Letošní Memoriál Jiřího Rašky ve Frenštátu pod Radhoštěm nenabídl jen napínavé závody mužů a žen, ale také dvě kulatá jubilea. Jedním z nich byl i bronzový úspěch Pavla Ploce na zimní olympiádě v Sarajevu, od kterého uplynulo letos 30 let. S bývalým vynikajícím československým skokanem, později i trenérem mládeže Pavlem Plocem, jsme se setkali v průběhu sobotního programu v areálu Jiřího Rašky.
[b]Pane Ploci, kdy jste si zaskákal naposledy z můstku?[/b]
To vám můžu říct úplně přesně. Bylo to 8. dubna v roce 1992 s dnes již nebožtíkem Láďou Podzimkem v Harrachově na můstku K-70. Koupili jsme dvě bečky piva, bylo tam asi pět tisíc diváků a takto jsme se rozloučili s kariérou. Od té doby jsem už na tom nestál.
[b]A nemáte občas chuť nazout lyže a ještě jednou si skočit?[/b]
No láká mě to, dokonce se mi o skocích i zdá. Vždycky se pak budím zpocený, zkrátka to ve mně pořád je. Jenomže skoky nejsou rekreační sport. Takže i když dneska skáčou veteráni, musejí i oni pravidelně trénovat. Já vždycky říkám, že člověk má trénovat a skákat, dokud to jde.
[b]Letos je kulaté výročí od vaší bronzové medaile na ZOH v Sarajevu. Jak na ten závod vzpomínáte?[/b]
I když je to strašně dávno, tak se na to zkrátka nezapomíná, ten závod jako kdyby byl včera. Je to jeden z mých největších úspěchů. Když si ještě dnes vzpomenu, tak nervozita byla velká. Já jsem tam tenkrát nebyl jako hlavní favorit, to byli Nykänen a Weißflog. Ale už předtím na MS v Harrachově jsem o té medaili snil a nakonec se povedla.
[b]Vzpomněl jste dva vaše největší soupeře tehdejší doby – Mattiho Nykänena a Jense Wießfloga. Měl jste možnost poznat je i v soukromí mimo můstky?[/b]
Jens mě navštívil, když byly v Harrachově v minulosti závody SP. A Matti byl u mě na večeři, když před dvěma roky skákal v Harrachově jako veterán. A já sám jsem byl Weißfloga pozdravit v Oberwiesenthalu, kde jsme byli s juniory, které jsem tehdy trénoval. Jens tam provozuje hotel.
[b]Takže vy jste vlastně oba hoteliéři?[/b]
Já ne, to je manželka! Provozuje náš rodinný penzion v Harrachově. Je malý, ale útulný.
[b]Vy sám jste letos poprvé na Memoriálu Jiřího Rašky. Jak tuhle akci hodnotíte?[/b]
Jsem rád, že se to tady vrací do těch starých kolejí. Díky Jirkovi Raškovy zde měly skoky velkou tradici a vyrůstala tady spousta dalších výborných skokanů. A pak to tady trošku utichlo. Takže je dobře pro sport a město Frenštát, že se tady vrací mezinárodní závody. A když jsem včera mluvil s paní starostkou, tak město je tomu opravdu nakloněno. Což je dobře, protože pořádat takové závody bez podpory nejde.
[b]Stále ty dnešní závody mají ale daleko do úrovně Grand Prix, které se tady kdysi pořádaly…[/b]
Když se zdejší můstky v sedmdesátých letech postavily, tak to jsem byl ještě malý. Ale už tehdy se tady skákal největší letní závod na světě, takové neoficiální letní mistrovství světa. Závodila tady celá světová špička. Po devětaosmdesátém roce to tu trochu začalo chátrat, ve světě se začaly stavět modernější můstky a Horečky se staly můstky tzv. druhé kategorie. Jsem tedy rád, že se to tu znovu vrací.
[b]Jak vy vzpomínáte na Jiřího Rašku?[/b]
Jirka byl můj velký kamarád, spolu jsme trénovali juniorskou reprezentaci. Byl odmalička můj vzor. Vždycky jsem si hrál na Rašku, když jsem doma skákal z peřiňáku do postele. A babička nám šila startovní čísla. Jirka byl nejen výborný člověk, ale i sportovec. Stýská se nám po něm.
[b]Takže je asi dobře, že se jeho vnuk a ostatní pořadatelé pustili do takového projektu, jakým Memoriál je?[/b]
Určitě je a jsem také rád, že se zdejší areál jmenuje po Jiřím Raškovi. I ti lidi si sem pak najdou cestu a chodí sem na skoky.
[b]Co říkáte úrovni současného českého skoku na lyžích?[/b]
Představoval bych si lepší výsledky a hlavně mi tam chybí mladí kluci. U nás je velice úzká základna mladých talentů a není z čeho vybírat. Dneska nalákat děti na sport, zejména pak na skoky na lyžích, je těžké. A to hlavně proto, že ti mladí mají více možností, než jsme měli my. Přišli jsme ze školy, tašku hodili do kouta a hned jsme šli na můstky. Dneska mají děcka internet nebo snowboard. Je třeba k tomu ty mladé přitáhnout a přesvědčit rodiče, aby se nebáli přivést je s sebou na ten můstek. Dnes už je všechno bezpečnější, můstky jsou lépe upravené a nehrozí už tolik zranění, jako kdysi za nás. Takže by se třeba už na školách měly dělat nábory hlavně tam, kde ty podmínky pro skoky jsou.
[b]Vy jste krátce působil u české reprezentace, koučoval jste muže na ZOH v Naganu 1998. Neměl jste ambice pokračovat v trénování a předávání zkušeností?[/b]
To bylo docela složité období v mém životě. My jsme v Naganu měli docela dobré výsledky, Michal Doležal tam byl osmý a jedenáctý, Jakub Sucháček zase patnáctý. To byli dva osmnáctiletí kluci, doma tehdy zůstali třeba Jakub Janda nebo Kuba Jiroutek. A já jsem měl představu, že by tihle kluci mohli na další olympiádě bojovat o medaile, třeba i v družstvech. A tehdy jsem se trochu nepohodl s Duklou i lyžařským svazem, měl jsem jinačí názor na to, jak by měli kluci trénovat. V té době přišlo trochu víc demokracie do sportu a já říkám, že do školství a sportu demokracie nepatří. Tehdy bylo takové období, kdy se po devadesátém roce u nás ten zajetý systém pozastavil, zatímco Němci nebo Rakušani v tom pokračovali. Dobrý příkladem vývoje jsou dneska Poláci, těm to trvalo deset let, než to tam Małysz doslova zbláznil. Postavili můstky, měli spoustu talentovaných skokanů, z čehož se pak dá něco budovat. Tak snad právě tahle akce napomůže tomu, aby se mladí na můstky vrátili, protože zatím je to stále na těch zkušených, jako je třeba Jandys. Asi je těm mladším třeba šlapat víc na paty…
Foto: Pavel Ploc (autor: Michaela Vondrášková)
