„Máme ambiciózní cíle“ – rozhovor s vedením českého skoku

Na závěr letní skokanské sezony nemůže chybět rozhovor s vedením českého skoku. Vít Háček a Filip Sakala načínají druhou sezonu ve funkcích, která již ve svém počátku je plná výzev, ale i úspěchů. Vše podstatné z dění v tuzemském skoku očima těch nejpovolanějších se dozvíte již na následujících řádcích!

Jak hodnotíte uplynulou letní sezonu?

Vít Háček (VH): Koukáme se na to tak, že to je léto. Vidíme tam dost pozitivních věcí, ať už to jsou junioři, holky, nebo Roman Koudelka. Myslím si, že letní příprava se určitě povedla, ale důležitá je pro nás zima a mistrovství světa, ke kterému to směřujeme. Tam se ukáže.

Filip Sakala (FS): Situace u reprezentačních družstev se rozhodně stabilizovala, ale my máme dost ambiciózní cíle u všech. U holek je naším cílem olympijská medaile, na kterou všechny ukázaly, že mají. Jsem přesvědčen o tom, že první vlaštovky byly i u juniorů. Musíme sledovat náš primární cíl, což je teď olympiáda v Itálii.

Každý dílčí neúspěch pro nás v celé mozaice nehraje větší roli. Hlavní je to, že konečně z českého skoku cítím, že se nebojíme dělat rozhodnutí a že vystupujeme silně jako tým. Ať už to bylo Davidovo (Ryglovo) vítězství v Alpen Cupu nebo Koudyho desáté místo v Grand Prix, je vidět, že se pomalu vracíme na pozice, kde nejde o výsledky, ale o to, že něco chceme a jdeme si za tím.

Co se týče klubů, tam to jde samozřejmě o něco pomaleji. Teď jsme ale navštívili skoro všechny závody a je vidět, že děti i trenéři to chtějí dělat. Teď musíme najít optimální konstelaci pro to, aby se informace dobře předávaly a lidi si dobře porozuměli. Jak už jsme říkali, musíme disciplínu držet nahoře, což neurveme ani my, ani jeden klub. Každý si musí uvědomit svou odpovědnost a pak můžeme skoky vrátit opět nahoru.

Zmínil jsi, že všechny čtyři holky na medaili mají, ale v závodech nejvyšší kategorie se zatím mezi špičkou neobjevily, z čeho tedy usuzuješ?

FS: Anežka Indráčková je ve své kategorii schopna převálcovat ostatní o 20 bodů a vyhrát. Kája Indráčková je holka, u které by v jejích dvaceti letech nikoho nenapadlo, že skočí mezi špičku, ale najednou se tu bavíme, že je patnáctá. Což je samo od sebe úspěch, ale víme, že má ještě na mnohem víc. Stejně tak Verča Jenčová, která si zranila koleno a všichni ji odepisovali. Najednou je pátá na MS juniorů úplně z ničeho.

Klárka Ulrichová byla v šestnácti letech 18. ve Světovém poháru, což taky o něčem vypovídá. Kvalitu tedy mají a jde jen o to, jaké prostředí budou mít. U Romana Koudelky se nemusíme bavit o ničem. Trápil se šest let a loni byl schopen třikrát skočit do desítky a teď přijet do Hinzenbachu, otestovat si formu a v pohodě skočit na desáté místo. Když to shrnu, máme dospělý mančaft, který nepálí náboje v letní sezoně, ale naplno se připravuje na zimu.

V létě se objížděly většinou FIS Cupy, body nebyly úplně standardem – výsledkový progres tedy za rok nebyl úplně výrazný. Jste stále přesvědčeni, že kráčíme po správné cestě?

VH: Jak už jsem říkal, pro nás je důležitá zima. Byly závody, kdy to vyšlo víc a závody, kdy míň. Nebylo to sice úplně stabilní, ale byly tam momenty, o které se určitě můžeme opřít. Něco se zkouší a buduje, takže je normální, že tam jsou výkyvy.

Mnohé závody se i vynechaly, není to škoda?

VH: Myslím si, že ne. Takhle to měli nastavené trenéři i s ohledem na tréninkovou spolupráci s Rakouskem. Nemyslím si, že by z naší pozice bylo dobré jakkoliv zasahovat, v tom jim naprosto věříme. Co se týče Kontinentálního poháru, tak dokud tam nejsou nějaké vyšší příčky ve FIS Cupu, tak nemá tyto skokany smysl cpát do COC.

Jak se vyvíjí zmíněná spolupráce s Rakušany?

VH: Je to postupné. Pro nás je primární, aby se na rakouské trenéry napojili ti naši a celé to fungovalo přirozeně. Z mého pohledu to funguje dobře, zejména u juniorů, kde probíhá spolupráce i s Richie Schallertem (bývalým českým šéftrenérem). Zatím mám z toho skvělé pocity.

Jaký je další plán právě pro juniory?

VH: Primárně chceme, aby si budovali sebevědomí ve FIS Cupu, případně v Kontinentálním poháru. Ta naše cesta je o tom, abychom kluky včetně Benyho Holuba v příštích letech přiblížili na úroveň Světového poháru. Je to cesta na několik let, ale musíme to tak udělat, Roman tu nebude donekonečna a nemůže tu po něm být taková díra.

Když už jsme u Romana Koudelky – je jeho zranění z Hinzenbachu něčím, co by ovlivnilo přípravu?

VH: Ne, Roman absolvoval preventivní rehabilitační soustředění ve Slovinsku. Do Klingenthalu tedy nejel spíš z preventivních důvodů a určitě nejde o nic vážného, na zimní sezonu by to nemělo mít vliv.

Proč v Klingenthalu nakonec Češi nenastoupili do závodu smíšených družstev?

VH: V plánu bylo, že bude skákat Roman Koudelka. Nemá cenu tam dávat na sílu dva mladé kluky, ty mají zatím cíle někde jinde.

Plánuje Česko ve smíšených týmech, supertýmech či klasických závodech družstev startovat v zimě?

VH: Určitě ne pravidelně, ale mimořádně tam nějaké případy budou. Je to ale určitě v návaznosti na to, jak se bude dařit v nižších soutěžích.

Jak to bude na mistrovství světa?

VH: Tam je momentálně v plánu poslat čtyři holky a dva kluky, uvidíme, koho ke Koudymu nominujeme.

Filip zmiňoval děti, že „trenéři to chtějí dělat“, jak se tedy za poslední dva-tři roky vyvinula dětská základna?

FS: Základna se výrazně zužovala. Když jsme přišli do funkce, tak se situace začala stabilizovat, zejména jsem viděl obrovský nárůst v SK Ještěd, kde teď mají 18 dětí. Bohužel ve Frenštátě se to ještě zvednout nepodařilo, i přestože tam nějaké přírůstky jsou. Jde o to, že i z naší strany musíme dělat nábory více systematicky, abychom měli větší přesah, což se teď povedlo.

Chtěl bych poděkovat lidem z běžeckého lyžování, že jsme mohli přivést mobilní můstek do Vesce, kde už nábor probíhá. Nejdůležitější je, aby skoky byly prostředím, které právě děti přitahuje. To souvisí dále s infrastrukturou, s tím, jestli tam ten trenér chce jít něco dokázat nebo si jen jde odpracovat osmičku a jde domů. My dětem máme co nabídnout a na tom chceme náborové akce stavět. Co se týká té základny, tak letošní je větší než loňská.

Co se týká infrastruktury, jsou na obzoru nějaké nové projekty?

FS: Zmínil bych partu lidí v čele s Martinem Přidalem v Rožnově, která se sebrala a dala můstek dohromady. Té práce, které tam odvedli je tam opravdu hodně. Nemůžu zapomenout ani na Jaroslava Sakalu s Jakubem Sucháčkem, kteří ve Frenštátu opravili holýma rukama K-95  i K-40, což je za mě nadlidský výkon. Bez jejich práce bychom mohli zapomenout na to, že by se tam mohlo skákat. Pak Osek, kde Jirka Černý opravil můstky podobným způsobem.

Když to vezmu společně i s Harrachovem, tak ta energie tam je, ty lidi to chtějí dělat. I když nemají bagry, dělají to sami, nijak se nevymlouvají. Když to řeknu blbě, jeden člověk se rozhodne svépomocí opravit K-95 ve Frenštátě a my pak můžeme uspořádat FIS Cup, kde se dostanou tři Češi na body. Nebo Alpen Cup a Vojtěch Stolarz, který na nic nečekal, sebral se a opravil můstek, kde Češi měli tři zlata.

Vše to stojí na tom, že tyhle lidi se po práci zvednou a jdou na můstek pomáhat. Pozornost na tohle je relativně malá a je to občas opomíjeno, což si nemyslím, že je úplně dobře.

Jak vypadá situace v Novém Městě na Moravě, kde došlo v nedávné době k rekonstrukci?

FS: To uvidíme, teď tam bude první závod po rekonstrukci (pozn.: závod již proběhl). Můstky vypadají hezky, bohužel se nepovedl zásah do samotného profilu. Když bych byl kritický, tak se spíše jedná o kosmetické úpravy, ale buďme rádi aspoň za tohle. Musíme se vydat cestou rekonstrukcí od samotného základu a sáhnout i do profilů. Výměna nájezdové stopy a došek na dopadu problém neřeší, ale pouze jej oddalují.

Jak to vypadá v Nýdku?

FS: V Nýdku není tajemstvím, že už tam žádní skokani nejsou. Letos se tam musel závod zrušit, protože můstky jsou už tam v úplně katastrofálním stavu. Když jsem tam byl naposledy, tak K-40 byla opravdu životu nebezpečná, byl tam prohnilý nájezd. Naštěstí se nám povedlo domluvit náhradu s Poláky (Wisła) na Beskydské turné, což bylo dobré řešení, ale rozhodně by byla škoda, kdybychom o Nýdek přišli. Lidi z Nýdku mají chuť můstky opravit do příštího roku, takže uvidíme.

A co se týká větších projektů, máte v šuplíku něco, co byste rádi v nejbližší době rádi realizovali?

FS: Rozhodně Liberec. Z hlediska toho, že je to stotisícové město, tak mít na takovém místě můstek K-30 nebo K-40, si myslím, že je pro naši disciplínu zásadní. Uvažujeme o tom, že bychom to zrealizovali ve Vesci.

Hovořili jsme spolu o budoucnosti českého skoku, zaměřme se teď na juniory. Berete je jako větší prioritu oproti minulosti i z hlediska míry finančních prostředků?

FS: Rozhodně. Navázali jsme nějakou spolupráci s Rakušany a víme, že po Romanu Koudelkovi bude ta éra nějakou dobu stát, tak jsme zkrátka peníze do juniorů investovat museli. Je bezpředmětné přemýšlet jinak, tady zkrátka šetřit nemůžeme, navíc vidíme, že to výsledky nese. Bez juniorů prostě nemůže tu disciplínu stavět, za mě je to nutná investice.

Po delší době vstupuje český skok do nové sezony se stejným trenérským vedením (Gaj Trček a Jure Šinkovec), tak jaká za vás panuje spokojenost?

FS: To je dobrá otázka, nad kterou jsme dlouho přemýšleli, když nám skončili dva reprezentanti (Kryštof Hauser a Radek Rýdl). My jsme vždycky přemýšleli tak, že chyba je vždy na naší straně a hledáme co můžeme udělat příště lépe. Fakt je ale ten a říkal jsem to od začátku i klukům, vy opravdu musíte usoudit, jestli ty lidi na to mají.

Když chcete maximalizovat svůj sportovní výkon, tak jsou lidi, kteří na to mají, a ti, kteří na to nemají. My jsme klukům vyšli hodně vstříc, ukázali jsme jim cestu, jak je možné toho dosáhnout, ale každý si dokáže představit, že ta cesta ve vrcholovém sportu prostě bolí. Jak jsem říkal již v minulosti, tak ti kluci se rozhodli, že do toho sami nechtějí jít.

Rozloučili jsme se za mě na slušné úrovni. Musíme si uvědomit, že jeden reprezentant stojí náš úsek 400 tisíc a my si musíme umět rozhodnout, jestli chceme financovat přípravu kluků, kteří do toho opravdu chtějí říznout, nebo těch, kteří možná budou chtít něco dokázat. Ta cesta prostě bolí a potvrdí to každý skokan, který se dostal do Světového poháru.

Nebyla to příjemná situace, zejména mě mrzelo, jak to bylo vy komunikované z jejich strany, ale chápu to. Člověk, když končí po 20 letech a má ten sport rád, tak se ta frustrace musí někde projevit. Co se týká trenérů, tak tam si musíme uvědomit, že to jsou lidi, kteří sem přišli a uvědomují si, kde český skok je a že je potřeba do toho opravdu říznout, aby se něco změnilo.

Spokojenost tam tedy panuje?

FS: Rozhodně.

VH: S ohledem na to, co po nich chceme, a to je výkon, tak ano.

Ještě by mě zajímala otázka materiálu, jak se situace vyvinula po příchodu Radka Žídka?

FS: Jsme velmi rádi, že se koncepčně podařilo vyvinout oddělení, které se zabývá materiálem. Vše si vzali na starost Marek Šablatura s Radkem Žídkem, kterého bych chtěl hrozně vyzdvihnout, jeho energii a práci co do toho dává. Všechna čest a klobouk dolů, protože to, jak jsme v minulosti přistupovali k materiálu, bylo postavené čistě na dojmech a náhodě. Momentálně můžeme říct, že co se týká kombinéz, tak jsme začali vývoj a máme lidi co jsou operativní a nemusíme se spoléhat na externí dodavatele, což je naprostý základ dnešního skoku. Je to věc, která dává smysl.

VH: Hlavně jsme se rozhodli pro systém a dáváme tím najevo, že budeme inovovat taky. Je jedno, že je to zatím v malém měřítku. Máme sice na to o dvě nuly na účtu méně než Němci, ale důležité, že chceme taky inovovat.

V rámci rozhovoru jsme se zeptali také na stav rekonstrukce v Harrachově, který přineseme brzy v samostatném článku.

Hlavní foto: Vít Háček a Filip Sakala (autor: Jiří Korbel)