Oberstdorf – místo, kde každoročně začíná tradiční Turné čtyř můstků. Následující reportáž umožňuje nahlédnout do zdejších končin a udělat si představu, jak vesnička slavného jména vypadá během léta.
Cesta z Čech vede po plzeňské dálnici D5, kde potkáte nově otevřený tunel Valík, až na hranice se Spolkovou republikou. Následně se napojíte na Německou dálnici A6 směrem na Norimberg. Poté je třeba vydat se jižně směrem k Bodensee.
Čím jižněji se nacházíte, tím více se vám vzdaluje Německo. Zatímco celá spolková republika je v postatě placka, kam až oko dohlédne, zde vás naopak pohlcuje panoráma Alp. Nízké dřevěné domky pečlivě zasazené do zelenajících se luk, připomínají „načinčanou bonboniéru“, což je výraz, kterým se Němci posmívají sousedním Rakušanům a jejich architektuře, která je typicky zachycena na fotografiiích v Alpských kalendářích. I typický pozdrav Gutten tag, se zde mění ve více rakouské „Grüss gott!“ Ale nedejte se zmást, stále jsme ještě v Německu.
Samotný Oberstdorf je obyčejná vesnička, jakých je v této oblasti nepočítaně. Skokanský sport ji však zařídil věhlas, slávu a tím pádem i cestovní ruch. Podobně jako Prahu zdobí Hradčany, Oberstdorf zdobí Schattenberg, potažmo skokanské můstky na něm vystavěné – dominanty krajiny, pnoucí se vysoko do výšky a viditelné ze širokého okolí. Než se k nim však zvědavý návštěvník dostane, musí od parkoviště absolvovat cestu centrem, plným malých obchůdků s rozmanitými suvenýry. Minout kostel, který se nachází na většině místních pohlednic a nakonec vyšlápnout krátký kopec.
Dostanete se k tribunám, kterými byla zdější Erdinger Arena vybavena především pro nedávné mistrovství světa. Pro vstup do areálu je třeba zaplatit, ale za investované vstupné je možno se po areálu pohybovat téměř neomezeně. Aréna se skládá z celkem pěti můstků – HS20, HS30, HS60, HS100 a HS 137. Každý je vybaven umělou hmotou, tím pádem mohou být během léta téměř neomezeně v provozu. V den mé návštěvy trénovali žáci na trojici malých můstků. Slovo malých ovšem berte s rezervou, vidět dvanáctileté kluky létat 40 – 50 metrů (na HS60) budí obdiv.
Netradiční lanovkou (či výtahem), který dopravuje skokany k věži skokanského můstku se můžete rovněž svézt. Jedná se o vozík, který je tažen lanem a veden po pozemní kolejnici. Překvapivý a v našich končinách téměř nemyslitelný je fakt, že výtah není nijak zničen či pokreslen sprejery, ačkoli jej turisté obsluhují sami. Poté je třeba přestoupit do výtahu, který vás věží vyveze na vrchol nájezdu. Zde se cítíte jako na rozhledně. Okolní krajinu máte jako na dlani. O to více obdivuji skokany, protože už jen samotný pohled dolů z můstku zvedá v krvi adrenalin. A představa rozjezdu do propasti, do které ani nevidíte, je šílená. Ovšem skokané už na to jsou zvyklí odmalička a jak říká komentátor Škorpil, „když už se rozjedete z nájezdového břevna, je to jako porod – nedá se to vzít zpátky.“
Pokud by vám pouhá prohlídka Erdinger Areny přišla poněkud fádní, je možno využít některou z nabízených atrakcí, vše samozřejmě za poplatek. Můžete si například zaplatit kurz skákání. Pod vedením zkušených instruktorů se učíte na malých můstcích základy skákání. Dále je nabízeno sjíždění z nájezdu velkého můstku a následný let z odrazové hrany. Při tom jste drženi gumou (něco na způsob bungee jumpingu), což má nastínit pocit závodníka při soutěžním skoku. Sám si neumím představit, jak tato atrakce funguje. Pokud jste vy i váš protějšek skokanským fandou, můžete být na skokanské věži oddáni.
Po prohlídce areálu, kde Jakub Janda získal stříbro a bronz na posledním mistrovství světa a odkud Jiří Parma přivezl jediný skokanský světový mistrovský titul, je čas navštívit další zdejší pýchu – můstek letecký. Jedná se skutečně o světovou raritu, neboť podobnou stavbou se může pochlubit pouze šest zemí (mezi nimi i Česká republika). Je třeba vyjet za Oberstdorf, proplétat se úzkou lesní cestou, podjíždět dřevěné lávky, na kterých vedou tratě pro běžce na lyžích. Opět si tak můžete vybavit, jak zde svůj mistrovský titul vybojovala Kateřina Neumannová.
Směrovky s nápisem SKIFLUGSCHANZE vás neomylně dovedou k malému parkovišťátku, od něhož je vidět dojezd a nástupní stanice lanovky. Celá dopadová stráň je z obou stran dokonale kryta lesním porostem. Přesný opak Harrachova, kde je stráň úplně otevřená. Sedačková lanovka vás vytáhne na vrchol stráně, tam kde se nachází odrazový stůl. Samotný můstek na mne nepůsobí příliš esteticky. Nevzhledná betonová konzola se pne vysoko do výšky. Zatímco Schattenberské můstky ještě voní novotou, letecký toho pamatuje již mnoho. Postaven byl v roce 1973 a je znát, že v této době se na pohledový beton přísné nároky nekladly. Na povrchu je možno vidět obtisknuto každou lať původního bednění.
Cesta nahoru vede výtahem umístěným přímo v tubusu můstku. Nutno říct, že jízda tímto výtahem není nic pro klaustrofobiky. Vše je stísněné, navíc doprovázené podivnými zvuky.
Pohled z vrcholu nájezdové věže ovšem stojí za to. Vše vypadá daleko úctyhodněji, než pohled z HS 137. Vždyť tato rampa umožňuje lety daleko za hranici dvou set metrů! Nejdále se podařilo doletět Roaru Ljökelsöyovi – 223 metrů v roce 2004.
Překonat tuto hranici bude možné opět v roce 2007, kdy se zde bude konat závod světového poháru. Ještě před tím se skokané vydají do Oberstdorfu k zahájení Turné čtyř můstků.
Autor všech fotografií: Petr Hybský
Více informací najdete na www.erdinger-arena.de a www.skiflugschanze.de
