Jak se u nás upravují skokanské můstky

Občas dostávám otázku, proč náš úsek společně s úsekem skoku na lyžích nedokáže zabezpečit úpravu velkých můstků v Harrachově na Čerťáku a v Liberci na Ještědu pro trénink. Veřejnost si často myslí, že by stačilo, aby se představitelé úseků Svazu lyžařů ČR více snažili. Jenže, věc není tak jednoduchá, jak se jeví. Ale od začátku.

Aby se jakákoliv sportovní disciplína dala provozovat, aby se mohla rozvíjet, aby mohla existovat, potřebuje přítomnost k tomu způsobilého sportoviště. Nemusím asi zvlášť zdůrazňovat, že u disciplín severská kombinace a skok na lyžích jsou sportovištěm skokanský můstek a běžecké tratě v zimě pokryté sněhem. Situaci nám ovšem komplikuje jedna ze zásad sportovního tréninku, kterou u skoku nelze nijak obejít. A sice zásada postupnosti. Jde o to, že máme sportovce v různých věkových kategoriích, kteří prostě potřebují můstky velikosti úměrné jejich možnostem. Tedy ve stejném čase potřebujeme mít k dispozici můstky různých rozměrů.

Další komplikací je, že areály v Harrachově a na Ještědu nepatří lyžařům, případně jim patří jen marginálně. Konkrétně, liberecké můstky patří Statutárnímu městu Liberec, které je již roky pronajímá k provozování různým společnostem. Dlužno říci, že až do doby počátku rekonstrukce můstků před dvěma lety bývaly, s ohledem na objektivní klimatické podmínky, oba můstky K 90 i K 120 k tréninku a pro soutěže průběžně upravovány. Nyní areál, řekněme, prochází porodními bolestmi spojenými s personální a technickou obměnou. Prozatím není důvod nevěřit, že se na Ještědu upravování můstků nevrátí k dřívější, poměrně postačující, praxi.

Areál v Harrachově s výrazně příznivějšími podnebními podmínkami byl v roce 1992 transformován na akciovou společnost. Svaz lyžařů ČR je tu sice podílníkem, ale jen s minoritním podílem 37,6 % akcií. Další majitelé akcií jsou ČSTV s 56,5 %, Město Harrachov se 4,0 % a Sportlease s.r.o. s 1,9 % akcií. A vida. Každý přeci ví, že kdo má v obchodní společnosti nad 50%, tak diktuje. Představitele úseků přirozeně štve, když nemají můstky včas, kvalitně, průběžně a komplexně k dispozici. Závodníci pro dosažení špičkové výkonnosti musí samozřejmě můstky v přípravě střídat. Nebylo by však nutné realizovat tolik výcvikových táborů v zahraničí, ale za nižší pobytové a cestovní náklady trénovat doma. Ubylo by rovněž mnoho nervozity kolem pořádání tolik potřebných domácích soutěží. Úprava K 120 na Čerťáku se od založení společnosti daří vždy jen na několik dní pro světové poháry, z jejichž rozpočtu lze úpravu za těžké peníze zaplatit. Bohužel se v Harrachově zhoršuje i situace kolem upravování můstků K 90, K 70 a K 40. To už je pro tréninkový proces na pováženou. Ke všemu místní pořadatel soutěží a řada dalších zde již odmítají pro neúměrné náklady pořádat závody. Když tu chtějí družstva trénovat, musí si trenéři a závodníci můstky sami upravit. Jako by byl počátek 20. a ne 21. století. To není jen o tom, zda Škoda nebo Cikl půjdou na svahy házet sníh lopatou. Zabezpečení technického sněhu, základní úprava stráně a příprava nájezdů můstku jsou úkolem někoho jiného. Úseky za tuto přípravu můstků pro trénink platí paušál v řádu statisíců korun ročně a za použití při soutěžích společně s oddíly rovněž. Nikoho z nás by zřejmě nenapadlo požadovat na lékaři, aby si pral prádlo k operaci nebo aby si zubař sám opravoval před plombováním vrtačku. My zase chceme, aby se závodníci hlavně připravovali k soutěžím a závodili, trenéři, aby je trénovali, rozhodčí aby rozhodovali a podobně. Každý, co mu přísluší.

Ve hře jsou i další aspekty. Námitkou na naše hlavy bývá, ať za úpravu skokanských areálů více zaplatíme. No jo, ale kde brát? Kdyby byl čas poshánět údaje, mohli bychom za pomoci statistických grafů porovnat, o kolik třeba za posledních 10 let vzrostly v areálech tržby. O kolik se zvedla cena jízdného na lanovkách a vlecích. Zatím co za stejnou dobu státní podpora na sportovní reprezentaci a talentovanou mládež stagnovala. Mohli bychom zjistit, jak to vlastně je s příjmy od Sazky nebo jak se za těch deset let zdražily úsekům náklady na činnost. Kupříkladu za pohonné hmoty, které jsou jednou z hlavních nákladových položek všech sportovních odvětví. Ono se řekne, nahraďte výpadky v rozpočtu zvýšenými příjmy od sponzorů. O to se jednak snaží všechny neziskové korporace. Ale, co tak těm sponzorům asi oproti jiným sportům můžeme nabídnout navíc kromě výsledků? Že mohou své obchodní schůzky a svou prezentaci před partnery realizovat při našich soutěžích v nejistotě mrazu, deště či sněhových plískanic. Jde to, ale není to tak jednoduché a vyžaduje to spoustu námahy. Dalším hlediskem, jež musíme brát v úvahu, je loňská tragicky teplá zima. Díky ní byl našemu úseku ponížen plánovaný rozpočet o více jak 700 tisíc korun kvůli zásadnímu snížení příjmů svazu z dividend. Myslím, že úsek skoku je na tom podobně.

Zpět k tématu. Za posledních 12 až 14 let bylo ze strany různých složení rad obou úseků i vedení Svazu lyžařů ČR vedeno několik pokusů zajistit nápravu. Bohužel, spíše marně. Kde je zakopaný pes, je pravděpodobně známo. V rámci lyžování ovšem dlouhodobě není síla nedobrý stav změnit. Stokrát nic umořilo i osla. Navíc, šéf úseku není ani statutárním zástupcem svazu, takže jeho vliv na další organizace je značně omezen. Zatím při prosazování potřeb lyžařů také povětšinou docházelo jen k fatální destrukci vztahů mezi odpovědnými činiteli. To není zrovna dobré, ale samozřejmě to neznamená, že bychom se o zlepšení podmínek neměli dále pokoušet. My také dobře vidíme, že za hranicemi naší země to, kupodivu a v horších klimatických podmínkách, docela jde. Problematiky jsem se dotkl fakt jen zběžně a článek je i tak dost dlouhý. Více snad zas příště.

Autor článku: Bc. Radek Cikl – předseda úseku severské kombinace
Foto: Úpravy můstků v Bischofshofenu (zdroj: archiv)