Představme si jednu věc. Kolik času nám zabere si vyhledat informaci, kolik peněz bere kterýkoliv hráč hokejové NHL, basketbalové NBA či fotbalové Premier League? Odhadem několik sekund, v případě ne tak vysoké zručnosti vyhledávání informací na internetu se dostaneme k hodnotě maximálně několika minut. Pokud bychom chtěli udělat to samé o různých sportovcích působících na českém území, ať už to jsou hráči elitních českých lig nebo „zaměstnanci“ sportovních svazů, můžeme obětovat kolik času chceme, ale s nejvyšší pravděpodobností nenalezneme vůbec nic. Nikde totiž nic veřejně dostupného není.
Je všeobecně známo, jak je sportovní prostředí v naší zemi prohnilé, netransparentní. Samozřejmě se i u nás najdou výjimky. Abych nekřivdil úplně všem, mohu uvést např. Český atletický svaz, který oproti ostatním svazům poskytuje na svém webu poměrně dost informací. Jak bychom tedy měli chápat pojem transparentnosti specificky v kontextu sportovních svazů? Jednoduše můžeme říct, že transparentní sportovní svaz je takový svaz, který veřejně poskytuje informace o jeho poslání, činnostech, cílech, financování, hospodaření a záměrně nezamlčuje některé informace. Od vysoce transparentního svazu bychom tedy mohli očekávat značnou otevřenost i z pohledu platů jednotlivých sportovců a svazových činovníků.
Jak je na tom z hlediska transparentnosti úsek skoku na lyžích SLČR?
Přímo na webu skokanského úseku SLČR, základního a hlavního zdroje informací, toho moc podstatného nenalezneme. Útěchou nemůže být ani zveřejněné usnesení Valné Hromady z letošního roku nebo zápis z jejího konání. Nic moc podstatného se z obou dokumentů nedozvídáme. Logicky se tedy jeví jako možnost zapátrat přímo na webu Svazu Lyžařů. Ani zde však výrazně úspěšnější nejsme. Naše naděje sice zbystří v momentě, kdy objevíme sekci „Výroční zprávy“, nicméně jen do doby, kdy k našemu zklamání zjistíme, že poslední zveřejněná výroční zpráva je ta z roku 2018. Kam se poděly výroční zprávy z let 2019, 2020 a případně i 2021, je nám záhadou. Jako poslední šancí se něco dozvědět se nám jeví navštívit webové stránky Veřejného rejstříku a Sbírky listin. Po krátkém vyhledání spolku SLČR a jeho listin objevujeme „ztracené“ výroční zprávy z let 2019 a 2020, které jsou v rejstříku vložené společně s Účetními závěrkami (každý zapsaný spolek má povinnost je zveřejňovat).
Nalézáme v nich však něco podstatného?
Ve výroční zprávě s účetní závěrkou z roku 2020 např. zjistíme, že výše čistého obratu celého svazu byla 174,3 mil. Kč a rovněž můžeme nalézt, jaké subjekty se podílely na příjmech svazu; v tomto případě mluvíme především o státních dotacích, jejichž podíl na celkových příjmech byl podle výroční zprávy 77 %. Mezi ostatní příjmové skupiny patří např. příspěvky FIS, ČOV, dividendy, členské příspěvky nebo položka „jiné“, pod kterou si pravděpodobně můžeme představit různé sponzory, dary apod. O konkrétních výdajích, včetně informace o rozdělení peněz vně svazu mezi jednotlivé úseky, jinak řečeno, kam přesně naše peníze plynou, už se nedozvídáme vůbec nic. Vzhledem k tomu, že více než 75 % celkových příjmů svazu pochází z veřejných zdrojů (tedy z kapes daňových poplatníků), nabízí se nám otázka, zda by nebylo spravedlivé, efektivnější a motivační pro všechny strany vědět, kam a jakým způsobem putují naše peníze dále uvnitř svazu. Uveďme to na příkladu, kdy státní orgány, územní samosprávné celky (kraje, obce) a jejich orgány a veřejné instituce jsou ze zákona povinny poskytovat kompletní informace týkající se jejich působnosti. Tato podstata vyplývá především z toho, že tyto subjekty poskytují veřejné služby a jsou financovány z veřejných peněz. Každý občan má tedy právo na úplné a konkrétní informace v rámci jejich působnosti. Proč by tomu tak nemohlo být i ve světě sportu, který je z velké části rovněž dotován z veřejných zdrojů?
Vyšší transparentnost = vyšší efektivnost
Skokanský úsek SLČR tedy na veřejnost nepůsobí příliš transparentně a tím pádem ani důvěryhodně. Jaké dopady tato netransparentnost může mít? Tím nejzásadnějším dopadem je podle mého názoru neatraktivita pro potenciální sponzory a nedůvěryhodnost u partnerů. Nemůže být tedy divu, že úsek jen obtížně hledá nové sponzory, kteří by pokryli mezeru v rozpočtu, která podle předsedy úseku Jakuba Jandy činí asi 3 mil. Kč. Samozřejmě, hlavním faktorem odlivu a nezájmu sponzorů jsou špatné výsledky, to v žádném případě nepopírám. Je ale potřeba si uvědomit, že pokud se v této pozici úsek nachází a nemůže sponzorům nabídnout aktuální výsledky, měl by udělat vše pro to, aby jim dokázal nabídnout jinou protihodnotu. Tou protihodnotou může být právě důvěryhodnost a čitelnost úseku s jasnou vizí do budoucna. Tou však úsek nedisponuje, minimálně ne veřejně.
Představme si danou situaci na jednoduchém příkladu. Jste vlastníkem dobře prosperující firmy a uvažujete o sponzoringu. Pro zjednodušení máte na výběr mezi dvěma svazy. Svaz č. 1 disponuje špatnými výsledky svých sportovců, moc informací o jeho fungování, hospodaření apod. se z veřejně dostupných zdrojů nedozvíme a špatně nebo nedostatečně komunikuje s fanoušky. Svaz č. 2 sice také disponuje špatnými výsledky svých sportovců a momentálně se mu nedaří, ale je plně transparentní, důvěryhodný, má jasnou vizi do budoucna a informuje veřejnost o své činnosti, stejně jako udržuje pravidelnou a srozumitelnou komunikaci s fanoušky. Do kterého svazu investujete své peníze? Myslím, že odpověď je naprosto jasná.
Komunikace s fanoušky jako další faktor
Z hlediska trýznivé úrovně transparentnosti úseku nijak nevyčnívá ani komunikace s fanoušky. V době, kdy se nedaří, je pospolitost důležitější než kdy předtím. Ono to však občas vypadá, že ani tohle úsek nějak zvlášť nezajímá, nebo si to neuvědomuje. Příkladů, které to dokazují, by se mohlo najít mnoho, ale uvedu zde jeden za všechny. Článek k oficiálnímu začátku přípravy na novou sezónu, který zároveň obsahoval odkrytí složení reprezentace, vyšel až (!) 9. června, tedy v momentě, kdy letní příprava již musela být v plném proudu. Pro srovnání, většina zahraničních reprezentací oznamovala změny ve svazu a složení reprezentací v průběhu dubna a května. Čeští fanoušci se tedy do daného data mohli oficiálně dozvědět jen změny ve vedení svazu, jinak vlastně vůbec nic. To, že v tu dobu ukončil kariéru Čestmír Kožíšek, svaz vůbec nekomentoval. Nebýt tedy polského deníku skijumping.pl, k českým fanouškům by se tyto zprávy neměly ani jak dostat. Co se týče obsahu článku z 9. června, jeho stručnost hovoří naprosto za vše. Kam se před novou sezónou poděl např. František Holík, Antonín Hájek, nebo nějaké zdůvodnění konce kariéry Čestmíra Kožíška či nezařazení Filipa Sakaly do reprezentace, tento článek postrádal. O svazu (úseku), který bude poctivě zveřejňovat informace a se zájmem komunikovat s fanoušky, si můžeme patrně nechat jen zdát. Toto však aktuální situaci českého skoku na lyžích opravdu nepomáhá. Spíš naopak.
Moje zkušenost
V průběhu února a března jsem se snažil kontaktovat vedení úseku (Jakuba Jandu i Jana Baiera) s prosbou o poskytnutí interních dokumentů týkající se financování úseku. Jakožto student Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity jsem měl ambici věnovat se v mé bakalářské práci právě financování českého skoku na lyžích s cílem najít nedostatky v systému a navrhnout efektivnější alokaci zdrojů. Tedy něco, co by v případě zdárného konce mohlo českému skoku teoreticky pomoci. Bohužel jsem však narazil na neochotu vedení úseku mi kterékoliv neveřejné dokumenty poskytnout. Abych byl konkrétnější, od obou představitelů se mi nedostalo žádné odpovědi. Ani takové, v které by mi minimálně vysvětlili, proč mi takové dokumenty poskytnout nemohou/nechtějí.
Jestli si teď pokládáte otázku: „Proč jsou vlastně sportovní svazy u nás tak netransparentní?“ Mám pro vás jednoduchou odpověď: „Protože to někomu vyhovuje.“
Foto: Logo SLČR
