Jedním z největších skokanských talentů ze zemí mimo elitní šestku určitě býval Američan Kevin Bickner. Rodák z Chicaga na sebe upozornil zejména v sezoně 2016/2017, kdy během letů na lyžích ve Vikersundu vytvořil impozantní americký rekord (244,5 m) a i přes pád ve druhém kole skončil ve finále premiérového ročníku RAW Air patnáctý. Od té doby se toho událo mnoho, forma kdysi blyštivého talentu však stále uvadala. Bickner navíc byl již takřka oběma nohama ve skokanském důchodě, letos se však rozhodl vrátit zpět. O motivaci a plánech do budoucna dnes 27letého závodníka jsme se přeptali v rámci finále letní sezony.
Jaká byla hlavní motivace návratu do světa skoků?
Viděl jsem, jak se skoky na lyžích v USA díky spolupráci s Nory posunuly. Všichni kluci z týmu říkali, jak je to skvělé a navíc jsem u každého z nich viděl jasný posun. Proto jsem se rozhodl se vrátit, dát tomu šanci a uvidím, jestli se také dokážu zlepšit.
Jak dlouho už v norském systému trénuješ a cítíš už nějaké rozdíly či zlepšení?
Ano, cítím. V systému jsem intenzivně zapojený od června. Takže už je to skoro půl roku.
Konec kariéry jsi oficiálně nikdy neoznámil, čekal jsi tento comeback?
Ne, nečekal. Nechtěl jsem z toho dělat velkou věc nebo nějaké oznámení. Ale neměl jsem v úmyslu se vracet, tohle rozhodnutí je překvapením i pro mě. Ale řekl jsem si, že jednoho dne bych se na to mohl dívat jinak a litoval bych, že jsem to nezkusil.
Od začátku svého návratu jsi poměrně konkurenceschopný (Bickner dokázal hned sedmkrát bodovat v závodech COC, pozn. red), takže asi ses na gauči rok neválel?
To určitě ne (smích). Vracím se hlavně proto, abych byl lepší než v minulosti. Nechci, aby mi návrat na nějakou rozumnou úroveň trval dlouho, sice zatím nejsem tam, kde bych chtěl být, ale doufám, že v zimě už budu připraven na Světový pohár.
Jaké máš tedy cíle pro svou druhou kariéru?
V nejbližší době bych se chtěl dostat na úroveň, kde už jsem před pár lety byl. Což znamená pravidelně bodovat ve Světovém poháru, vystoupat v žebříčku a pak můžu myslet o vyšších metách.
Myslíš tedy i do budoucna, například směrem k olympiádě?
Zatím to beru rok po roku, nechci se dívat moc daleko dopředu. Budu radšidělat vše naplno teď a tady.
Dříve jste byli zvyklí žít většinu roku ve Slovinsku, teď v Norsku. Jak těžké je zvyknout si na tento životní styl?
Určitě je to zvládnutelné, jsme flexibilní a můžu se volně pohybovat. Když potřebuju jet domů, jedu domů. Ale život v Lillehammeru je poklidný a celý tým je zvyklý na život mimo USA. Pro americké skokany je to zkrátka normální.
Díky Norům můžeš na vše nahlédnout z nové perspektivy, vnímáš teď o to víc nějaké chyby z minulosti?
Určitě, chtěl bych ještě říct, že pauza byla nutná k tomu, abych si to vše uvědomil. Někdy se o problémech snažíte přemýšlet až moc a nevidíte ani to, co je zjevné. Takže si myslím, že dát si od sportu pauzu mi pomohlo vrátit se s otevřenou hlavou, zkoušet nové věci a tím chyby napravit.
Skokanský fanoušek má u tvého jména v mysli určitě parádní lety v Vikersundu 2017. Je to taky tvá největší řekněme skokanská vzpomínka?
To byl rozhodně jeden z vrcholů mé kariéry. Chtěl bych tam být zpátky a zase letět přes 240 metrů. Myslím, že to byl zatím nejlepší pocit, jaký jsem v životě zažil.
Foto: Kevin Bickner (autor: Jan Štěrba)
