Kožíšek: Za 20let třeba budeme nejlepší my

ROZHOVOR. Myslet na něco na můstku, to prostě nejde, říká. Taky tvrdí, že má na závodech nulové nervy. „Na závodech jsem v nějakém transu,“ usmíval se v rozhovoru pro skoky.net nejmladší z českých seniorských reprezentantů. Čestmír Kožíšek, flegmatik. Aspoň tak o sobě mluví. A jak se vůbec dělá rozhovor s flegmatikem, který na sebe „práskne“ i to, že je vlastně samotářský typ? No… nejlépe to vystihnou čísla. K internetu jsme oba usedli v 20:28. Poslední příspěvek pak po síti přilétl v 0:05.

Je všední prázdninový den. Cos dnes podnikal?
Dneska ráno jsem byl na můstku na tréninku, někdy od devíti do půl dvanácté. Pak jsem si dal oběd a seděl doma u PC. Nějak nepřeje počasí k chození na koupaliště nebo hraní her s kámošema venku.

To profi skokan může, poflakovat se s kámošema odpoledne na koupališti?
Po tréninku je třeba zregenerovat na další den na trénink a pro mě je voda jak dělaná. A s rukama tam hrajeme beach, fotbálek a blbnem. Vždyť co by měl dělat profi skokan po tréninku, než regenerovat? Máme tady v Lomnici (pozn. v Lomnici nad Popelkou) koupaliště asi tak 3 kilometry, kousek za městem v přírodě, ale voda tam je zatím studená. A občas ještě jezdíme do Košťálova. Tam je o trochu lepší, ale zase je to daleko. Asi 7 km směrem tam je to z kopce, ale ta cesta zpět, ta už je horší. (smích)

Plaveš si jen tak, pro radost, nebo se s klukama hecnete a plavete určitý počet délek, takříkajíc vytrvalecky?
No vytrvalecky neplaveme, spíše jen tak skočit do vody, kousek zaplavat a vylézt a zase skočit. Přece jen jsem skokan. Ale skokanský prkno tu nemáme.

Z jak vysokého prkna by sis troufnul skočit? A je to vůbec odlišný pocit, sedět na lavičce na můstku nebo stát nad bazénem?
Zatím jsem skákal z 5-ti metrů a když bude nějaké vyšší, tak uvidím, jestli skočím nebo ne. A pro mě to je teda dost odlišný pocit, přeci jen na můstku s tím můžu něco udělat, když jedu nebo letím, ale co s tím udělám do vody? Maximálně pěkného placáčka a to bych nechtěl. To snad bolí míň pád na můstku, nebo určitě taky záleží, jak člověk spadne.

Když jsi nakousl pády na můstku – který pád tě na můstku nejvíc bolel?
Na můstku jsem spadl několikrát, ale že by to nějak bolelo, se říct nedá. Třeba když jsem spadl a zlomil jsem si klíční kost, tak mě to nebolelo, ještě jsem s tím tak tři hodiny normálně chodil, dělal všechno a pak jsem jel do nemocnice na rentgen a řekli, že to je zlomený. To mně bylo okolo devíti, deseti let. Další takový větší pád přišel před MSJ v Kranji, když jsem skákal dobře a najednou mně odešla lyže a já to otočil na záda a zlomil jsem lyže, skokanskou botu – špičku do vázání, tak jsem taky odešel po svých. A po 10-15 min jsem nemohl pokrčit nohu, protože jsem měl dvakrát větší koleno než normálně, tak jsem počkal, až ostatní kluci doskáčou. Pak jsme jeli do nemocnice, tam mně vytáhli pět 20ml-stříkaček krve z kolene s mastnými skvrnami, dali mně berle a odešel jsem s tím, že v Čechách si mám dojít na podrobnější vyšetření ,jestli není poraněná chrupavka. Ale jinak to nebolelo, to jsem snad horší pády měl jen na prdel.

Nezasvěcený pohled – popsal jsi to docela hrůzostrašně. „Nešrotovalo“ ti to pak hlavou? Přece jen musí mít člověk respekt z činnosti, při které se lámou kosti…
Právě, že ani ne. Tu klíční kost jsem bral jako blbost a to koleno, po tom jsem pak měl trochu respekt z můstku v Kranji, ale teď ho mám rád a je to jeden z mých oblíbeních můstků. Ale jinak se mně nic vážného nestalo, na to, že skáču 10 let a 2 zranění, to mně přijde ještě dobré.

Máš, co se adrenalinových zážitků týče, nějakou hranici, za kterou bys nešel? Jako skokan se asi nezalekneš jen tak něčeho.
Snad jsem zatím udělal všechno, k čemu jsem měl příležitost. A hranice jsou u člověka daleké. A ještě dál u člověka v nesnázích.

V nesnázích? Na něco narážíš?
Ne.

Když sis tak „naběhl“ – byl jsi někdy opravdu v nesnázích?
Na můstku snad ani ne. Jen jednou, když jsem cestou na věž někde ztratil krytku podpatku, tak jsem nevěděl, co dělat, a když jsem měl jet, tak jsem prostě jel. Mimo můstek? Tak to určitě ve škole, když jsem zkoušenej a člověk nic neví a kouká jen, kde se co šustne, aby aspoň něco odpověděl.

Stává se to speciálně v nějakém předmětu?
Tak matika, s tou bojuju, ale zatím úspěšně. A jinak – ono je zkoušení a zkoušení. Ústní je pro mě horší než písemné a zaleží na učiteli a dané látce, jestli jsem byl ve škole nebo ne. Když tam jsem, tak si třeba aspoň na nějaký útržky vzpomenu, takové záchytné body. Ale když jsem tam jednou přišel po měsíci a hned asi ve dvou hodinách mě vyzkoušeli s tím, že tam zas dlouho nebudu, tak jsem pomalu nic nevěděl.

Ve kterém ročníku momentálně začneš v září „válčit“?
Jdu do třetího.

Takže ještě spousta času na přemýšlení o budoucnosti. Zvládáš zatím školu „normálně“, nebo dělíš ročníky do více roků?
Zatím jedu jako ostatní. Uvidíme, jak to půjde v tomhle tempu dál, nebo jestli budu muset rozložit, ale chtěl bych to zvládnout celé normálně. Možná až ten poslední ročník si rozložím, ale tam je ještě daleko…

…záleží na skokanských výsledcích. A ty zrovna v minulých týdnech nic přesvědčivého – co to? Jsi v půli tréninku, tak ti to zatím tolik neskáče? Nebo je za tím něco jiného?
Ještě se cítím pomalý. Technika je dobrá, ale nohy se do toho moc nezapojují, což je u skoku dost důležité, bez nohy to moc nejde. Ale na dalším CoC to bude lepší. Trochu ještě naberu sílu a více rychlosti a bude to ono. V tom nevidím problém, stejnak je hlavní sezona ta zimní.

Jak se taková síla a rychlost nabírá? Pilováním dokonalosti přímo na můstku? Nebo při cvicích na suchu?
Síla jednoduše pod činkou. A s rychlostí to je podobné – buď činka s malými zátěžemi, nebo překážky a sprinty, v podstatě všechno na suchu. Můstek je až ta poslední část tréninku.

A „tu poslední část“ aplikuješ jen na domácím můstku v Lomnici, nebo je v plánu výjezd týmu na soustředění?
V plánu bylo skákání v Polsku, ve Wisle, kde bude v září Kontinentální pohár. Ale to se zrušilo a asi budeme skákat v Liberci.

Jak moc se vůbec s ostatníma klukama vídáš? Máte pravidelné srazy týmu, nebo se potkáváte prakticky jen na závodech a soustředěních?
Pro mě jen závody a soustředěni, jinak skoro vůbec.

Vyhovuje ti to? Nepotřebuješ třeba konkurenci, pravidelné srovnání?
Mně se trénuje nejlépe samotnému nebo s tátou jako trenérem, ale jinak se dokážu vyhecovat sám bez potíží. Já jsem takový individuum, který je rádo samo.

„Samotářské individuum“? Tak to jsou pro tebe skoky asi vhodným sportem, co? Dokázal bys hrát třeba nějaký kolektivní sport? Nebo ti křivdím a ve skutečnosti jsi týmový hráč?
Skoky jsou o jednotlivci i o týmu, takže i pro tým udělám 110%. A s kolektivními hrami problém nemám, skoro každé úterý, co jsem doma, chodím hrát fotbal s tátou a s chlapama za sokolovnu…

– ale jak se fotbálek dohraje, zabarikáduješ se v pokoji a zasedneš k počítači? Tak jsi to s tím samotářem myslel?
V podstatě jo.

____________________________________________________________

Na vlastnoručně sestaveném počítači nejradši filmy. „Na net chodím denně. Hraju hry, koukám na filmy a seriály. Den bez Simpsonů, to skoro nejde. Mám všechny díly až do 18. série“ vypráví Česťa mezi řečí. „Filmy jedou na soustředěních, jsem takovej filmovej maniak, spoustu místa na disku mi zabírají jen filmy a seriály. A taky sleduju novinky o pc a tak podobně.“ Musí je sledovat docela pozorně, protože: „PC sestavu, co teď mám, jsem si postavil sám,“ pochlubí se a v zápětí s úsměvem dodá: „Jsem takovej kutil, co chce, si udělá.“
____________________________________________________________

Doma jsi samotář. A co když jsi třeba na závodech? Bavíš se krom našich i se zahraničními skokany?
To zas ne. Cizí jazyky, to u mě není žádná sláva, a i když rozumím, odpovědět je pro mě těžký. Spíš se bavím jen s Čechama. Přeci jsou cizinci naši soupeři…

Soupeři, to ano, ale jen na můstku. Nebo je bereš jako soupeře po celou dobu? I mimo můstky?
Jen na můstku. Ale zase mimo můstky se moc nevídáme. Na hotelu se pokaždé bydlí s někým jiným, málokdy bydlíme všichni pohromadě.

Takové závody v Planici se zdají být přátelsky naladěné. Co tam? Taky je to kamarádské jen, co se vlastních týmů týče?
Tam ne, tam jsou kamarádi všichni. Kromě Rakušáků.

Rakušáci asi nejsou moc oblíbení – třeba i přímo na tiskovce na MS řekl Anders Jacobsen: Jsem rád, že je taky obsazení podia jiné než jen rakouské…
Takhle: když nevyhraje Rakušák, všichni jsou rádi. Kromě Rakušáků. A fanynek.

Musí to být docela demotivující, když vyhrávají jen oni.
Tak někdo musí být nejlepší a teď to jsou oni. Za 20 let to budem třeba my.

Přemýšlíš už o této sezoně? O létu i zimě?
Je přítomnost. Co se stane zítra, to teď nevím.

A co minulost? Přemýšlíš třeba o svých dosavadních úspěších?
Moc ne, žiju v přítomnosti. Zeptat se mě, co jsem dělal týden zpět, už nevím.

Tak ti osvěžím paměť – v únoru jsi skončil pátý na MSJ. A o pár dní později znovu 5. místo – v závodu CoC. Čeho si považuješ víc?
Mistrovství světa juniorů. Na Kontinentálním poháru to byl závod nezávod. A hlavně na MSJ jsem dokázal skočit na můstku, který mi nesed od začátku. Přeci jen mám více rád větší můstky a třeba i ty největší…

…jako třeba mamuty.
Jo.

Který máš z těch, cos ozkoušel, nejradši?
Tak mám za sebou jen dva: Planici a Oberstdorf. Každej je jinej, ale jsou podobné. V „Ober“ byl težkej buben, v týmech jsem ho ani nepřeplazil. Včera jsem koukal na video a je to pěkná komedie. A zase když se přeplazil, tak se už dalo pěkně prolítnout. A v Planici letos udělali nějaký divný profil, na tom jsme se shodli všichni – mám na mysli naše skokany a trenéry. Lítalo se celkem vysoko, už nad bubnem, a pak byl zlom někde na 175m a odtud to šlo pod stejným sklonem někde po 230m, kde začínal dojezd.

Těšíš se na harrachovského mamuta?
Upřímně – jsem rád, že jsem na něm nezačal, teď už se docela těším. Ale takovej respekt tam je.

Proč respekt? Že je to doma? Protože Planice je větší, tam by ten respekt byl pochopitelný víc.
Právě, že v Planici jsem neměl nic, to byl pro mě jen další můstek. A Harrachov? Nevím, jsou tam výšky. Ne, že bych měl závratě nebo něco, ale je to takovej strašák mezi mamutama. Už je to zastaralý profil, výška a padák tam nejsou takové, jako na jiných mamutech, kdy člověk vidí za letu buben a pak se mu po chvíli ve výhledu otevře celá stráň. Člověk tam musí vidět rovnou až dolů na dopad. Ale zatím nevím, posoudím po skočení.

Mezifoto: Čestmír Kožíšek (zdroj: PaM)
Hlavní foto Čestmír Kožíšek (zdroj: skijumping.pl)