V polovině osmdesátých let švédský skokan Jan Boklöv zjistil, že když roztáhne špičky lyží od sebe a nechá celé své tělo nadnášet vzduchem, doplachtí mnohem dál. O osm let později byl V-styl uznán za rovnoprávný. Ten příběh mi přijde dodnes uchvacující a protože jsem jej nikde nenalezl sepsán tak, jak ho mám uložen v závitech šedé kůry, rozhodl jsem se že ho ze sebe vychrlím.
Těžko říci, byl-li Boklöv skutečně PRVNÍ, nejspíš ne, nicméně nepochybně na svůj styl přišel sám a byl ochoten si za ním stát a za něj bojovat, v čemž se výrazně lišil od všech svých předchůdců. Jako stylotvůrce se do historie zapíše ten, kdo si s buldočí vytrvalostí tak dlouho stojí za svou nepopiratelnou pravdou, až postupně přesvědčí celé své okolí, nikoliv ten, kdo jako kuriozitku předvádí, jak by se dalo dolétnout dál. Dilatace času se taky jmenuje Lorenzova transformace, ale pro široké publikum je to Einsteinova teorie relativity.
Od prvních okamžiků byl ve Světovém poháru nepřehlédnutelnou postavou, pravda, zpočátku jako terč posměšků a bodových srážek od rozhodčích. Sám prohlašoval, že „rozhodčí ho nezajímají“, ale opak byl pravdou, naučil se doskakovat do perfektního telemarku (jinak věc sama o sobě mnohem nebezpečnější než celý rozjezd a dlouhý let vzduchem), držet lyže po celou fázi plachtění v nehnuté pozici – nic platno, všeobecný úzus se usnesl na patnácti, šestnácti bodech z dvaceti, v přepočtu na vzdálenost dobrých deset metrů dolů. Jenže on právě o tolik dál skákal! V letech 1985 – 1988 se stal pětinásobným mistrem Švédska, vyhrál pár závodů Světového poháru a ve skokanském světě se začaly objevovat první známky nervozity.
Zanedlouho už nebyl sám: podpořil ho československý reprezentant Jiří Malec a právě on dovedl ohavný pastyl k prvnímu výraznému úspěchu, jímž se stala bronzová medaile z Olympijských her v Calgary v roce 1988. O rok později, v letech 1988 – 1989 Boklöv vyhrál celkovou klasifikaci Světového poháru a zdálo se, že revoluci nestojí nic v cestě. Chyba lávky.
Následující rok bylo všechno jinak, Boklöv se trápil, nemohl najít formu, léčil se z vleklých zranění, byl zatrpklý na rozhodčí a uvažoval o konci kariéry; Jirka Malec se propadl na úplné dno výsledkové listiny a jeho jediný start ve Světovém poháru (v národní skupině v Liberci) odhalil neradostné rozpoložení, v němž se nacházel.
Rozhodčí si mohli v klidu oddechnout, zrůdné véčko bylo jednou provždy zažehnáno. Jaká domýšlivost! V sezóně 1990 – 1991 vstali noví bojovníci a šanci už z ruky nepustili.
Od začátku sezóny na sebe skvělými výkony upozorňoval reprezentant čerstvě sjednoceného Německa Andre Kiesewetter, který hned zkraje vyhrál dva závody a do Intersportturné (turné čtyř můstků – nový název je naprostý otřes, vůbec to nezní!) vstupoval na druhé příčce Světového poháru. Zdatně mu v tom sekundovali jeho čerstvě sjednocený krajan Christof Duffner a Švýcar Stefan Zünd, pravidelní obyvatelé první desítky SP, v roli d’Artagnana se k nim během sezóny připojil ještě objev Intersportturné, teprve šestnáctiletý Sylvian Freiholz, pro změnu Zündův krajan, jehož ostré véčko bylo zdaleka nejextrémnější.
V druhé části sezóny Kiesewetterova forma poněkud ovadla, Zündova naopak gradovala; vyhrál lety v Kulmu a další závod Světového poháru, stal se vítězem Světového poháru v letech a vše korunoval vítězstvím v sobotním posledním závodě – nebyl tak úplně poslední, ale k tomu se ještě dostaneme – ve Štrbském plese, kde se v dramatické koncovce procpal na druhou příčku celkového hodnocení Světového poháru. To vše při povinných srážkách 2.5 bodu od každého rozhodčího.
Začala se objevovat generace mladých nadějných skokanů, kteří jednoznačně preferovali véčko, posléze tolik populární Rakušan Andi Goldberger, z našich vypíchněme Tomáše Godera, jehož životním úspěchem je bronz ze skupinového závodu na Olympijských hrách v Albertville – i k těm se ještě dostaneme. Jako by toho nebylo dost, začali opatrně, nicméně veřejně – tj. na závodech Světového poháru – zkoušet „co to udělá“ i ostřílení mazáci jako Ole-Gunar Fidjestel.
Názory skokanské veřejnosti a skokanů samotných byly rozpolcené jako už dlouho ne a v kuloárech to pěkně vřelo, převládala však skepse a konzervativismus. Pavel Ploc prohlašoval, že „jeho už nikdo nepředělá“, zatímco Andreas Felder „odvážně“ prorokoval, že „do pěti let V-styl ovládne světové můstky“. Jen jeden z těchto výroků je pravdivý a to se ještě pořádně sekl v časovém horizontu příchozích událostí.
Je vůbec zajímavé číst si dnes ohlasy z tehdejšího tisku. Uvažovalo se o rozdělení závodů klasickou a volnou technikou, podobně jako je tomu u sesterských běhů, sílily hlasy volající po úplném zrušení stylových rozhodčích, málokdo však uvažoval o tom, že by se v aerodynamicky čistém rogalu daly hledat nějaké estetické hodnoty (i když – pravda – už alespoň nikdo nemluvil o létajících kravách). Zvláštní, já si dodnes živě pamatuju, jak mi první véčkaři připadali ladní jako ptáci omývaní svým živlem, zatímco klasici na mě od té doby působili těžkopádně a neústrojně.
Začínalo ovšem přibývat i zcela praktických problémů: véčkaři svými dlouhými lety ohrožovali svou vlastní bezpečnost, nutili jury ke snižování nájezdu a narušovali tak průběh závodů. Komisaři, kteří véčkaře neměli nijak v lásce – vždyť ohrožovali jejich vlastní existenci – se s tím občas vyrovnávali hodně podivnými praktikami jako při mistrovství světa ve Val di Fiemme, kdy Kiesewetterovi ubrali ze skoku dobré dva tři metry, jenom aby se nemusel snižovat nájezd. Tato stránka problému se v plné nahotě ukázala při posledním, nedělním, závodě ve Štrbském plese, kdy se po skokách navrátivšího se Boklöva a Freiholze dvakrát snižoval nájezd, čekalo se, až nakonec všechny týmy postupně opustily dějiště závodu, který byl posléze neslavně ukončen.
Není jistě náhoda, že mezi třemi mušketýry této sezóny jsou dva Němci a dva Švýcaři, osobnost trenéra hraje v tomto sportu výraznou roli a byl to právě český trenér Švýcarů Josef Samek, který sesbíral od ostatních trenérů – vyjma Norského – podpisy pod petici, požadující bodové – tedy estetické – zrovnoprávnění V-stylu. I FIS nakonec pochopila, že nelze jít hlavou proti zdi a nechat tak zničit úžasný sport a odkývala skorozrovnoprávnění na příští rok: srážka už nebude 2.5 bodu na jednoho rozhodčího, ale jen 0.5 bodu.
Mezitím vzali skokany do aerodynamického tunelu, high-tech zařízení, o němž si tehdy leckterá stáj formule 1 mohla nechat jenom zdát; výsledkem bylo zjištění, že véčkař, jehož nese v první řadě tělo, má o 28% vyšší vztlak než skokan se souběžným vedením lyží. Kromě toho má nad celým letem mnohem větší kontrolu což spolu určitou nezávislostí – řekněme raději menší závislostí – na větrných podmínkách, výrazně přispívá k bezpečnosti celého tohoto extrémního sportu. Zároveň se zjistil další opomíjený fakt: naměřené hodnoty jsou podmíněny vývojem materiálů, tedy konkrétně používanými kombinézami; ve starších kombinézách nebyl efekt rogala zdaleka tak výrazný.
Sezónu 1991 – 1992 lze bez váhání označit za zlomovou: přibližně polovina skokanského pole se přes léto přeučila na V-styl a brzy bylo jasné, že při skororovnoprávném bodování nemají klasici šanci. Kometou sezóny se stal finský mladíček Toni Nieminnen, na můstcích v Courchevellu, kde se konala skokanská část zimní olympiády, už véčkem skákaly dvě třetiny závodníků včetně ukázkového klasika Jiřího Parmy a všech šest individuálních medailí si odtud odvezli véčkaři. Ostatním bylo řečeno, že se buď přizpůsobí nebo končí. Nakonec se k tomu odhodlali i ti nezavilejší a tak i další výstavní stylista Jens Weissflog mohl na následující olympiádě, která se konala netradičně už po dvou letech, druhdy nenáviděnou technikou obhájit zlatý kov, získaný před deseti lety ve městě, na které teď padaly bomby.
Udělal tím ráznou tečku za historií „rybího stylu“, jenž vládl světovým můstkům uplynulých třicet let.
Foto: SCANPIX
