Osudové rozcestí českého ženského skoku

Mistrovství světa v Liberci je obecně důležitým milníkem ve vývoji ženského skoku na lyžích. Pro český ženský skok to platí zvlášť. Základy, vybudované Pavlem Mikeskou, otcem ženského skoku u nás, se rozvíjely směrem k Liberci a zájem na jeho alespoň částečném úspěchu byl patrný. Vždyť naprostý propad na domácím šampionátu nebo dokonce absence Češek na startu libereckého závodu, to by byla ostuda pro všechny. A všichni si toho byli vědomi, proto se o naše skokanky „staralo“. Co ale teď, po mistrovském závodu a 27. místě Michaely Doleželové? Dojde v českých krajích k dalšímu rozvoji, nebo tu ženský skok usne jak Šípková Růženka?

Český ženský skok se dá stále přirovnat k batoleti, které dosud nedospělo v plnohodnotnou složku Kontinentálního poháru, k dítěti, které se snaží, ale stále nemůže rovnat s vyspělou špičkou. Zásadním problémem a  ospravedlněním zároveň je samozřejmě věk našich reprezentantek. Jejich výkony by se daly směle orientovat až na pět let vzdálenou olympiádu v ruském Soči 2014. Ale každé batolící se dítě potřebuje pevnou oporu okolí, které je schopno pro blaho dítka (v tomto případě ženského skoku) něco obětovat.

Co ovlivní následující rozvoj ženského skoku u nás?

Vedení. „Vyšší moc“ nelze obejít, otěže českého skoku drží SLČR se svými orgány. Záleží především na Svazu, zda finančně dopomůže k dalšími růstu ženského skoku, zatím se ale vztahy Svaz – ženský skok blížily bratrovražednému souboji. Získat dotace od Svazu by se ale mohlo změnit buď v snadnou záležitost, když hlava trenéra byla vyměněna za druhou, více nakloněnou. Anebo se získávání financí promění v ještě těžší boj, kdy argumenty silnější strany budou obsahovat slova „není“ – „domácí“ – „mistrovství světa“.

Foto: Vlaďka Pustková (autor: MiV)

Trenér. Ukaučovat tým náctiletých dívek, před či dokonce v pravém rozpuku puberty, to chce řádnou dávku odvahy a vytrvalosti. S předchozím, spíše „dědečkovským“ typem trenéra vztahy s tvrdohlavou mládeží spíše skřípaly, mládí se rádo stavělo na zadní. Nový kouč Jaroslav Sakala je ale mezi svými svěřenkami pečený-vařený, neustále obletovaný a bezmezně obdivovaný. Přezdívka „Saky“ nahradila v řeči českých skokanek předchozí oslovení „pan Mikeska“. Na bývalém šampiónovi ale leží nelehké břímě. Optimálně nastavit hranice mezi profesionalistou a kamarádíčkovstvím.

Samy skokanky. V dětství byl skok zábavným koníčkem, teď se ale mění v řeholi, odříkání a dřinu. Je nutno obětovat část mládežnických let, aby dosáhly vysoko posazených cílů. České ženy, které jsou zatím jen dospívajícími dívkami musí volit mezi radostmi mládí a touhou po vítězství ve svém oboru. Hormony ale dokážou zamotat hlavu a vydržet zarputile jen u skoků se zdá být nadlidským úkolem, tolik lákadel je odvádí. Navíc co baví v dětství, se může proměnit v nechuť. Najednou může přijít až přílišný respekt z můstků, otázky, zda vůbec skoky dělat, zda má skákání vůbec cenu. Pokud ale křehká dívčí psychika nastolený trénink vydrží a naše dívky sebevědomě půjdou za svým až do vítězného konce, pak není třeba se bát.

Foto: Lucie Míková (autor: MiV)

Nová krev. Zázemí pro ženský skok se v českém klubovém prostředí vyvíjí překvapivě pozitivně, droboučké skokanky se pod odborným dozorem spouštějí z můstků na několik místech republiky. Mistrovství světa na domácí půdě by navíc mohlo navnadit rodiče a jejich dcerušky k zápisu právě do těchto klubů, což by vedlo k dalšímu zvýšení počtu malých nadějí. Nebo takto se na MS dívalo před samotným zahájením. Realita se po odjetí ženského závodu mohla částečně změnit. Ačkoliv světová špička předvedla na Ještědu nádherné výkony, český příklad by mohl rodiče spíše poděsit. Zejména matky budoucích skokanek.

Dva dny a dva takové pády, tam by přece své děti nikdy neposlali, říkali si rodiče. Přesto nezbývá než doufat, že tyto nepříjemné incidenty na libereckém středním můstku budoucí světové šampiónky neodradí. Český ženský skok by se bez nich v budoucnu neobešel. Pokud ještě nějaký bude existovat.

Hlavní foto: Michaela Doleželová (autor: MiV)