M. Bělonožník – život (a srdce) plné skákání

Měl dva velké sny. Aby ještědský svah zdobil skokanský můstek. A aby na tom můstku světoví skokané bojovali o mistrovský titul. Obojí se splnilo. První přání v roce 1967, na druhé čekal nejstarší český olympionik až do února 2009. „Byl jsem spokojen, cítil jsem, že se naplnilo mé životní dílo,“ říkal tehdy pan Miloslav Bělonožník (1918-2010), bývalý skokan na lyžích, trenér a světově uznávaný expert. Jednadevadesátiletý „otec“ libereckých můstků zemřel o necelý rok později.

Plnění prvního přání

S Ještědem byl spojen více než padesát let. Jen kvůli prvnímu libereckému můstku se stal v roce 1959 členem komise cestovního ruchu v Liberci a začal přesvědčovat ostatní, aby sháněli peníze na stavbu. Prvních tři sta tisíc, získaných během „akce Z“, stačilo sotva na zemní práce. Ale začalo se – i když krušně. „Pozval jsem firmu z Ústí nad Labem. Přivezly se stroje, a za dva měsíce se neudělalo téměř nic a ještě chtěli 250 tisíc! Tak jsem jim dal pět tisíc, jen ať koukají zmizet,“ popisoval později pan Bělonožník.

„Získal jsem buldozer od ČSTV a začali jsme to stavět vlastně sami. Neměl jsem přitom žádné odborné vzdělání, nebyl jsem stavař ani konstruktér. Jedinou kvalifikací byly zkušenosti ze skokanské komise FIS, v rámci níž jsem navrhoval můstky po celém světě. Musel jsem tedy o nich něco vědět. Nakonec jsem řídil i stavební práce, bylo nás tam s brigádníky pár. S manželkou jsme proměřovali metr po metru a zapisovali údaje, abychom se neodklonili od propočtů.“

Foto: Ještěd (zdroj: skisprungschanzen.com)

Skokané se z prvního ještědského můstku K 115 spustili v roce 1967, můstek byl pokřtěn premiérovými závody. Jenže znovu s problémy. Obleva rozpustila sníh, musel se navozit z Jizerských hor. Bělonožník o tom vyprávěl: „V té době byli lidi ochotnější, firmy nám půjčily náklaďáky, celkem se jich tam navozilo čtyřicet, ale protože bylo teplo, polovička roztála…“

Hlavní bylo, že měli liberečtí skokané konečně na čem trénovat. Když se Bělonožník, bývalý úředník z pojišťovny, brusič v rýnovické automobilce a hlavně český reprezentant ve skoku na lyžích, stal skokanským trenérem v Dukle Liberec, nebylo kde skákat. „Jediný můstek, ještě předválečný, byl na Pláních. Tvrdil jsem, že když chce mít Liberec nějaké skokany, musejí mít na čem skákat. Opravili jsme ho a postupně se podařilo vybudovat dva malé můstky v Pilínkově a první s umělým povrchem ve Vratislavicích, které později doplnil druhý v areálu tehdejší vysoké školy. Snil jsem o můstku na Ještědu.“ První přání bylo tedy splněno.

Olympiáda ve třiceti

Vlastně: úplně první přání se panu Bělonožníkovi splnilo už jako malému, devítiletému hošíkovi. Třetí rok nazouval lyže a skákal na sněhových můstcích, ale ještě nikdy si nevyzkoušel, jaké to je závodit… „Závody se tehdy sice jezdily až od deseti, ale já si to doslova vybrečel a mohl se jich zúčastnit,“ líčil se vzpomínkou na první závodní pokus svého života. Délka: 18 metrů. Snad symbolická, Bělonožník se narodil v podkrkonošské Zlaté Olešnici v roce 1918.

„Tehdy ještě nebyly ani skočky, skákal jsem na normálních lyžích.“ Byly celodřevěné a používaly se na běh i skok, dnes nevídaná věc. A ten styl: „Točili jsme ve vzduchu rukama, pak se skákávalo flugstylem s rukama předpaženýma,“ vypočítával všemožné varianty, aby si následně povzdechl: „Ale mé generaci vzala nejlepší léta válka.“ Vypukla, když měl jedenadvacet.

Foto: Miloslav Bělonožník v mládí; můstek Pilínkov (zdroj: mm.denik.cz)

Na reprezentování vlasti si tak musel počkat ne obvyklé čtyři, ale dvanáct let. Po Zimních olympijských hrách 1936 v Garmisch-Partenkirchenu následovaly až Hry 1948 ve Svatém Mořici. Třicetiletý Bělonožník, reprezentant ČSR a pražské Slavie, se na nich zapsal 16. místem. Jako devadesátiletý se pak pyšnil titulem nejstarší český olympionik.

Český Kasai s historickou stovkou

Jedním titulem se však pyšnil většinu svého dlouhého života: první Čechoslovák plachtící za hranici 100 metrů. Přitom okolnosti byly pozoruhodné. „Bylo to na můstku v Oberstdorfu v roce 1955. Na nohou jsem měl úplně nové lyže, které jsem poprvé nazul těsně před samotným skokem. Konkurenti už nosili brýle a helmy. My nic. Hubert Riegel si ovázal kolem čela kapesník. Abych měl alespoň něco, žertoval.“

Závodní víkend zahájil Bělonožník historickým pokořením 102 metrů. Den na to posunul světový rekord na značku 107 metrů. V neuvěřitelných 36 letech! A pak že Kasai a spol. jsou staří!

Ještě v tom samém závodě Bělonožníkovo maximum přelétl kolega Riegel výkonem 111 metrů. Famózní vyvrcholení ve třetím, odvetném závodě, se ale nekonalo.

Foto: Miloslav Bělonožník na Ještědu (zdroj: R. Flégr)

V noci před třetím dnem se protáhla poslední schůze skokanské komise FIS do jedné v noci, Bělonožník se jako začínající funkcionář staral o zápisy ze schůze. Přepisoval je pak do pěti ráno. Nevyspalý doskočil nejen na 104 metry, ale i na hlavu. Praskla lyže i klíční kost. Ani nešťastný pád neodradil Bělonožníka od práce pro FIS. Vydržel u ní přes půl století…

Dvě stě můstků v evidenci

Od roku 1953, ještě jako aktivní skokan, byl člen skokanské, a posléze i sdruženářské, komise FIS. Ve druhé polovině padesátých let zároveň předsedal československé trenérské radě Svazu lyžování a ústřední sekci lyžování ČSTV. Byl členem pracovní skupiny pro soutěže o SP a členem materiální komise FIS. A od roku 1969 zastával funkci předsedy subkomise FIS pro stavbu skokanských můstků.

Jeho jméno tak není spojeno jen s ještědským areálem, ale i s mnoha můstky po celém světě. Projektoval například můstky ve Falunu, podílel se na stavbě areálu ve Frenštátě pod Radhoštěm, a pod jeho rukama prošel i projekt šestého, posledního mamutího můstku světa – mamutu v Harrachově.

Můstky nejenže přiváděl „k životu“, ale zasloužil se také o jejich soupis. Zavedl evidenci všech světových můstků, jejich homologaci a vystavování certifikátů. Můstků bylo na dvě stě. „Když jsem po devatenácti letech funkce předával fascikly, bylo toho pětadevadesát kilo,“ vtipkoval Bělonožník nad váhou úředních spisů. Podobnou „váhu“ znalostí musel nosit i v hlavě, vždyť aktivně hovořil v šesti jazycích!

Na jedné lyži

Ve svém libereckém bytě, kde žil celá léta se svou ženou, měl jednu místnost plnou trofejí, pohárů a medailí, i lyžařských diplomů. Posadil se, probíral se fotografiemi. A pak vytáhl jednu, úplnou vzácnost. Ve svém článku tu chvíli popisuje novinář Václav Pacina: Fotografie jej zachycuje při letu vzduchem, v klidné poloze, ale něco tomu chybí k dokonalosti: jedna lyže. Tu ztratil hned na odrazu. V šestapadesátém roce na Štrbském Plese letěl vzduchem s jednou lyží a bleskem přemýšlel: Kam dám při doskoku volnou nohu? Dopředu, dozadu? „Těžko se tomu věří, ale viděl jsem před očima Áju Vrzáňovou, jak ve Svatém Mořici při olympiádě tu volnou nohu při doskocích strkala za sebe. Tak jsem ji napodobil.“ Nic platno, potloukl se, roztrhal svetr…

… ale zase zůstal skokům věrný. Pod můstky nechyběl ani v posledních letech. Když před rokem a půl oslavoval devadesáté narozeniny, část veselí přenesl i pod můstek v Lomnici nad Popelkou. Blahopřání od skokanských přátel, kolegů a svěřenců přijímal pan Bělonožník během exhibice reprezentantů, kterou v roce 2008 lomnický klub poprvé uspořádal.

Pod můstky na Ještědu dekoroval historicky prvního mistra ČR z liberecké umělé hmoty – na podzim 2008 věšel zlatou medaili na krk Jakuba Jandy. Pár měsíců na to přijal sám Bělonožník poslední cenu svého života – ocenění Osobnost Liberecka, udělenou hejtmanem.

A jak si zažertoval sám pan Bělonožník, jedna „cena“ mu byla odepřena. Byl prý zřejmě prvním skokanem, který proletěl vzduchem v moderní poloze. Pravda, nuceně. Poté, co si brzy po válce zlomil tři žebra, šel za týden skákat znovu. „Nemohl jsem rukama točit, jak to bolelo, a tak jsem letěl hezky s připažením. Jako se skáče dnes.“

Zdroj: skiflying-harrachov.cz, idnes.cz, libereck.denik.cz, ČTK, olympic.cz
Hlavní foto M. Bělonožník (zcela vpravo) u hejtmana (zdroj: tvrtm.cz)