Na úvod bych chtěl zdůraznit, že tento článek bude obsahovat kromě faktů spíše mé domněnky, subjektivní názory a vlastní pohledy na věc. Nicméně si myslím, že se spoustou z vás se s těmito názory shodnu.
[b]Vzpomínky, které se nám vryly do paměti[/b]
Máme za sebou letošní olympijskou a zároveň nezapomenutelnou sezónu. Byli jsme svědky naprosté dominance Kamila Stocha, kterou započal vítězstvím na všech závodech Turné čtyř můstků a udržel si ji až do konce sezóny. Na svůj krk pověsil již třetí zlato z olympijských her v kariéře a podruhé povznesl nad hlavu křišťálový glóbus za vítězství v hodnocení Světového poháru. To druhý skokan průběžného pořadí, Němec Richard Freitag, dominoval první části letošní zimy až do právě zmiňovaného Turné, kde na můstku v Innsbrucku utrpěl nepříjemný pád. Po něm se dokázal vrátit zpět do špičky, nicméně ne do takové formy jako před ním. Lehkou náplastí mu může tak být stříbrná olympijská medaile ze závodu týmů. I díky pohodovému udržení druhé pozice v celkovém hodnocení Světového poháru, je to pro něj přesto životní sezóna. Skokanský ročník 2017/18 nám ovšem přinesl mnohem více. Jednak spoustu nezapomenutelných příběhů, ať už krásných či méně krásných, ale také pocitů jednotlivých závodníků. Do paměti se nám vryly slzy štěstí, ale i smutku… Právě o stinné stránce tohoto ročníku bude tento článek převážně pojednávat.
[i] [b] Foto: Kamil Stoch [/b] (autor: Maja Gara) [/i]
Většina z vás ví, na co přijde řeč. Pojďme ale prvně k té krásnější stránce. Kromě již zmíněného Kamila Stocha letos bezpochyby nejúžasnější příběh napsal hrdina těchto olympijských her v Pchjončchangu. Nemůže jim být nikdo jiný než Andreas Wellinger. Kromě vítězství na středním můstku, které si zajistil po fantastickém druhém pokusu, získal také dvě stříbra, a to z individuálního závodu na velkém můstku a ze soutěže týmů. Ani Andreas Wellinger se bezprostředně po jistotě zlata sám neubránil slzám. Výbornou sezónu za sebou mají Norové, kteří jednoznačně a naprosto zaslouženě ovládli Světový pohár národů. Vždyť v konečném individuálním pořadí se jich umístilo hned 5 mezi nejlepšími 12 skokany! K tomu dominovali téměř ve všech týmových klání, a v hodně z nich nadělili své nejbližší konkurenci ohromný náskok. Ve vzpomínkách všech správných fanoušků se určitě vybaví téměř tříhodinový olympijský závod na středním můstku a závěrečný skok o zlato Stefana Huly. Závěrečný tlak byl však tak velký, že se Stefanovi druhý skok bohužel tolik nepovedl a klesl na místo páté, těsně pod stupně vítězů. I on se již na dojezdu mezi týmovými parťáky neubránil rozčarování. Obdivuhodné však je, jak se z takovéhoto dosud průměrného skokana stal elitní závodník, skákající pravidelně mezi nejlepší. Za vším pravděpodobně stojí velké úsilí a práce tohoto sympatického Poláka. Určitě i řada nepolských fanoušků by mu vysněnou olympijskou medaili přála, a že by si ji i zasloužil.
To byly pravděpodobně jedny z nejvíce emotivních a největších vzpomínek na tyto právě uplynulé 4 měsíce. Teď se ale pojďme vrhnout na hlavní téma tohoto článku, kterým není nic jiného, než shrnutí této sezóny z českého pohledu, ale také celkového stavu skoků na lyžích v tuzemsku.
[b]Jaká bychom našli pozitiva?[/b]
Hledím hledím, připravil jsem si dokonce i lupu, ale bohužel nic moc nevidím. Snad jen to, že se z Čestmíra Kožíška, jenž dosud skákal pravidelně spíše v Kontinentálním poháru, stala pomyslná česká jednička a dokázal si připsat pár dobrých výsledků. Jako pomyslný úspěch lze brát také fakt, že máme vůbec nejmladšího skokana na světě s body FIS na svém kontě. Není jím nikdo jiný, než čtrnáctiletý Petr Vaverka. Tím ale výčet všech pozitivních věcí skončil, ne? Bylo toho opravdu hodně a tak se můžeme vrhnout na to, co se zkrátka nepovedlo.
[i] [b] Foto: Čestmír Kožíšek [/b] (autor: Katarzyna Sluzewska) [/i]
[b]Mohou za všechno skokani? Nebo lépe řečeno – mohou vůbec za něco?[/b]
Výsledky této zimy byly pro naše závodníky zkrátka katastrofální, lépe se to bohužel vystihnout nedá. Mnoho“rádoby fanoušků“ hází všechnu vinu na skokany. A že takovéto diskuze na nezmiňovaných webech nejsou ojedinělé a jsou mnohdy i tvrdší, až sprosté. Je ale správné házet vinu na skokany? Stačí se podívat, v jakých podmínkách naši skokani trénují, jaké peníze je ochoten poskytnout stát svazu (a to ani nemluvím o tom, kolik se toho k těm skokanům doopravdy dostane!). Česká reprezentace nemá pomalu ani kde trénovat, jediným funkčním můstkem v zimním období v Čechách je polorozpadlá harrachovská devadesátka, pamatující snad i skákajícího Pavla Ploce. Po tomhle všem mají být naši závodníci konkurenceschopní? A to není zdaleka všechno. Pravděpodobně největším problémem bude vybavení našich reprezentantů. Je pravda, že prostě nikdy nebudeme mít tak velký rozpočet a tak velkou základnu, jako třeba Norsko nebo Německo, ale je zcela normální, když náš rozpočet je až MNOHOnásobně nižší? Tak kde je chyba? Pak se někdo může divit, že skáčou, v čem skáčou. Nemám na mysli jen kombinézy, na kterých je již od pohledu v porovnání s kombinézami ostatních týmu patrné, že nejsou v žádném případě tak kvalitní. A co pak nejlepší aerodynamická helma, kterou soudruzi Jozífek & Škoda nejspíše vlastnoručně testovali v aerodynamickém tunelu v Německu? Proč v ní tedy nikdo jiný neskáče, když je podle nich tak skvělá? Proč se ostatní týmy snaží hledat nejen v helmách každou drobnost, která může lehounce pomoci (viz. Německo), zatímco Češi jdou opačným směrem? Na tohle ať si už každý udělá obrázek sám…
[b]Co dobrého pro český skok někdy udělal současný svaz?[/b]
Tohle je prosím seznam, který jsem pro vás vlastnoručně udělal. A že na něm nemůžete nic spatřit a říkáte si, zda na tu fotku vůbec dobře vidíte? Buďte v klidu, váš zrak vás neklame. Já v něm totiž také nic nevidím :). Chápu, že svaz to nemá a neměl nikdy v žádném případě jednoduché, ještě když na něj nastupujete v době, kdy se český skok zmítá na samém dně, ve kterém, se stejně jako v roce 2002, český skok ocitá i nyní. Ale co nechápu je prostě fakt, že místo toho, aby tito vážení funkcionáři pro tento sport něco dělali, aby tam fungovala nějaká souhra mezi nimi, sportovci, trenéry a všemožnými sponzory, jak tomu je třeba u biatlonu, tak se zdá, že se o takovéto věci kolem dění ve skoku ani nezajímají. Co stojí totiž za vzestupem biatlonu u nás? Ano, primárně správní lidé na správných místech, kteří mají jasnou vizi a cíl, a kteří jsou schopni pro to obětovat maximum. Jistě mnozí z vás vědí, kde byl biatlon před nějakými 7-8 lety. Já to též vím, tento sport už také delší dobu sleduji. I proto je pro mne obrovským zklamáním, kam to duo Jozífek & Škoda s tímto nádherným sportem s tak obrovskou tradicí v Česku dotáhli.
Skoky na lyžích byly u nás vždy jeden z našich předních sportů, a to především za bývalého Československa, kdy jsme patřili mezi světovou špičku a český skok se měl čím chlubit a na co být pyšný. Dobrá období přišla také po revoluci, avšak byly to spíše záblesky jednotlivých skokanů. Skok u nás tahali nahoru jak Sakala, tak třeba Janda nebo Koudelka. Nevyhneme se však faktu, že na konci devadesátých let šla popularita v Česku pomalu ale jistě dolů. Nyní se píše rok 2018 a skoky na lyžích pravidelně sleduje jen hrstka nadšenců, velká řada lidí nemá o tomto sportu a věcích kolem něj ani ponětí. Abych ale nezůstal jen u konstatování faktů, zaměřím se na veřejně viditelnou práci skokanského svazu. Že by dělali nějakou cílenou propagaci tohoto sportu, to je ani nenapadne. Možná napadne, ale pak si řeknou, že radši ušetří a že to nemá smysl. Pokud je u nás někdy viděna nějaká propagace (například u dětí), je to zásluha daného klubu, nikoliv svazu! A co pořádání mezinárodních závodů se světovou špičkou u nás? Od Mistrovství světa v letech na lyžích v roce 2014 v Harrachově absolutní “Mission Imposible“! Ano, konají se pravidelně závody letního Kontinentálního poháru ve Frenštátě, za které jsem určitě nejen já moc rád, a za to patří frenštátským velké díky. Upozorňuji, že svaz s tímto nemá mnoho společného. Je pravda, že na letošní rok je naplánován závod letní Grand Prix v Liberci a následně příští rok v lednu i Světový pohár na tomtéž místě. Ale nedělají to snad jen proto, aby se neřeklo a zalepili tak tím jejich kritikům pusu? A kdo ví, jak to nakonec s těmito závody celé dopadne. Sečteno, podtrženo. Podle výsledků vedení úseku skoků na lyžích ČR očividně nedělá pro tento sport vůbec nic a z vysoka na něj kašle.
[i] [b] Foto: Leoš Škoda [/b]Zdroj: archiv [/i]
[b]Roman Koudelka[/b]
V této části se zaměříme na dlouholetého lídra českého týmu, Romana Koudelku. Prožil v osmadvaceti letech bezpochyby nejhorší sezónu ve své dosavadní kariéře. Možné a pravděpodobné příčiny špatných výsledků jsem nastínil v předchozí části, ale teď se podívejme na sezónu pouze z Romanova pohledu.
Roman Koudelka v létě jen sršel sebevědomím. Příprava mu vyšla na výbornou a po čtyřech startech v letní Grand Prix si připsal dvě 3. místa a dvakrát uzavíral elitní šestku. Vše mělo směřovat k olympiádě, nejeden český fanoušek počítal s Koudelkou jako s adeptem na zisk cenného kovu. Vypadalo to, že budeme mít od ZOH 2006 v Turíně opět naději na medailové umístění na nejdůležitější a nejslavnější události čtyřletí. Těsně před začátkem zimy však přišly problémy. Všichni moc dobře víme, že u skokanů (a u Romana obzvlášť) je psychická pohoda extrémně důležitý faktor na můstku. Tu když nemáte, tak jste jednoduše na dně a nic se vám nedaří. I to se může stát u tak talentovaného a tak připraveného skokana, kterým Roman byl a bezpochyby i je. Několik drobností, jak sám později popsal, se mohou stát neřešitelným problémem a pak to zkrátka nejde. Na přípravu na již zmíněné olympijské hry měl Roman dostat 440 tisíc, jako jedna z největších nadějí. Dostala to například i Eva Samková nebo Ester Ledecká, které později cenný kov (y) vybojovaly. Jenže do hry se opět pustil Jozífek & spol. a tři čtvrtiny mu prostě sebrali. Prý to použili ostatním klukům na nákup kombinéz, ale kdo ví… A těch drobností přibývalo, těsně před začátkem Svěťáku dostali kluci úplně nové vybavení, na které dosud nebyli zvyklí (společně se superhelmami). V té době Roman začal ztrácet psychickou pohodu, která úplně vyprchala po úvodním Světovém poháru letošní sezóny. A rázem byl Roman na dně, ze kterého se bohužel nedokázal ani do konce zimy odlepit. Byli jsme svědky sice občasných se blýskání na lepší časy a nadějných pokusů, nicméně vždy to dopadlo, jak to dopadlo. To už přece sami víte. Opravdu bych se momentálně nechtěl nacházet v Romanově kůži. Jak náš svaz mohl dopustit, aby se z vysoce nadprůměrného skokana s velkým potenciálem a nadějí zpopularizovat u nás po možném úspěchu tento sport, a to především mezi dětmi, které prostě potřebujeme, stal skokanem průměrným a trápícím se? I peněz by se po takovéto sezóně do skoků na lyžích hrnulo určitě více… Je to zkrátka a prostě naše slavná dvojice Jozífek & Škoda, která dokázala Romana takto eliminovat. My jím tímto moc děkujeme a hlavně posíláme upřímnou pochvalu! Hlavně že se mají dobře, no ne?
[i] [b] Foto: Roman Koudelka [/b] (autor: Wioletta Marchowska) [/i]
[b]Odliv trenérů do zahraničí[/b]
V posledních letech můžeme také sledovat, kteří čeští špičkoví trenéři odcházejí za lepším do zahraničí. Ať už je to třeba Michal Doležal, David Jiroutek, nebo Radek Žídek. To Jaroslav Sakala už před lety věděl, co jsou naši kumpáni na svazu zač, a tak odešel trénovat do Slovinska. Je to sice z našeho hlediska obrovská škoda a chyba, že naši kvalitní trenéři odcházejí pryč. Ale upřímně, divíte se? Kdo by chtěl v tomto chaosu dobrovolně pracovat a ještě ke všemu nemít vůbec žádnou jistotu výplaty? Třeba Richard Schallert svou výplatu už nějaký ten pátek neviděl a tuto práci dělal jen kvůli klukům. Jednoduše svaz mu neměl už čím zaplatit. Už jen za to, že se Richie takto obětoval a stále chtěl klukům v této nouzi pomoci, i když výsledky stejně nepřišly, patří obrovský dík. Doufáme, že se to třeba k němu nějakým způsobem dostane. Je totiž více než pravděpodobné, že u českého týmu pokračovat nebude. A není se čemu divit. Viděl bych to tak, že české skokany bude na příští sezónu připravovat snad Jozífek se Škodou. No vypadá to, že se máme na co těšit!
[i] [b] Foto: Michal Doležal [/b] zdroj: pzn.pl [/i]
Touto formou bych chtěl vyzvat nejen všechny naše skokany a trenéry, ale také lidi, kteří se kolem skoků na lyžích v České republice nějak pohybují a mají možnost pro náš skok něco udělat a někam ho posunout. Nenechme si všichni od té bandy s**t na hlavu! Pojďme společně bojovat! Vraťme tento sport na výsluní, kam vždy v minulosti patřil! Věřím, že nikomu z členů reprezentace se takový přístup “velikánů českého skoku“ nelíbí a chtějí mít v Česku alespoň trochu konkurenceschopné podmínky se zbylým světem. Jen takhle mohou přijít možné úspěchy a parádní výsledky našich borců! Protože potřebný talent, potenciál a pracovitost kluci rozhodně mají. Jenže jestli se něco nezmění, bude trápení pokračovat i nadále a ze dna se prostě jen tak neodlepíme. Již na Valné hromadě vedení skokanského úseku SLČR se může leccos změnit, i když chápu, že s podvody v hlasování si to Jozífek & Škoda budou chtít opět pohlídat. Ale nenechme je, seberme odvahu a pokusme něco změnit! Jejich nadvláda přeci nemůže trvat věčnost…
A co si myslíte o tomto tématu vy? Moc by mě zajímal váš pohled na tuto věc a budu rád za jakýkoliv názor, který můžete vložit pod tento příspěvek, případně poslat přímo mně prostřednictvím mého účtu na Facebooku. Neváhejte mě ani kontaktovat s různými připomínkami k tomuto článku.
[b] Spolupracovala: Kateřina Kohútová[/b]
[b] Spolupracoval: Jan Štěrba[/b]
[i] [b] Hlavní foto: Rostislav Jozífek [/b] (autor: Michaela Vondrášková) [/i]
