„Musíme zůstat sportem, kterému se dá věřit“ – 2. část rozhovoru se Sandrem Pertilem

V první části rozhovoru se Sandrem Pertilem jsme si povídali zejména o uplynulých měsících a jeho pozici ve skokanském světě, nyní se přesuneme spíše k vizím. Ředitel skokanských závodů pro nás nastínil svůj pohled na situaci skoků na lyžích v rychle měnícím se světě, nechyběly ani nápady na rozvoj jak mužských, tak ženských kategorií, a věnovali jsme se také strategii jury či možnostem expanze na další trhy.

Předloni jste říkal, že od sezony 2026/2027 dojde ve skocích na lyžích k revoluci. Skutečně větší změny však zatím neproběhly. Je tedy revoluce skutečně na pořadu dne?

Ne, spíš mluvím o evoluci. Musíme se ale určitě dívat do budoucnosti, ve které budou mít klimatické změny stále větší dopad na zimní sporty. To s sebou může přinést určité výzvy a musíme na to být připraveni. Myslím, že můžeme vylepšit formát našich soutěží, abych přitahovali zájem našeho tradičního publika, ale také se nám dařilo přilákat nové, mladší publikum. To chce pravděpodobně vidět rychlejší sport a rychlejší rozhodování.

Jedním z dalších úkolů bude to, že na konci sezóny jsme přišli o mnoho skvělých ambasadorů našeho sportu (kariéru ukončili například Kamil Stoch, Manuel Fettner či Katharina Schmid). Musíme nějak nahradit tyto superhvězdy novými superhvězdami. Abychom vytvořili sen pro spoustu dětí a přilákali mnoho z nich k našemu sportu. Je to spousta výzev, ale o budoucnost se nebojíme. Musíme jen být chytří a pochopit, jaké kroky je třeba podniknout.

Zmínil jste, že skoky na lyžích by možná měly být rychlejší. Existují, řekněme, dva tradiční soutěžní formáty. Jedním z nich je individuální závod 50–30, který vidíme v podstatě každý den. A druhým je soutěž čtyřčlenných týmů. Řekl byste tedy, že tyto dva formáty mají stále budoucnost, nebo hledáte alternativy?

Závod družstev v minulých letech nahradil formát supertýmů, protože nás k tomu donutilo rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru o změně počtu soutěžících. Stále se však domnívám, že ve Světovém poháru je nejlepší kombinovat klasické týmy i supertýmy. Oba tyto typy závodů mohou fungovat souběžně. Máme různé cíle. Tradiční formát je samozřejmě velmi zajímavý pro 8, 9, 10 nejlepších zemí. Protože ty mají dostatek sportovců na sestavení týmu. Vidíme však, že supertýmového klání se může zúčastnit až 17, 18 zemí. A to má také svou hodnotu. Stále tedy věřím, že toto je správná cesta pro týmovou soutěž, tedy kombinace obou těchto formátů. Na začátku olympijského cyklu každopádně chceme týmy podpořit, aby svou základnu rozšířily, proto převažují klasické čtyřčlenné závody družstev.

Loni v létě jsme testovali nový formát „High-Five“, ve kterém chceme do budoucna pokračovat. Jeho výhodou je, že zvyšuje počet rozhodnutí, zejména v prvním kole. A to může být faktor, který nám pomůže zrychlit náš sport a je to jakýsi druh evoluce. Myslím ale, že pokud budeme moci zachovat 50 skokanů, budeme v tom pokračovat.

Zabývat se musíme také ženskými skoky na lyžích. Domnívám se totiž, že sloučení kalendářů mužů a žen nás vede k nutnosti snížit celkový počet soutěžících a soutěžních kol. Když máte v neděli šest závodních kol a špatné povětrnostní podmínky, je dokončení všech jednotlivých kol opravdu velmi náročné. Neustále tedy interně diskutujeme o tom, jak postupovat. Situaci jsem probíral také s Janem Baierem z českého svazu a jedním z řešení je určitě zkrátka soutěže zrychlit.

Pertile během Grand Prix ve Wisłe (autor: Jiří Korbel)

Zrychlení by možná šlo udělat i se stávajícím formátem – předloňský nedělní závod v Engelbergu se i vinou hustého sněžení kompletně odskákal jen za 75 minut místo obvyklých 100. Nestačilo by tedy jen zkrátit intervaly?

Ano, čas se nám tehdy podařilo zkrátit o 20 až 25 minut. Je to jedna z možností, ale když se zeptáte sponzorů, kteří do našeho atraktivního sportu investují spoustu peněz, tak je pro ně důležité, aby byli dobře vidět v televizi. A někdy, když je to příliš rychlé, nestačíte představit nejen sportovce, ale ani značky našich partnerů.

Zmínil jste také sloučení mužských a ženských soutěží. Existoval plán, konkrétní plán, jak kalendáře spojit v poměru jedna ku jedné. Zdá se však, že na některých místech, například ve Wisłe, to nefunguje příliš dobře. Je tedy v plánu kalendáře sloučit kompletně, nebo si ženy některé oddělené víkendy ponechají?

Myšlenka sloučení kalendářů stále platí. Samozřejmě si uvědomujeme, že existují určitá omezení, a někdy je také třeba přijmout, že je nutné zpomalit, když provádíte změny. Proto jsme zatím zvolili o něco mírnější přístup, než jsme na začítku předpokládali. Naším hlavním cílem je stále zvyšovat počet soutěží, kde soutěží muži i ženy společně, ale stále budeme muset přijmout, že některé soutěže se konají na různých místech.

Pokud mluvíme o Wisle, loni jsme z logistických důvodů byli do jisté míry donuceni uspořádat program roztažený na čtyři dny místo dvou, čímž byly ženy značně znevýhodněny. Ale je to také poučení. Ne vždy se v životě podaří vyřešit všechno na první pokus nebo hned napoprvé a je třeba přizpůsobit strategii. Loni to pro mě byla první sezona, kdy jsem měl na starosti obě pohlaví, a hodně věcí jsem se naučil.

Každopádně stále věřím, že ze současného vývoje ženské skoky na lyžích těží. Na některých závodech, třeba ve Willingenu nebo Klingenthalu bylo velmi vysoké množství diváků. Fanoušci si zkrátka zvyknou, a není velké drama, jestli bude ještě rok nebo dva několik oddělených víkendů. Nesmíme zapomínat, že ženské skoky na lyžích jsou mnohem mladší než mužské. Ten rozdíl nelze jen tak smazat. Snažíme se postupovat rychle, ale rychlost nelze vynutit.

Během svého působení Walter Hofer létal nebo jezdil na nějaká exotičtější místa, kde by se v budoucnu mohlo skákání na lyžích rozvíjet. Vidíte teď na obzoru nějaký zajímavý projekt?

Stále mám sen, jak jsem již řekl, mít první krytý můstek. Stále si myslím, že by to pro nás mohla být skvělá příležitost. Protože tento krytý můstek, pravděpodobně v jedné ze zemí Blízkého východu, by pro nás mohla znamenat zásadní zlom. Blízký východ je centrem, spojnicí mezi Východem a Západem. Je to místo, kde bychom mohli posunout náš sport do více zábavní roviny. A je to také místo, kde bychom mohli našim týmům nabídnout možnost skákat na sněhu i během letní sezóny. Stále mám tento sen a doufám, že než opustím skoky na lyžích, tak se splní.

Bývalá ředitelka ženských závodů Čika Jošida (autor: Jan Štěrba)

Motto „safety first“, o kterém jste se několikrát zmínil, spočívá v tom, že chcete zajistit, aby každý skokan měl možnost přistát telemarkem. Když se ale podívám na vaše soutěže z doby, kdy jste působil jako technický delegát, v mnoha z nich se skákalo velmi daleko. Změnil se snad váš přístup? Nebo je to odlišný úhel pohledu, když jste ředitelem závodu a když jste technickým delegátem?

Musím upřímně přiznat, že v té době jsem byl mnohem mladší než teď. A když je člověk mladší, je někdy – nebo spíš velmi často – agresivnější než v pokročilém věku. Musíme také zdůraznit, že pravidla pro telemark se do jisté míry měnila. A musíme každému závodníkovi umožnit skočit tak, aby ho mohl dokonale provést.

Ale někdy, i přesto, že se snažíme udržet soutěž pod kontrolou, zažíváme několik neuvěřitelných skoků. Timi Zajc je pravděpodobně vrcholem (ve Willingenu doletěl na spektakulární vzdálenost 161 metrů). A stále vidíte, že i přes naše snahy o bezpečnost se při každém závodě pohybujeme na hraně. A vždy se může stát, že se objeví rizikový faktor. V loňském roce jsme také zažili dost dlouhých pokusů Domena Prevce. Skoky na lyžích nikdy nebudou sportem, který bude stoprocentně bezpečný. Musíme to přijmout. A to je součástí rizika, které tito sportovci podstupují, aby nadchli diváky lidským letem.

Kdybyste si museli vybrat mezi variantou A a B – řekněme mezi závodem, který je stále bezpečný s mnoha skoky na Hill Size, kde bychom postupně snižovali lavičky u lepších závodníků, a variantou, která by zajistila pěkný a spravedlivý závod z jedné lavičky s možná o něco kratšími skoky. Jakou možnost byste si vybral?

Myslím, že mezi těmito dvěma možnostmi nelze volit. Hodně záleží na vnějších podmínkách. Někdy se nám lavička měnit nechce. To musí být zcela jasné. Někdy jsme však nuceni ji změnit. V některých závodech můžeme začít z jednoho okna a dojet z něj obě kola, ale v některých soutěžích ji musíte měnit každých pět minut, protože to tak prostě je. Naštěstí jsme všichni velmi spokojeni se systémem větrných kompenzací, protože nám to umožňuje být flexibilní a dokončit soutěž v rámci televizního vysílacího času, aniž bychom museli závod restartovat nebo ho natahovat tři hodiny. To je velká výhoda z hlediska toho, že jsme tak nějakým způsobem sportovním produktem, na který se televize může spolehnout.

Jaký je váš názor na rekonstrukci mamutího můstku v Harrachově, která se zasekla? Jste zklamaný, že se nedaří vrátit závody nejvyšší úrovně do Česka?

Ne, nikdy nejsem zklamaný, protože chápu i výzvy, kterým můžeme čelit. Co si z celého srdce přeji – a to je něco, co bych v tomto rozhovoru opravdu rád zdůraznil – je, že Česká republika je pro nás velmi tradiční zemí. A opravdu si přeji, aby vaše komunita dokázala tento proces znovu nastartovat a stala se silným partnerem pro FIS, protože si opravdu přejeme mít více českých sportovců a více závodních areálů. Chceme se vrátit se Světovým pohárem do České republiky a opravdu si přejeme, abyste se po tomto náročném období mohli opět posunout na další úroveň. A opravdu chceme Česko opět vidět i v našich kalendářích.

Skoky na lyžích z hlediska absolutní televizní sledovanosti v posledních letech mírně klesají. Ale nejde jen o skoky na lyžích. Týká se to i takřka všech zimních sportů, snad kromě biatlonu. Řekl byste tedy, že je teď pro zimní sporty obecně obtížné období?

Nemyslím si, že jde o výzvu pouze pro zimní sporty, týká se to všech sportovních disciplín. Mladší generace už nesleduje televizi a zaměřuje se na digitální média, ve kterých je mnohem rychlejší než generace starší. Pro naše tradiční publikum je to samozřejmě náš sport, ale pro novou generaci vstupujeme do světa zcela jiného. Myslím si tedy, že tento pokles se týká všech sportů, nejen zimních.

Možná by tedy pomohly něhjaké bláznivější formáty, jako třeba akce „Skoki w Punkt“ od Red Bullu nebo skoky na dlouhou vzdálenost ze zvýšených laviček?

Jo, to je možné. Ale když dojde k vážným zraněním, jsme všichni smutní, protože je to velmi vážná situace. Stále věřím, že bezpečnost je v našem sportu na prvním místě. A to by pro nás mělo být vždy vodítkem. Samozřejmě musíme najít správnou rovnováhu, ale nemůžeme jen vymýšlet šílenosti. Myslím, že musíme také zachovat „image“ skoků na lyžích. Je to sport, kterému se dá věřit, ne nějaká hračka.

Timi Zajc (autor: Jan Štěrba)

Představte si, že máte kouzelnou hůlku, se kterou by stačilo mávnout a tím změnit jednu věc ve skocích na lyžích– co by to bylo?

To je velmi obtížná otázka, na kterou nemám odpověď. Mám jen jedno silné přání. Když jsem skoky na lyžích převzal od Waltera Hofera, byly skoky na lyžích opravdu populární a stále jsou. Mým snem je předat tuto disciplínu dalšímu řediteli závodů v ještě lepším stavu. Pokud se to podaří, budu opravdu šťastný, protože to bude znamenat, že se mi podařilo splnit úkol, který je v jistém smyslu mým posláním. A tím je udržet skoky na lyžích co nejpopulárnější.

Myslím, že bychom se měli vrátit k tomu, jak to dělají ve Finsku a Norsku. Protože právě tyto dvě země představují velký rozdíl. Když se podíváte na Norsko, prázdné tribuny působí velmi smutným dojmem.

Jo, ale na tom už s nimi pracujeme. Myslím, že Lillehammer je tady přítomný svou minulostí. Mají jasný plán, jak uspět. Tyhle věci se nestanou ze dne na den. Nesmíme zapomínat, že v Trondheimu se také ocitli v těžké situaci.

Autorem rozhovoru je Jan Štěrba, text vznikl ve spolupráci s Timem Davignonem.
Náhledové foto: Sandro Pertile
(autor: Jan Štěrba)