Jaroslav Sakala: „Dělat vrcholový sport bez osobní disciplíny jde strašně těžko“

Během Turné dvou nocí v Garmisch-Partenkirchenu jsme vyzpovídali šéftrenéra českého skoku Jaroslava Sakalu. V našem rozhovoru hodnotí bývalý letecký šampion a zkušený trenér současný stav českých skoků na lyžích, situaci v ženském i juniorském týmu a upozorňuje na klíčová témata, která podle něj rozhodují o výsledcích – od psychické odolnosti přes disciplínu až po dlouhodobý přístup k přípravě.

Dnešní den v Garmisch-Partenkirchenu přinesl český rekord Anežky Indráčkové (132 m). Je to asi takový velmi hezký pozdně vánoční dárek…
Hlavně to byl opravdu takový výkon, jaký Anežka umí předvést, když se jí všechno sejde. Líbí se mi, že se jí to daří přenášet i do závodních skoků. Druhá dobrá věc je, že tu mám dvě holky – když se nedaří jedné, tak to táhne ta druhá. Je to pak i pro Kláru (Ulrichovou), které se teď tolik nedaří, o něco milostivější. Když se nedaří, pořád je tu někdo, kdo výsledek udělá, a tlak na Kláru je pak nižší.

Hodně se mluvilo o vaší nové roli šéftrenéra. Fanoušci jsou ale často zmatení v tom, co tato pozice vlastně obnáší. Čemu se tedy momentálně věnujete nejvíc?
Úsek tu roli pojmenoval jako šéftrenér. Když jsme se o ní bavili, říkal jsem, že ji vezmu, ale spíš jako supervizor trenérů. Tedy někdo, kdo bude jezdit na soustředění, bavit se s trenéry o tom, kde oni vidí nedostatky skokanů – a možná někdy i svoje vlastní. Úsek s tím souhlasil, jen to dostalo název šéftrenér. Celé léto jsem tak jezdil po soustředěních jak s děvčaty, tak s juniory a s trenéry jsme řešili, co změnit, aby to začalo fungovat.

Jaké konkrétní změny byste chtěl naordinovat?
Zásadní bylo vysvětlit, že je důležité jít na každý trénink nebo závod s jedním jasným záměrem. Na pětidenním soustředění není dobré zkoušet x věcí, ale zaměřit se u každého jednotlivce na to, kde má aktuálně rezervy, a ty postupně odstraňovat. Ne stylem, že se povedou dva skoky a další trénink už řešíme něco jiného. Je potřeba dostat se na určitou konstantní úroveň, aby se věci zautomatizovaly, a teprve potom se posouvat dál. Často se navíc stává, že když se změní jedna věc, automaticky se s ní zlepší i další, aniž by se na ní muselo cíleně pracovat.

Teď už celkem tradičně objíždíte závody s dívkami. Bude to platit i pro další část sezóny?
Tu nabídku jsem přijal s tím, že cílem je dovést děvčata až k olympijskému závodu. Jejich trenér Dominik Ďurčo přešel na jinou pozici na úseku, tak jsem řekl, že to do olympiády vezmu. Co bude dál, se uvidí. Když jsem to před měsícem přebíral, požádal jsem, aby se jelo podle původního plánu trenérů ze začátku sezóny. Dlouhodobě tvrdím, že skoky se posunuly i do roviny taktiky a budování startovních pozic. Když přijedete na olympiádu nebo mistrovství světa mimo top deset, šance na medaili je velmi malá. Rozdíly v nájezdech mezi top desítkou a zbytkem pole jsou takové, že i když skočíte daleko, body za nájezd vám pak chybí.

Foto: Veronika Jenčová (autor: Jiří Korbel)

V jaké pozici je nyní Dominik Ďurčo?
Dominik se momentálně soustředí hlavně na práci s Veronikou Jenčovou (která se do závodů vrátí v rámci Intenkontinentálního poháru v Eisenerzu 24. 1.), která se vrací po operaci kolena a potřebuje individuální přístup. Dobře si rozumí, takže se jí věnuje individuálně jak v Liberci, tak na soustředěních. Kromě toho má Dominik na starosti i administrativu ženského týmu – ubytování, letenky a podobné věci.

Veronika už po zranění z března znovu začala skákat. Zdůrazňoval jsem jí, že na ni po takovém zranění nebudu tlačit. Operaci kolena má za sebou už potřetí a po takovém zákroku musí být sama rozhodnutá, že do toho půjde znovu a že podstoupí i riziko, že se zranění může opakovat. Na druhou stranu jí to vždycky odlehčím slovy: „Neboj se, máš ještě druhé koleno (smích).“

Zůstaňme ještě u dívek, konkrétně u Kláry Ulrichové. Po výborném vstupu do sezóny přišel nešťastný Klingenthal, kde to vypadalo, jako by se v ní něco zlomilo. V čem vidíte největší rozdíl?
Myslím si, že to začalo už ve Wisłe. Hodně se o tom bavíme. Můj osobní názor je, že ji ten povedený vstup do sezóny trochu zaskočil. Nebyla zvyklá na to, že by na ni byla najednou upřená taková pozornost. Možná si na záda naložila pomyslný batoh očekávání – uvědomila si, že se od ní teď bude něco chtít, že ponese zodpovědnost za to, jestli bude pokračovat a sbírat chválu, nebo se dostane do situace, ve které jsme teď, kdy hledáme cestu z krize.

Spolupracuje s psychologem, případně má tu možnost?
Myslím si, že Klára nějaké sportovní psychology má, ale já jsem u týmu krátce, takže přesně nevím. Zatím s žádným z nich nejsem v kontaktu.

Ještě jsme se nedotkli Anežky Indráčkové. Přichází z rakouského Stamsu – je na ní znát „rakouská škola“? A kde podle vás leží její potenciál?
Anežka se vrátila do Liberce, kde má Radka Žídka jako osobního trenéra, a ten s ní pracuje celoročně. Myslím si, že tahle spolupráce funguje velmi dobře, protože je na ní vidět výrazný posun v technice. V létě to ještě nebylo úplně ono, ale jak Radek, tak Anežka ukázali, že k tomu přistupují trpělivě. Nejsou zaměření na konkrétní výsledek, ale na samotný proces – a myslím si, že právě to teď přináší výsledky.

Věnoval jste se i juniorům. Jak zatím hodnotíte jejich vstup do sezóny, potažmo vstup B týmu?
Velkou radost mám z Davida Rygla, který potvrdil, že má výkonnost na to, aby pravidelně bodoval v Kontinentálním poháru. U kluků je to podobné jako u děvčat – skoky se dnes posunuly do fáze, kdy musíte být extrémně mentálně silní. Kontrola materiálu je dnes tak přísná, že i mně osobně jako trenérovi je to nepříjemné. S Jaroslavem Šimkem řešíme před každým závodem od rána až do startu, jestli máme všechno nastavené na milimetr přesně – vázání, lyže. Je toho tolik, že to vytváří obrovský tlak, a vůbec se nedivím závodníkům, že jsou ve stresu ještě dřív, než skočí. Psychologická a mentální příprava je dnes důležitější než kdy dřív.

Foto: David Rygl (autor: Jan Štěrba)

Jak vnímáte rozdíl mezi Českou republikou a světem v oblasti vybavení? Ztrácíme tam výrazně?
Nemyslím si, že bychom v tom zásadně ztráceli. Spíš je náš dlouhodobý problém v tom, že se na materiál až příliš soustředíme. Pořád máme pocit, že máme něco horšího, že ostatní mají lepší vybavení, a proto skáčou dál. Z mého pohledu je tahle přehnaná koncentrace na materiál spíš zlo. Říkám to i holkám – pokud se neodrazí nohy, tak vás tam žádné lyže ani kombinéza nedonesou.

Letos dosud byly velmi omezené možnosti zimního skoku v Česku. Je to podle vás největší problém českého skoku na lyžích?
Obecně to problém je, hlavně pro děti. Celé léto trénují a pak přijde zima, kdy by měly závodit na sněhu na menších i větších můstcích – a ty možnosti prostě nejsou. O to náročnější je to pro vedení i trenéry, aby to dokázali kompenzovat. Ať už jiným přístupem k tréninku, nebo aktivnějším hledáním možností jezdit s dětmi do zahraničí. Ve Frenštátě sice také nemáme zimní můstek, ale nemyslím si, že bychom se na to měli vymlouvat. Máme blízko Szczyrk a Wisłu, takže děti i junioři mají možnost se v zimě připravovat, i když je to finančně náročnější než doma. A i to je relativní – vystříkat zimní můstek ve Frenštátě by stálo obrovské peníze.

Mají se kde připravovat? A mají v zimě kde závodit – děti, žáci, dorostenci?
Problém je i v tom, že sněhové podmínky se výrazně zhoršily. Dnes už si nejsem jistý, zda mohou děti do deseti let skákat v Harrachově na Kamlu, ale u čtyřicítek a padesátek už ta možnost prakticky není. Alternativou je Orlen Cup, tedy seriál závodů v Polsku. Vím, že to není jednoduché, ale tuhle otázku bych vždy směřoval spíš na vedení skokanského úseku nebo Svaz lyžařů. Trenérům bych doporučil brát tuhle situaci jako impuls ke změně práce – víc se zajímat o jiné možnosti a nekoncentrovat se jen na to, že když nemáme závody, tak je všechno špatně.

Poslední otázka k mužům. Laik vidí, že v Alpen Cupu naši většinou obsazují zadní pozice, ve FIS Cupu jsou body spíš sporadické (taková byla situace v době vzniku článku, pozn. red.). Je to stagnace, nebo v tom vidíte naději?
Naděje je vždycky. Já osobně ale vidím stagnaci hlavně v nedostatku osobní disciplíny u juniorů. Na to upozorňuji dlouhodobě, a proto nejsem vždycky úplně oblíbený. Je potřeba mít odvahu. S juniory ve Frenštátě o tom mluvím často a říkám jim, že odvahy mají dost. Zároveň jim ale připomínám, že všechno začíná maličkostmi – a právě ty v sportu velmi přesně ukazují, kdo disciplínu má a kdo ne. Dělat vrcholový sport bez disciplíny je strašně těžké. To považuji za největší rezervu našich talentovaných mladých skokanů.

Abychom to uzavřeli – odpovídá zatím příprava a průběh sezóny vašim představám, nebo v tom vidíte spíš velký prostor ke zlepšení?
Vnímám to hlavně jako velký prostor ke zlepšení, pokud se do budoucna dokážeme dohodnout na určitém stylu spolupráce. Ne ve smyslu, že si řekneme „takto to budeme dělat všichni“, ale aby se trenéři i vedení nebáli otevřené diskuze. Často se stává, že někdo – jednotlivec nebo celá země – najednou vystřelí na špičku a všichni se snaží dělat věci stejně jako Rakušané, Poláci, Němci nebo Slovinci. Přitom se málo zohledňuje, že máme jinou mentalitu, jinou historii a jiné možnosti. Byl bych rád, kdyby se o těchto věcech víc diskutovalo a hledaly se různé cesty sportovní přípravy. Ne stylem „ty to děláš takhle, já takhle“, ale formou otevřené debaty. Pokud má diskuze smysluplné argumenty, jsem jí vždy otevřený. Pokud je to jen o tom, že něco nebudeme dělat, protože to řekl ten či onen, tak to nikam nevede.

Autor rozhovoru: Jan Štěrba, autorka textu: Kinga Stanaszek

Náhledové foto: Jaroslav Sakala (autor: Jiří Korbel)