ROZHOVOR. Sezona 2008/09 se pro Lucii Míkovou jevila jako její nejúspěšnější, v Kontinentálním poháru třikrát zabodovala. Libereckou skokanku ale postihl pád v jednom z tréninků na domácím šampionátu, MS v Liberci nebylo šťastné jen co do financování. Vleklé zranění nohy však Luciin pohled na skoky nezkřivilo. „Z domu sice liberecké můstky nevidím, ale kdykoliv někam jedu, uvidím je. A myslím si, že řeknu spíš nadšeně Jé, můstky!“ míní patnáctiletá reprezentantka. „Na skoky jsem se po pauze úplně moc těšila.“
O jaké zranění přešlo šlo?
Měla jsem naprasklý meniscus a uštíplou chrupavku na levém koleni.
Když to vezmeme od toho momentu, kdy ses zranila – co všechno jsi vlastně musela podstoupit?
Hned po pádu se nevědělo, co to přesně je, a tak jsem musela chodit na hodně vyšetření, potom jsem chodila rehabilitovat do sportovního centra DUKLA Liberec. Asi v červnu zjistili, že bych měla jít na operaci, a tak jsem musela jít. Pořád mě to bolelo, až jsem potom zašla do nemocnice v Liberci a tam zjistili, že bych měla jít na operaci. Kdyby se to zjistilo dřív, mohla jsem přes léto skákat, ale s tím už teď nic nenadělám.
Jak se žilo celé ty měsíce před operací? Takový autobus se o berlích špatně chytá, ne?
O berlích jsem chodila asi dva týdny, tak se to celkem dalo. Všude mě vozili, ani na bus jsem nechodila. Ale výhoda nebyla, radši bych chodila po svých nohách, než se kochat s berlema. (smích) Po dvou týdnech to pak byla spíš taková „ne“-chůze, ale začala jsem to koleno na rehabilitacích ohýbat a snažila se co nejvíc cvičit, aby to bylo lepší a lepší… A potom jsem začala normálně chodit.
Při čem tě to zranění limitovalo? Až v tréninku?
Hodně v ohebnosti nohy, nemohla jsem to ohnout, tím pádem neudělám skoro nic. A na treninkách to bolelo ze začátku. Já jsem se zkoušela jít přes bolest, ale když na to přišel doktor, tak celkem zuřil. (smích) Na tréninky jsem ale nerezignovala, to nedělám snad nikdy. (smích)
Jsi bojovnice?
(smích) Já si myslím, že ano!
Jak jsi bojovala během operace? žádná slabá chvilka, když jsi ležela „pod kudlou“?
V nemocnici v Liberci to byl opravdu super zážitek. (smích) Těch vzpomínek je tolik… Pod kudlou to bylo dobré, to jsem ani nevnímala, jak jsem byla v narkóze, ale po operaci, když jsem se probrala, tak to začalo opravdu bolet. Operoval mě v celku mladý doktor, to bylo fajn. (smích) A když jsem byla po operaci, tak jsem měla v koleně takový jako drn a do toho mi tekla ta „špatná“ krev. Když mi to přišel jeden mlaďoch vyndávat, tak jsem to ani nevěděla, necítila, a jak to vyndal, tak mě to bolelo hodně dlouho, na to nikdy nezapomenu.
Ono tě to v tu chvíli nebolelo, protože to dělal ten mlaďoch…
No, to jsem si taky myslela, když bude mladý, že to tak nebude bolet. (smích) Ale fakt bolelo.
Kdy ti doktoři poprvé povolili skákat?
Koncem září to bylo… Takže po sedmi měsících. Poprvé jsem si skočila v Rožnově na K 70, když jsem přijela ze soustředěni v Chorvatsku. Byl to super pocit, zase se proletět. (úsměv) Opravdu se mi to líbí.
Což taky potvrzují fotky tvé letové fáze. Většina skokanů má soustředěný, až nevrlý výraz – jenže ty jakoby ses usmívala…
Opravdu ? To ani nevím. Ale tak je to možné.
Je vážně pravda, že se během pokusu nedá na nic myslet?
Na nic jiného než na skok se myslet nedá. Hlavní je koncentrace a prostě trenér nám řekne, co jsme udělali špatně, a tak myslíme na to, jak to udělat dobře.
Jaké to je, mít za kouče někoho, koho všichni obdivují pro zlato z leteckého mistrovství, ale tys jeho kariéru v podstatě ani nezažila, protože jsi byla moc malá?
Já jsem jeho kariéru nezažila, to je pravda. Když vyhrál, tak já jsem ještě prděla do plenek. (smích) Teda dokonce jsem ani nebyla na světě… (red. pozn. Lucie se narodila v září 1994, Jaroslav Sakala vyhrál o půl roku dřív, v březnu.) Je to supeer. Saky o tom hlavně hodně ví, takže nám musí dát 100x víc jak trenér, který v životě neskákal.
Foto: Lucie Míková na MS09 (autor: Michaela Vondrášková)
A vidíš v něm autoritu jako v trenérovi, nebo i v tom, že toho v kariéře dost dokázal?
Ano, určitě v něm mám autoritu a dokázal toho v kariéře opravdu hodně. Doufám, že já budu na tom taky tak!
Takže u tebe nehrozí, že si skákání v pubertě rozmyslíš a se skoky skončíš?
Doufám, že se přes tu pubertu přenesu a budu pořád skákat.
Dá se vůbec definovat to, proč tě skoky baví, proč jsi ochotná věnovat tomu svůj čas?
Je to opravdu hezký sport, líbí se mi hodně adrenalin, tak asi proto jsem se na to dala a prostě mě to baví. Nevím, jak bych to měla definovat.
Děláš ještě nějaký jiný adrenalinový sport?
Bungee dumping… (smích) Ne, to si dělám srandu, ale někdy v životě si to chci zkusit! Jinak žádný jiný adrenalinový sport nedělám. Nevím, jestli skoky jsou úplně adrenalinový sport.
Kolik času denně ti skoky vezmou?
Cca 3 hodiny, jak kdy… Školy je pořád víc!!
Ty dva vykřičníky, ty sis mám vysvětlit jak? Že bys radši poměr otočila?
Jo, přesně tak. (smích) To bych klidně ráda udělala. (smích) Ale tu základku musím udělat, že jo…
Jsi v devítce na základce. A co pak? Kam tě to táhne, tedy krom na můstky?
Ještě mám čas, ale asi nejspíš půjdu na Ekonomické lyceum a nebo gymnázium, uvidím.
Když už jsi mě „zasvětila“ do tajů toho, jak se asi skokan na můstku cítí, mohla bys mě zasvětit taky do tajů tréninku? Jak vlastně probíhá? Kolikrát týdně?
Trénuju 5x týdně na Dukle s Dodem a klukama a o víkendu sama. Probíhá většinou tak, že každý den je zaměřen na něco jiného: obratnost, síla, SNC, rovnováha atd.
Dejme tomu, že je sobota, jako dneska. Jak vypadá tvůj den od rána až do večera?
Tak ráno vstanu, lehce později – nemusím do školy, potom většinou chodím běhat, dám si oběd a odpoledne mám volný, tak dělám, co se mi zachce: s kamarády, nebo jsem na netu, když je hnusně, koukám na film, poslouchám písničky atd.
A ve všední den?
Ve všední dne vstanu do školy, ze školy jdu na trénink a přijdu domů v 6-7, jak kdy, potom se osprchuju, udělám něco do školy a jdu spát, takže zlatá sobota. (smích)
Foto: (autor: Vendula Bittnerová)
Máš staršího, devatenáctiletého bráchu. Taky skákal/skáče?
Ne, brácha neskákal, dělal úplně jiný sporty. Ten adrenalin v krvi mám spíš já. (smích)
Když brácha neskákal, jak ses ke skokům vlastně dostala?
U nás ve škole byl jednou nábor… Vzala jsem si letáček domů a řekla jsem si, že to zkusím. (smích) Tak jsem šla poprvé na trénink a od té doby skáču.
Co tě na tom letáčku nalákalo? Stálo na něm „létej jako pták“?
To na tom nebylo. (smích) Vůbec nevím, co mě nalákalo, prostě mě to nějak ozářilo. Dřív mi řekli, že to můžu zkusit jako holka, tak jsem do toho šla. Bylo to asi ve třetí třídě, takže nějaký ten pátek zpět. (smích)
Sportovala jsi předtím nějak cíleně? Nebo jen tak pro radost, rekreačně?
Bude to zvláštní, ale před tím jsem hrála fotbal. (smích) A pak všechno pro radost. Nejdřív jsem fotbal hrála s klukama a potom v holčičím družstvu, ale je to opravdu pár let zpátky, takže si už si to moc nevybavuju. (smích)
Ty jsi vždycky taková průkopnice. Nejprve holčičí fotbal, teď skoky holek..
Jo, dá se říct,že jo. Ale u těch skoků bych zůstala. (úsměv)
Mrzí tě, jak (ne)dopadly skoky žen ve Vancouveru? Ale tobě by to tolik vadit nemuselo – v Soči ti bude 19, takže ideální věk… Myslíš už takhle dopředu?
Je škoda, že tam skoky žen opravdu nebudou, ale spíš než mě by to mělo mrzet tak spíš ty skokanky kolem 25, které v Soči už být nemusí. Já hlavně myslím na tuhle sezónu, co bude teď, ale je pravda že v 19-ti to je ideální věk.
Díváš se třeba na takovou Iraschko a Sagen pomalu „zbožně“, s obdivem?
S obdivem? Tak to zas tak úplně ne. Když budu pořádně „makat“ jako ony, tak třeba budu za pár let taky skákat takhle dobře. (smích)
Znáš ty starší skokanky víc?
Nejvíc se kamarádím s těmi mladšími, takže ty starší skoro ani neznám. dá se říct. Nejvíc vycházím asi s Vlaďkou (Pustkovou) v týmu a s holkama z ČR, ale jinak asi nejvíc se teď bavím se Slovinkami. V létě jsem na soustředění s holkama nebyla, ale teď, když jsme byli v Kranji, tak jsme tam byly se Špelou Rogelj a Anjou Tepes hodně. Bude to tím asi podobným věkem i tou podobnou mentalitou, myslím. Ale prostě mi sedí, noo. (smích)
A taky máš se Slovinskem spojenu jednu příjemnou vzpomínku – nejlepší umístění v Kontinentálním poháru…
Jo, ano, v Ljubně jsem si skočila nejlepší výsledek (red.pozn. Lucie skončila 24. v závodu CoC v Ljubně na konci ledna 2009). Ale doufám, že se tuhle zimu zlepším, i když je větší a větší konkurence mezi holkama.
Myslíš, že zranění nakonec nebude takový problém co do kondice? Že ti nebude to vynechané léto chybět?
Já si myslím, že tak velký problém to nebude. Určitě to je znát, když z toho na půl roku vypadnu, třeba se mi hodně ztratila dynamika, ale na tom všem pracuju teď s Dodem (red. pozn. Michal Doležal, Luciin klubový trenér v Liberci). A tak v zimě to bude vše, doufám, dobrý.
Michal Doležal, to je další bývalý reprezentant. Jak se ti pod ním trénuje?A jaké to vůbec je, že netrénuješ s reprezentačním koučem tak často, jako ostatní holky?
Ano mám teď takový „star“ trenéry. Trénuje se pod ním dobře, taky hodně rozumí skoku, kvalitě tréninku atd. Že netrénuju tak často se Sakym, to vůbec nevnímám. Občas si se Sakym zavoláme, takže to je normální…
K TÉMATU:
Při tréninku na MS spadla i Lucie Míková
Lucie Míková: Sezona pro mě po pádu končí
Hlavní foto: Lucie Míková na MS09 (autor: Michaela Vondrášková)
