Jednou z posledních opravdu velkých hvězd českého skoku byl rozhodně Jaroslav Sakala. Letecký mistr světa z roku 1994 a trojnásobný medailista ze světového šampionátu o konaném o rok dříve ve Falunu zůstává skokům věrný i nadále. Po dlouholetém působení ve slovinském klubu SSK Ilirija Lublaň, kde spolupracoval například se Špelou Rogelj, Uršou Bogataj, Lovrem Kosem či Rokem Maslem, již několik let trénuje v Dukle Frenštát. Podívejme se tedy, jak vnímá situaci českého skoku z pohledu klubového trenéra a jak může českým skokům pomoct právě skončený projekt NUTRI-A.
Nelze se nezeptat na nové vedení – vnímáte pozitivní rozdíly oproti tomu minulému?
Vidím snahu změnit model vedení skokanského úseku. Diametrálně se to liší od doby, kdy jsem přišel ze Slovinska, teď poprvé vidím opravdovou snahu o změnu.
Jaký je vůbec největší rozdíl mezi slovinským a českým skokem?
Ve Slovinsku je výrazně větší konkurence mezi samotnými sportovci. Ti, kteří tam nemají dostatek motivace, pochopí velmi záhy, že nemají šanci, a přechází k jiným sportům nebo do jiného odvětví.
V ČR tedy skokani pokračují s nižší motivací, a to je pak také znát na výsledcích?
Moje priorita v klubu je již pět let změnit přístup samotných sportovců. Bylo a je tu spousta talentovaných sportovců, ale zásadním problémem je jejich chybějící motivace a přístup k vrcholovému sportu obecně. Je to určitě těžký úkol a myslím, že se na tom hodně podílí chybějící konkurence. Skokanů je ve vyšších kategoriích tak málo, že kdo vydrží do juniorského věku, tak může pořád jezdit do zahraničí na závody. Vnitřní tlak tu chybí a je to vidět.
Ve Frenštátu vám prochází pod rukama spoustu závodníků, je tam někdo, v kom vidíte potenciál jak z hlediska výkonů, tak přístupu?
Určitě. Technický potenciál a pohybový talent má Daniel Škarka. Obrovskou přednost má také Štěpán Kysel, který vypadá, jak kdyby se narodil pro skoky na lyžích. Je vysoký a lehký. Tam je ale potřeba pracovat na technice. Pak je tu Benedikt Holub, který má neskutečný cit pro let. Má trošku smůlu, že není tak výbušný typ. Ale to jsou věci, které se dají vybudovat. Brzdí je ale přístup, takové to, že to „snad nějak půjde.“
Projevuje se to pak třeba i v nižší tréninkové zátěži?
To bych neřekl. Ale sportovec si musí uvědomit, že na tréninku samotném stráví 2 hodiny denně. Ale důležitých je i zbylých 22 hodin v tom daném dni. To jsou okamžiky, kde ztrácíme. Moje zkušenost je taková, že po konci tréninku nastává klasický život mladého člověka (smích). Samozřejmě je to hlavně na klubových trenérech, ale metodika musí jít i od vedení. Nesvalovat vše na malý počet skokanů, spíš se musíme obávat, aby jich nebylo ještě míň.
Váš syn Filip letos ukončil kariéru bez většího průniku do elity, bylo to pro vás zklamání?
Pro mě to bylo překvapení. Byl jsem přesvědčený, že zvlášť v dnešní době, kdy skokan může dozrávat pozdě, šlo ještě počkat. Vždycky říkám, že jsme si zvykli se na vše vymlouvat a vše omlouvat, ale zapomněli, že se dá také pracovat navzdory. Na druhou stranu mě teď Filip překvapuje zápalem ve své současné funkci. Taky jsem mu nedávno řekl, že prokázal víc odvahy než já. Mně to nešlo strašně dlouho a asi šest let jsem to pořád zkoušel zlomit. Filip našel odvahu to sám v sobě rozseknout mnohem dřív a skončit. Otázkou je, zda by se jinak někam posunul, ale za samotné rozhodnutí má můj obdiv. Já se toho v jeho letech bál. Kariéru jsem měl ukončit dřív.
Nakolik má tedy podle vás vliv na české výkony horší vybavení či tréninkové možnosti a nakolik by to šlo zlomit?
To je právě o síle vzdoru. I český skokan se může vrátit do špičky, pokud nebude podléhat třeba tomu, že zrovna nemáme ledovou stopu ve Frenštátě, hmotu v Harrachově, nebo celoroční provoz v Liberci. Nesmíme prvně podléhat negativním myšlenkám, to je myslím základ, co se musí změnit. Navzdory překážkám je potřeba najít nové možnosti a využít je.
Jak obecně vidíte budoucnost skoku?
Hodně se mění o tom, jak se vše mění, ale základy zůstávají stejné. Skokan musí mít cíl, ke kterému hledá cestu. Samo to nepřijde. Věřím, že se najdou děti a mladí sportovci, kteří budou chtít hlavně uspět ve sportu. Taky jsem chtěl chodit na diskotéky se spolužáky, ale ještě víc jsem chtěl uspět ve sportu. Dnešní mládež má samozřejmě daleko větší výběr, ale věřím tomu, že dětí se dost najde i tak.
Máte srovnání s mužským i ženským skokem, jak byste srovnal trénování obou pohlaví?
Z mé zkušenosti jsou holky snaživější a dokážou tomu v mnoha případech dát víc než muži. Velký rozdíl bych v tom ale neviděl, pokud chce sportovec pracovat, je jedno, jestli je to žena, nebo muž.
Nyní jste se účastnil projektu NUTRI-A ve spolupráci s EKIPA11 ze Slovinska. Oč se tedy jedná a jaký je přínos pro český skok?
EKIPA11 je skupina lidí, která vytvořila model spolupráce se sportovci a nabízí jim portfolio možností, na které nemohou dosáhnout v klubech nebo reprezentaci. Pokud má tedy někdo pocit, že ke svému sportovnímu růstu potřebuje ještě něco navíc, může se obrátit na EKIPA11 . Ti mu můžou pomoct jak s nutričními plány, dodatečnými tréninky, různými měřícími technikami či zdravotní péčí.
Projekt je původně slovinský, je tedy plně otevřený i pro Čechy?
Určitě, já s nimi spolupracuji už od roku 2015, to jsem byl ještě ve Slovinsku. Takže jsem některé věci přenesl s sebou a v této spolupráci pokračujeme na dálku, protože si myslím, že věci ohledně například stravy a sportovní psychologie jsou pro skokany klíčové.
Pokud se nepletu, je to navázané na celoevropský Erasmus?
Ano, my jakožto Dukla Frenštát jsme byli součástí už dvou projektů Erasmus+. Před dvěma lety to byl Safety Jump (bezpečný skok), kde bylo školení zaměřeno na sociální sítě u mládeže a trendy v tréninku kondice. Tento právě skončený druhý projekt byl zaměřen na red syndom (syndrom relativní energetické nedostatečnosti) a další možná nebezpečí při nesprávném stravování mladých sportovců.
Máme teď i nějaké české skokany účastnící se tohoto projektu?
Zahrnul jsem tam prakticky všechny skokany z Dukly Frenštát, kterým bylo aspoň 15 let – celkem nějakých 8 kluků. Pak jsem tam přizval také sdruženáře a skokany z Liberce, takže skokanů tam máme zhruba 12. Ale jsou tam i další sportovci včetně hendikepovaného běžce.
Kam může tento projekt skokany a skoky obecně posunout?
Projekt skončil v říjnu, teď se na základě vzniklých měření vypracovává metodika pro trenéry. Může to být taková příručka k tomu, jak sledovat sportovce a jak použít umělou inteligenci k rozpoznání možných hrozeb u mladých sportovců. Na základě měření se totiž ukázalo, že mladých sportovců je ohroženo celkem velké procento. Jak jsem říkal na začátku, kromě tréninku je potřeba sledovat i to, co se děje ve zbytku dne. Ať už to jsou nároky na studium, rodinné zázemí a tak dále. Tento projekt tedy poskytuje a rozšiřuje portfolio možností jak pro trenéry, tak pro skokany, jak těmto rizikům úspěšně čelit.
Foto: Jaroslav Sakala (zdroj: Tisková zpráva projektu NUTRI-A)
