci budou unavení. Chci ale vidět, jak budou skákat po větší tréninkové zátěži. Za každý bod tam budu šťastný. Klukům jsem říkal, ať si závody užijí, protože pak nás čeká hodně tvrdá práce. Po FIS Cupu zůstaneme asi dva týdny ve Slovinsku a potom pojedeme rovnou do Klingenthalu. První větší kontrolní bod bude COC v Klingenthalu (23. – 24. 9.), kde se k nám bude moct připojit už i Roman. Pak ještě máme dvě měsíce času na přípravu do zimy.
Dříve byl tlak na to, aby skokani skákali Světový pohár, půjde se teď tedy od nižších pater?
Určitě. Pokud nejste v TOP 10 FIS Cupu, nemá velký smysl jezdit na COC. Musíme jít krok po kroku, když se nám bude týmově dařit v COC (například jeden v desítce a další ve dvacítce), můžeme začít přemýšlet i o Světovém poháru. Je těžké očekávat, že se v SP budeme objevovat pravidelně, a už vůbec ne na bodech. Pokud tam jdete nepřipravený, jen vás to srazí dolů a jste zpátky na začátku, což rozhodně nechceme. Ve skocích žádná magie neexistuje. Před sezonou je to ale těžké odhadovat, každopádně se chceme hlavně soustředit na nižší závody.
Reprezentační týmy byly ohlášeny až po tvém příchodu, kdo je tedy přesně v tréninkové skupině a je někdo, kdo už dokázal zaujmout?
Kromě Romana Koudelky máme Radka Rýdla, Davida Rygla, Kryštofa Hausera a Benedikta Holuba. Tým už byl vybraný dopředu, vlastně jsme ani při příjezdu nevěděli, s kým budeme pracovat. Máme taky nějaké juniory, jako třeba Daniela Škarku, Petra Vaverku a dva další, kteří jsou velmi talentovaní. Doufáme, že tento tým nám několik let zůstane, protože perspektivu má.
Nerad bych ukazoval na konkrétní skokany, ale Radek (Rýdl) a David (Rygl) jsou docela blízko, ani jejich výkony na Evropských hrách nebyly tak špatné, když třeba Radek předtím téměř neskákal. Také Kryštof Hauser je velmi pracovitý, myslím, že potenciál na body ve Světovém poháru je v každém z našeho týmu. Vidím tam i dva skokany, kteří by v budoucnu mohli být v úplné špičce. K tomu ale ještě potřebujeme udělat hodně práce.
Jak bude vypadat spolupráce s juniory?
Jsem rád, že juniorský tým trénuje Fanda Vaculík, protože z Německa má hodně trenérských zkušeností a v týmu 2-3 velmi talentované skokany. I David Rygl je oficiálně v jeho týmu, ale budeme se snažit, aby co nejvíce trénoval s námi. Pokud budeme táhnout za jeden provaz, myslím, že za 4-6 let můžeme mít velmi silný tým ve Světovém poháru.
Budou i společná soustředění?
Ano, jedno už jsme měli. Teď budeme spolu i v Zakopanem a nejlepších šest závodníků z obou týmů pojede na FIS Cup do Szczyrku. Potom uvidíme, jak to půjde dál. Romana se to netýká, ten se připojí až v Klingenthalu, ale všichni ostatní budou mít stejnou možnost získat místo v týmu pro závody.
Dříve byl Roman Koudelka trochu mimo tým a připravoval se individuálně, bude to tak pokračovat?
Ne, chceme ho přivést zpátky do týmu. Chceme, aby si Roman skoky začal zase užívat, protože poslední dva roky to tak vůbec nebylo a byl přetrénovaný. Máme nějaké nápady, včetně pohybových cvičení, které by tomu měly pomoct. Kluci potřebují lídra a Roman je na to ideální, několik let byl jedním z nejlepších skokanů na světě a pořád má týmu co dát. V minulosti mi přijde, že všichni pracovali moc individuálně, a to chceme změnit. I když jsou skoky individuální sport, bez týmu se uspět nedá.
Pořád jsi na začátku trenérské kariéry, máš v ní nějaký sen?
Mým snem by bylo, když se za deset let bude říkat, že český systém, který zavedli Trček se Šinkovcem je crème de la crème skoků na lyžích, zkrátka něco, o čem se bude mluvit a ostatní budou chtít napodobit. Chci vidět, že moje práce věci změnila k lepšímu. Pak bude moje duše naprosto spokojená.
Čeština a slovinština jsou v mnohém podobné, jak probíhá komunikace se skokany?
Je určitě jednodušší rozumět než mluvit, zatím se moc nedomluvím. Používám ale Duolingo, učím se z knih a doufám, že příští rok touto dobou už si popovídáme česky! Když budeme i se skokany komunikovat v jejich rodném jazyce, můžeme spolu dosáhnout více.
Foto: Gaj Trček (zdroj: osobní archiv)
