Po ne zrovna nudných letech ve Vikersundu se v komentářích vykrystalizovala zajímavá diskuze na téma nebezpečnosti letů ve velkých vzdálenostech. O týden později na ni navázaly otázky, zda bylo nutné markantní snižování během závodů na konci sezony v Planici. Vždyť mohl být pokořen světový rekord! Jenže s leteckým uměním není lehké pořízení a každé daleké představení s sebou nese reálnou vidinu držkopádu. Proč je každý metr navíc na mamutech tak ošemetný, se pokusil objasnit Pavel Mikeska.
„V diskuzi po Vikersundu se objevily názory, že mezi 219 metrů Harri Olliho a 224 metry Gregora Schlirenzauera nemůže být tak velký rozdíl. Že pět metrů na mamutím můstku není rozdíl žádný,“ vyprávěl bývalý trenér ženské reprezentace. Ale rozdíl tam je a ne zrovna zanedbatelný. Za důkazní materiál má posloužit fotografie z Planice, kde na sebe Mikeska opět vzal roli skokanského fotografa.
„Pokusil jsem se pro ilustraci vyfotit doskočiště v Planici. Podle mantinelu se dá poznat, že doskočiště se „láme“ už kolem 150 metrů a čím dále, tím se úhel svahu zmenšuje,“ vysvětluje. „Ta první červená čára je na 185 metrech, druhá červená je na 215 metrech a poslední čára z větviček značí 230 metrů.“ K nim přidejte metry, které se skáčou při letech za 230m – „a každý si jistě dovede představit, pod jakým úhlem se ty dlouhé skoky doskakují a že už tady každý metr navíc může znamenat velké problémy,“ dodal Mikeska.
Čestmír Kožíšek
Jan Matura
Ondřej Vaculík
Tomáš Zmoray
Adam Malysz
Noriaki Kasai
Harri Olli
Kamil Stoch
Autor fotografií: Pavel Mikeska
Hlavní foto: Roman Koudelka
