Jakub Janda získává křišťálový glóbus. Ještě před dvěma lety byla tato myšlenka více než utopická. Skoky na lyžích, kdysi výstavní skříň československého sportu, se zmítaly v krizi. Vítěze světového poháru naše země neměla ani v dobách největší slávy Pavla Ploce, Jiřího Parmy či Františka Ježe. Jak by tedy mohl vyhrát někdo z našich v době, kdy je tato disciplína na ústupu? Ne, takové sny nemohl mít ani ten největší fantasta. Poslední dvě sezóny však vrátily české skokanské lyžování do světové špičky. Ale vezměme si vše postupně …
Ocitáme se v Planici. Píše se rok 1994 a na největším můstku světa probíhá letecké mistrovství. Zdejší klání se zapisuje do historie. Poprvé zde padla magická dvousetmetrová hranice. Primát si připsal za tréninkový pokus natažený do vzdálenosti 203 metrů Toni Nieminen. Samotný boj o medaile byl ale v režii jiného muže – Jaroslava Sakaly. Po prvním kole byl druhý za 189 metrů. Nyní ho čeká finálové kolo. Silný vítr ho dlouho nepouští do nájezdové stopy. Po dlouhém čekání se konečně může vydat vstříc triumfu. Ihned po odrazu pociťuje rozmary zdejšího větru, který jej střídavě fackuje do obou lyží a čechrá jeho charakteristickou dlouho hřívu. Jaroslav se tím nenechá rozhodit, předvádí let na značku 185 metrů a svůj zrak upíná k poslednímu skokanovi soutěže. Takanobu Okabe může rozhodnout, zda na Sakalu zbude stříbro nebo zda si odveze zlato. Nevyzpytatelný Japonec dopadá na 95 metrech a český letec může slavit. Ani on, ani žádný z českých fanoušků však netuší jak dlouho budeme na medaili z velké akce čekat.
V následujících sezónách totiž červeno-bílá vlajka s modrým klínem vyklízí čelní místa výsledkových tabulek. Během světových pohárů si stupňů vítězů užijeme pouze třikrát. (1995 Lahti – 2. místo Sucháček – 1996 Kuopio 2 .Sakala – 1999 Harrachov 3. Sucháček) Příznivci musí brát za vděk místa v první či druhé desítce a doufat, že bude lépe. Ono je však stále hůře. Občas sice zažehne Michal Doležal jiskřičku naděje, například ziskem cenných umístění na OH v Naganu, ale to je spíše výjimka. Za úspěch se postupně považuje už jen samotná účast ve druhém kole, později postup z kvalifikace. Krize se stále prohlubuje a na OH v Salt Lake city přichází jeden z nejhorších výsledků historie – v soutěži družstev zde končíme 12., když porážíme pouze slaboučký Kazachstán!
Samozřejmě, že odpovědní lidé na skokanském úseku se snaží dělat co se dá, aby pádu zabránili. U trenérského kormidla se střídají skokané zvučných jmen dob minulých. Marně. Kritizovalo se, že zaostáváme s technikou odrazu, že jsme za světem zaspali. Proto se spolupracovalo s fakultou tělesné výchovy a sportu, abychom pochopili, jak odraz dělá špička. Kýžené zlepšení opět nepřišlo a skok se začal dostávat do začarovaného kruhu. Nejsou úspěchy – zájem o sport upadá jak u sponzorů, tak u mladých talentů, proto nejsou peníze na přípravu a materiál, které jsou důležité pro úspěch.
Období je plné i několika paradoxů, například, když Jaroslav Sakala v Kulmu vytvoří český letecký rekord 205 metrů. Nebylo by na tom nic divného, kdyby zde ovšem nejlepší český letec nebyl jako předskokan! Do týmu se kvůli sporům nedostal. Tento rebel se zapsal také do Guinessovi knihy rekordů, když ve Frenštátě naskákal za 24 hodin rovných sto skoků!
Vraťme se však k řešení skokanské krize. Objevují se hlasy, že je potřeba vytvořit podmínky pro začínající skokany, abychom rozšířili základnu a zvýšili tak naději k nalezení skokana světové špičky. Oponenti poznamenali, že skutečný talent se dokáže prosadit i „z ničeho“, ovšem je fakt, že na něj můžeme čekat i dvacet let. Ale copak se dá čekat tak dlouho a s nejistým výsledkem? Nehledě na to, že již takový talent na světě byl. Byl dokonce i v reprezentačním týmu, ale byl dokonale ukryt ve třetí desítce výsledkových listin. Jmenuje se Jakub Janda.
Muž s nenapodobitelným stylem, lehajíc si téměř pod lyže. David Jiroutek o něm řekl: „Je dynamičtější než Malysz, má ideální váhu. Jenže si nedokáže dvakrát sednout do nájezdového postavení. Ještě je na nájezdu a mně už se chce brečet.“ Sám Jakub přiznal, že se občas na můstku bojí. K týmu byla přizvána psycholožka, aby Jakuba strachu zbavila. Protože, jak víme, skoky jsou především o psychice. Tak skokany učila koncentraci, když měli například co nejdéle myslet na křivou opici. Kluci tedy mysleli na křivou opici, ale na můstky to úspěch nepřineslo. Tedy s jednou výjimkou. To když se Jakub umístil na závodech v Liberci na třetím místě. Rok poté ovšem český tým ani nedokončí prestižní turné čtyř můstků, neboť kvůli slabým výsledkům odcestovali domů už po Innsbruckém klání.
Jak tedy prodat Jakubův talent aby konečně pronikl do světové extratřídy? Pořídit mu trenéra světové extratřídy. Nabízel se Mikka Kojonkoski. Z nevýrazných Norů udělal jeden z nejlepších týmů. Fanoušci se učí jména jako Ljökelsoy, Romören, Bystöl, Pettersen stabilnější forma se ukazuje u Ingebrichstena. Po každém úspěšném skoku si přátelsky plácne se svým asistentem, až musí mít klouby celé omlácené. A myslíte, že by se Kojonkoskimu chtělo opustit tak úspěšný tým? Bylo tedy třeba hledat jinde. Až přišlo spásné řešení Leoš Škoda přivedl k týmu Vasju Bajce.
Kudrnatý, horkokrevný Slovinec s roztomilou češtinou a přeraženým nosem jako vzpomínkou na kariéru skokana, je konečně tím pravým. Vypadá jako kouzelník, během pár měsíců dokáže z Jandy dostat to, co v něm opravdu je. Hned ve druhém závodě sezóny 2004/2005 končí Janda na bronzovém stupínku, následuje 2., 6., 4., 3. a 2. místo a rázem je Jakub v nejlepší trojici světového poháru. Ale nenechte se mýlit, Vasja není žádný kouzelník. Je prostě mužem na svém místě, o čemž nás ještě několikrát přesvědčí.
Jakub pod jeho vedením ukončil jedenáctileté čekání na vítězství v závodě SP. A odjel jako jeden z favoritů do Oberstdorfu na světové mistrovství. Jakub stále nezapomínal na léta minulá, kdy obsazoval příčky daleko nižší a vážil si každého úspěchu. Někdy působil až příliš skromně, což ovšem není na škodu. Právě jeho skromnost se ukázala na zmiňovaném mistrovství. Jakub právě dokončuje svůj druhý skok na středním můstku, kterým se ujímá vedení. Na věži však čeká ještě šest skokanů. Jakub si pro sebe říká: „Být mezi deseti nejlepšími na světě je skvělý.“ Následující borci však skok kazí a Jakub má jistotu pátého místa. „Být do pětky je ještě lepší.“ Zanedlouho může být nejhůř čtvrtý. „Brambory budou dneska super!“ Po dalším skoku má jistotu bronzu. „Neuvěřitelný!“ Nakonec končí stříbrný. Svůj úspěch podpoří ziskem bronzové medaile na velkém můstku. Definitivně se tak zařazuje mezi legendy tohoto sportu.
Následující sezóna má však ještě větší vrchol tím má být olympiáda. Kromě toho se bude konat letecké mistrovství, Turné čtyř můstků, ve hře bude i celkové hodnocení světového poháru. Na to je potřeba dobře potrénovat. Vasja představuje neotřelé tréninkové metody a dělá vše proto, aby kluci zahodili strach z můstků. Ale zapomeňte na psychology. Vasja nechává své svěřence skákat padákem, potápět se do hloubek či vozit v rychlých autech. Na začátku nové zimy je Jakub perfektně připraven.
Sezóna začíná v Kuusamu a drsné severské podnebí ukazuje svou sílu. Závody se odkládají a skáče se až v neděli, kdy se mají netradičně uskutečnit dva závody najednou, přičemž první má být jednokolový. Jakub si po úvodním obléká žlutý trikot. Ale má ho v držení rekordně krátce. Už za pár hodin jej musí předat Robertu Kranjecovi. V Lillehameru si jej po 2. a 1. místě bere zpět a nehodlá se ho jen tak zbavit.
Trenér Bajc ukazuje, že se umí za svého svěřence postavit, když jde v Lillehameru vynadat rozhodčím, za to , že Jandovi dali nízké známky. Během závodu neskrývá své emoce a umí se radovat jako malý kluk v případě úspěchu, v opačném případě dokáže nasadit kyselý výraz. Zároveň se stará o to, aby měli kluci co nejlepší a nejmodernější materiál. Protože jen s tím nejlepším se dá skákat nejdál.
Světový pohár se stěhuje do Harrachova a Jakuba čeká první těžká zkouška. Už nemůže říct, že mu stačí postavení do desítky. Skvělými výkony si na sebe ušil bič a domácí fanoušci chtějí jen vítězství. Jakub končí v sobotu šestý a je viditelně rozladěný. Opět ukazuje svůj um Vasja Bajc. Tentokrát se představuje v roli psychologa a druhý den prohlásil: „Večer jsme si s Jakubem sedli, já mu to vysvětlil a doufám, že to kluk pochopil.“ A zdá se, že pochopil. Jakub je jako vyměněný, je dobře naložen a dosahuje kýženého vítězství. Z něj se mohla přímo na Harrachovském můstku radovat i Jandova babička, která svého vnuka viděla poprvé na vlastní oči během závodu SP a je jasné, že babičku nejde zklamat.
Ještě dlouho se bude mluvit o souboji Jandy s Ahonenem během Turné. Byli jako dva psi, kteří se přetahují o kost. Nejdříve byl triumfu blíže Janne, poté se vedení přiklonilo na stranu Jakuba. Rozuzlení přinesl Bischoffshoffen. Přetahovaná dopadla nerozhodně, jako když si každý pes vezme půlku své kosti. Skutečnost byla poněkud jiná, skokané nedostali půlku, ale celé vítězství včetně všech odměn, které v sobě skýtalo.
Mistrovství světa v letech patřilo Norovi Ljökelsoyovi. Janda i přes odpor, který si k letům vypěstoval skončil celkově sedmý. Horší než jeho umístění byl však fakt, že si na mamutím můstku rozhodil časování odrazu. V následujících závodech už to nebyl ten vítězný rutinér a suverén. S blížící se olympiádou přišla další rána pro Kubovu psychiku. Na stránkách, které spravuje Jaroslav Sakala vyšel článek kritizující vedení skoku včetně trenéra. Trenér na to reagoval po své a prohlásil, že na olympiádu nepojede. Později přiznal, že i on je tvor chybující a jeho prohlášení bylo unáhlené.
Cestou do Turína má Jakub natužené číro, jaké mívali indiánské kmeny, které se odhodlaně vydávaly na válečnou stesku. Bohužel jen jeho extravagantní účes připomíná odhodlání a hlad po úspěchu. Výraz v jeho tváři i jeho slova dávají tušit, že české želízko není v pohodě.
Na středním můstku končí třináctý a následuje nepříjemný rozhovor do televize.
Redaktor: „Jaké jsou vaše pocity?“
Janda: „To je dost hloupá otázka“ (Inu na blbou otázku blbá odpověď)
R: „Ale i na hloupou otázku se dá nějak odpovědět“
J: „Pocity nejsou dobré“
R: „Kde byla chyba?“
J: „Pusťte si video a rozeberte si to!“
R: „Já tomu ale příliš nerozumím.“
J: „ No chyba je ve mě …“
Před závody na velkém můstku opouští reprezentanti olympijská sportoviště a jedou trénovat na jih Francie. Důvod je dvojí. Po návratu do vyšší nadmořské výšky se údajně člověk cítí lehčí, navíc si mají skokané odpočinou a vyčistit hlavu.
Je vidět, že Kubovi odpočinek prospěl a do Pragelata se vrátil v daleko lepším rozpoložení. V tréninku na hlavní olympijský závod však končí předposlední za skok dlouhý 91 metrů. A opět se ke slovu dostává televizní reportér s otázkou: „Co vám skok napověděl?“ Jakub vyloudí na tváři úsměv a zdá se, že má na jazyku opět nějakou trefnou odpověď. Nakonec si řekne, že si nebude dělat problémy a vysvětlí, že spěchal na lyže, což je chyba, za kterou téměř zaplatil pádem.
Závodní klání toužebně očekávanou medaili nepřineslo. Desáté místo nebylo sice oslňujícím úspěchem, rozhodně to není ani místo, za které by se měl závodník stydět. Oproti minulé olympiádě si polepšil o 34 míst.
Sezóna však olympiádou nekončí. Ve hře je ještě světový pohár. Jandys má šanci stát se prvním Čechem, který vyhraje celkové hodnocení. Hned v Lahti ukazuje, že hodlá udělat všechno pro to, aby této šance využil. Po skvělém výkonu končí na druhém místě, čímž navyšuje náskok před svými pronásledovateli. Následuje 8., 17. a 5. místo. Podstatnější je však fakt, že se pokaždé umístil před největším soupeřem Janne Ahonenem. Před rozhodujícím víkendem v Planici tak měl náskok 175 bodů.
Kruh se uzavírá a opět se vydáváme do Planice. Tradiční víkend letů je tečkou za sezónou 2005/2006. Jakub si se zdejším můstkem příliš netyká a sobotní závod dokončuje na 29. místě. Ahonen však končí 11. a Jandyse nemá šanci překonat! Kuba tak dosáhl posledního z triumfů, který českým barvám chyběl a směle se může k velikánům této disciplíny, jakými byli Burkert, Raška, Matouš, Kodejška, Motejlek, Ploc, Parma či Sakala.
