J.Sakala:V trénování jsem teprve na začátku

ROZHOVOR. Rok a čtvrt je trenérem ženské reprezentace, kterou vedl na vůbec prvním představení skokanek na seniorském světovém šampionátu. Nyní čeká Jaroslava Sakalu druhá zima ve společnosti skákajících děvčat. Přesto nelze nestočit hovor z vizí o budoucnosti ke vzpomínkám z minulosti. K roku 2009 se totiž váže několik „výročí“. Seřadíme-li je chronologicky, nejprve se nabízí: 40 let.

V polovině července jste oslavil čtyřicetiny. Slavil jste je nějak bouřlivěji?
Své narozeniny jsem v letošním roce poprvé neslavil vůbec. Stále jsem oslavu odkládal, až z ní nakonec sešlo. Příliš nějaká výročí neprožívám, takže více než mně to možná bylo líto mým přátelům – vynahradím jim oslavu třeba zase příští, nebo některý další rok (úsměv).

30. Před tolika lety, podle dostupných zdrojů, začala vaše skokanská kariéra. Byl rok 1979, vám bylo deset. Troufnete si porovnat možnosti, jaké jste měl vy a jaké má ve skoku váš syn, který je přibližně v témže věku jako vy tehdy?
To se vůbec srovnávat nedá, dnes je skokanský sport úplně na jiné úrovni, jak po technické stránce, tak i z hlediska trenérského obsazení v jednotlivých klubech. Možnosti a vybavení dnes, to s rokem 1979 porovnávat nelze. Myslím si, že naopak to dnešní děti mají o něco těžší než tehdy já, 12-ti 13-ti letí kluci už v tomto věku řeší, na jaké značce lyží budou skákat, která kombinéza je či není lepší atd. Mají plnou hlavu starostí, které jsme my v naší době řešit nemuseli (úsměv).

Myslím, že dnešním mladým, začínajícím skokanům, chybí mimo toho tréninku a závodění i jiné zážitky. My při závodech chodili na exkurze. Čokoládovny v Lomnici nad Popelkou, sklárny ve Vrbně pod Pradědem a v Harrachově, koně v Rožnově pod Radhoštěm. Dnes i ti nejmenší skokani, kteří nejsou z Frenštátu, možná ani nevědí, že Jiří Raška má na náměstí pamětní desku… V dnešní době se přijede na závody, odzávodí se a jede domů. A možnosti, které nese doba, dnes málokdo využívá.

Včera se slavil 17. listopad (pozn. rozhovor byl pořízen ve středu), dvacetileté výročí. Také pro vás byl rok 1989 zlomový. Debut ve Světovém poháru v Harrachově, k tomu první body. A jen dva týdny po Revoluci jste poprvé pronikl v závodě SP do elitní desítky. Jak na vás působila tehdejší doba? A bylo to znát i na vašich výkonech? Že by vás polistopadová povznesená nálada poponesla i tehdy, na závodech v Thunder Bay v Americe?
V listopadu ´89, v době, kdy u nás probíhala Sametová revoluce, jsme byli na závodech SP v USA, takže jsme vše viděli pouze v televizi. Vzpomínám si, že jsme tehdy měli velký strach z návratu domů, že bychom už poté nesměli vyjet do zahraničí, pokud by se to u nás s tou revolucí nepovedlo. Na naše výkony to ale asi vliv nemělo (úsměv).

Před patnácti lety jste ovládl poprvé a naposledy závod Světového poháru na domácí půdě. V lednu 1994, na velkém můstku v Liberci a den poté, co jste obsadil druhé místo. Navíc přesně rok na to, co jste vyhrál vůbec první závod SP v kariéře, navrch k tomu jste při letech na Kulmu ovládl oba dva závody. Vzpomínáte na ten liberecký víkend s větší nostalgií a radostí než na ten víkend v Bad Mitterndorfu? Může být to liberecké 1. a 2. místo cennější, než letecký double z Rakouska?
Double z Kulmu byl určitě v mé kariéře nejpovedenější víkend, porazil jsem v obou dnech domácího miláčka „Goldiho“. V Liberci rok na to jsem se už trápil a tam 1. a 2. místo vyšlo spíše díky štěstí…

1994, k tomu letopočtu patří Olympijské hry v Lillehammeru – vaše nejlepší umístění na olympijských hrách vůbec. Neočekával jste však od norské olympiády víc než „jen“ 7. místo na K120-ce?
Odjížděl jsem na OH s myšlenkami na medaili… 7. místo bylo pro mne tím největším zklamáním. Troufám si říct, že to negativně ovlivnilo mnoho následujících let v mé kariéře.

Možné zklamání jste si však dosyta vynahradil – titulem na MSL v Planici. 20. března 1994. Co si z toho dne po 15-ti letech vybavujete nejvíc? Co vám nejvíc utkvělo v paměti?
Dopingová kontrola a pak cesta domů večer, kdy jsem musel řídit, protože než jsem se stačil z dopingu vrátit, všichni ostatní už slavili (smích). A pak si také vzpomínám na fanoušky z Čech, z Žacléře, kteří se svou sirénou byli skvělí.

A ještě jeden zlom se váže na letopočet s devítkou na konci – 2009. Byl jste nervózní, když se vaše svěřenky spouštěly z libereckého můstku v historicky prvním závodě žen na mistrovství světa? Navíc na domácí půdě?
Při MS jsem nervózní nebyl, nervy jsem měl v Liberci při svém prvním závodě v roli trenéra na přelomu září a října. To jsem se klepal víc, než když jsem sám závodil. Samotné mistrovství už jsem prožíval klidně i navzdory pádům našich děvčat…

Foto: Míková a Pustková na MS v Liberci (autor: Miv)

Co je podle vás těžší: skákat? Anebo učit někoho skákat?
Dělám s děvčaty teprve rok a pár měsíců k tomu a nemyslím si, že jsem je už naučil skákat tak, jak by ony samotné určitě chtěly, ale holky se opravdu snaží, baví je trénovat a zlepšují se, takže se skákat naučí výborně. Pod mým vedením, nebo pod vedením někoho jiného. Děvčata dnes už vědí, že naučit se skákat na vítězství je tvrdá dřina, cesta k tomu je dlouhá a chce to motivaci, sebedůvěru a trpělivost… Mě v roli trenéra čeká něco podobného a jsem, narozdíl od mých děvčat, teprve na začátku (úsměv). Tedy, až někoho opravdu skákat naučím tak, že vyhraje velký závod, pak Vám rád odpovím (úsměv).

Po roce už si můžete troufnout na menší, objektivní hodnocení. V čem se za tu dobu holky zlepšily? A v čem mají naopak rezervy?
Holky se zlepšily především v přístupu k tréninku. Naučily se pracovat i samostatně, zajímají se o to, co děláme a proč. Přistupují k tréninkům poctivě. Rezervy mají v obratnosti, jsou trošku opatrnější a chybí jim ještě ochota občas trošku zariskovat.

Na zmiňovaném šampionátu v Liberci se dostal ženský skok, a český zvlášť, pod palbu kritiky. „Trénuje mateřskou školku,“ psalo se o vás tehdy. Podíváte-li se zpětně, myslíte si, že tato publicita ženským skokům u nás uškodila? Jaké jste dostával/dostáváte reakce na to, že trénujete skokanky-ženy?
Víte, našim holkám bylo v Liberci 16, 14 a 12 let. Říkal jsem jim před mistrovstvím, že je to pro ně zkušenost s velkým závodem. Ať prožívají atmosféru, zájem o sebe ze strany novinářů i fanoušků, aby sledovaly ta děvčata, která mohou zvítězit, a učily se dívat kolem sebe, aby věděly,že právě proto trénují, aby na některém z dalších mistrovství stála na pódiu kterákoliv z nich. Proto jsem neřešil žádné komentáře ani články v novinách…

České skokanky na tom nikdy nebyly moc růžově co se financování týče. Zlepšilo se finanční zázemí i navzdory hospodářské recesi a faktu, že ve výhledu nemáme další domácí seniorský šampionát?
S financemi pro děvčata byly a budou problémy ještě dlouhou dobu, nestaly se olympijským sportem a to je z hlediska finančních potřeb do budoucna potíž. Je to také spojené s výsledky, které zatím nemáme takové, aby se skoky děvčat staly zajímavé pro případné sponzory. A to je do jisté míry také výzva pro mne a holky samotné. Prosadit se výrazněji.

Před týdnem však FIS oznámila, že se Liberec oficiálně stává pořadatelem Juniorského mistrovství světa 2013. S jakou vizí se díváte na tuto akci?
Děvčat u nás zatím neskáče mnoho, ale věřím, že některá ze čtveřice startujících v Liberci na MS dospělých v loňském roce, bude v Liberci v roce 2013 skákat o některou z medailí.

Kde jsou slabiny skokanek oproti skokanům? Je vůbec mezi skokany muži a ženami stále markantní rozdíl?
Rozdíl je především ve výbušné síle a ten tam bude stále, ale rozdíl nájezdových rychlostí dovoluje ženám skákat stejně daleko jako mužům, takže podívaná to je určitě podobná, ne-li stejně zajímavá.

Jak třeba musíte přizpůsobovat trénink oproti přípravě mužů?
Dal jsem zatím u holek přednost všeobecné přípravě, učí se teprve trénovat, učí se vnímat pocity při skocích na můstku, aby uměly samy zhodnotit provedený skok, nebo dynamiku odrazu na suchu, odskoky na vozíku. Bylo pro mne důležité, aby věděly, proč a jaký cvik trénují, aby netrénovaly slepě jen to, co jim řeknu. Naučily se komunikovat se mnou o svých pocitech na můstku. Zda a jak se nám to společně daří, se teprve u káže.

Co příprava na zimní sezonu? Jaká za sebou máte soustředění a na co se při nich zaměřujete především? Na techniku? Dynamiku?
Měli jsme čtyři krátkodobá soustředění ve Slovinsku zaměřená na techniku skoku, spojená ve třech případech se závody. Jezdili jsme s holkami, které se mnou trénují ve Frenštátě, skákat do Szczyrku. V září proběhlo kondiční soustředění v Chorvatsku, spojené s výukou windsurfingu na poloostrově Pelješac. Nyní čekáme na to, kde se bude nejdříve skákat na sněhu. V plánu je Štrbské Pleso, nebo Polsko…

První závody Kontinentálního poháru žen proběhnou v Rovaniemi v první půli prosince. Plánuje cestu do Finska? Popřípadě kdy sezonu odstartujete?
Na Severu začátkem prosince je 6 závodů COC žen a doufám, že na ně odjedeme, děvčata mají během zimy málo závodů a vynechat jich hned na počátku šest, by byla veliká škoda.

Děkuji za rozhovor.
Děkuji vám za položené otázky. A chtěl bych také poděkovat: panu Hudákovy a firmě Sporten za materiální podporu, panu Hájkovy za příspěvek na letní seriál CoC, firmě Ford Dankar za zapůjčení automobilu pro celý letní seriál CoC žen a panu Franci Rogeljovi za pomoc při organizování soustředění ve Slovinsku.

Hlavní foto: Jaroslav Sakala a Vlaďka Pustková (zdroj: HaT)