Roman Koudelka: „Nikdy jsem nevěřil, že v sobě můžu mít tolik emocí“

Roman Koudelka letos dokázal vrátit Česko na mapu Světového poháru i mezi muži. Dvě umístění mezi elitní desítkou, 163 získaných bodů a celkové 33. místo i přes vynechání nejednoho závodu je ve světle let minulých parádním počinem. A právě k uplynulému roku jsme se s českou jedničkou vrátili v posezonním rozhovoru, kde se dozvíte také o dalších plánech lomnického závodníka.

Od konce sezony už uběhl více než měsíc, jak jsi ho strávil? Byl čas i na odpočinek?

Paradoxně moc času na odpočinek nebylo. Měl jsem nějakou virózu, takže jsem byl na antibiotikách a pak jsem se snažil věnovat rodině, něco udělat kolem baráku a najednou je měsíc pryč (smích). Takže mám pocit, že volna ani moc nebylo. Ale takhle je to asi každý rok. Člověk se těší a pak to vždycky strašně rychle uteče.

Pořádná dovolená tedy ani není v plánu?

Teď jsme měli s manželkou víkend sami pro sebe bez dětí, tak jsme byli aspoň v Poděbradech. Ale to byly opravdu jen dva dny, jestli proběhne nějaká větší dovolená, ještě uvidíme. Teď se ale začíná pomalu trénovat, takže času už tolik nebude.

Jak hodnotíš sezonu jak z hlediska výsledků, tak z hlediska očekávání před ní, byla překonána?

Jo, určitě. Hlavně druhá půlka od Turné byla hodně nad plán. Nepočítal jsem, že by se mi v nějakém závodě povedlo být v top deset. Zároveň jsem ale věřil, že mám na to se pohybovat od dvacátého do třicátého místa. Začátek sezony byl hodně těžký v tom, že mi pořád chyběl kousíček a dlouho to nepřicházelo. Na Turné se to všechno otočilo a od té doby se to rozjelo. To mě hodně potěšilo.

Tak hodně vyrovnané skoky jsi zřejmě nepředváděl od nejlepších let 2014-2016, co myslíš, že za tím stálo?

Určitě na tom měli velký podíl trenéři. Celou dobu jsme se bavili s Gajem (Trčkem), Jurem (Šinkovcem) i Lukášem (Hlavou), že skoky jsou opravdu stabilní, i když mi to třeba šlo míň. Hnedka po prvním závodě v Lillehammeru, kde jsem byl 35., jsem byl hodně zklamaný, protože jsem týden předtím skákal na velice slušné úrovni. Gaj mi ale říkal, že hlavně nemám věšet hlavu, že si dělal statistiky, kde viděl, že tam nic nenasvědčuje tomu, že bych měl mít problém s kvalifikacemi a do budoucna ani s postupy do druhých kol. Říkal, že když vydržíme na téhle cestě, tak to přijde, a na Turné se to opravdu změnilo a už to hezky šlapalo. Takhle stabilní sezonu si myslím, že jsem ještě nikdy neměl. Pak se dá mnohem snáz odrážet do vyšších pater.

Teď stejná otázka, kterou dostalo vedení skoku i Gaj Trček – nejlepší a nejhorší moment sezony?

Nejlepší byl Willingen, tam jsem si to opravdu užil, emoce byly velký. Nejhorší moment byl asi poslední závod v Trondheimu, kde jsem ještě těsně před ním ležel v posteli s teplotami a ani jsem nenastoupil do tréninku. To už bylo jen o tom, že jsme si chtěli zkusit nový můstek, o výsledek tam opravdu nešlo. Už jsem se viděl doma v posteli.

Až na úplný závěr to byla parádní sezona, byl v případě zdraví plán pokračovat na lety?

Ne, to už byla uzavřená kapitola. Abych jel na lety, tak bychom museli změnit hodně věcí, včetně tvrdosti lyží nebo balancu. Už mám rozum a cítil jsem, že moje tělo mi dávalo dost signálů. Zlomilo se to po Oslu, kdy už mi zbývaly jen dva závodní dny a tělo už úplně rezignovalo. Na malém můstku v Trondheimu to pro mě byl malinký zázrak, protože už jsem měl teplotu, ale dokázal jsem se nějak vybičovat. Poslední den už to ale nešlo a zvažovali jsme, jestli vůbec nastoupíme.

Na svých posledních letech v roce 2017 jsi ale na letech skákal velmi solidně (třikrát v top 20), je to třeba i nějaký cíl pro další sezonu?

Řekl bych, že je to spíš cíl trenérů než můj (smích). Hlavu nad tím určitě nelámu, ale teď na lety upřímně nemám motivaci. Nemám nějaký osobní cíl třeba skočit český rekord. Neříkám, že to nepřijde, ale v tuhle chvíli jsou moje priority úplně někde jinde a lety mezi ně nepatří.

Koneckonců tvůj letos nejlepší výsledek přišel na velkém můstku ve Willingenu…

Ono to většinou tak bývá. Kolikrát jsem jel na lety bez formy a pak jsem tam neskákal úplně špatně. Je to hlavně z důvodu toho, že na mamutím můstku nechci nic udělat obrovskou silou jako na malých můstcích, kde jde technika stranou. Pak mi tedy vycházely spíš techničtější skoky bez síly v nohách, a to většinou funguje líp. Nikdy neříkám nikdy, ale v tuhle chvíli je to na mě strašně brzo, ještě nás čeká letní příprava a pak se uvidí, co a jak.

V Lahti tě potkala diskvalifikace, což je ve tvém případě až něco neuvěřitelného, zaskočilo tě to hodně?

Ani ne, měl jsem tam novou kombinézu a po měření obvodu pasu bylo všechno výborný. Ještě mě kontrolor chválil, že mám všechno předpisové, ale pak přišel profuk a tam se to pohybovalo o litr-dva méně, než to má být. To je ve finále nic, ale pravidla jsou striktní (profuk nesmí být pod 40 litrů vzduchu). Druhý den jsem jí skákal znovu a kombinéza už byla v pořádku. Tahle diskvalifikace mě ale nemrzela, druhé kolo se mi nepovedlo. A jestli jsem 29., nebo 30. už není tak důležitý.

Jak obecně vnímáš nová pravidla ohledně vybavení, protože se o něm přece jen mluvilo méně?

Neměl jsem pocit, že jsem byl nějak znevýhodněný, nebo že by nová pravidla někomu nějak ulítla. Myslím, že to bylo všechno v nějakých mezích a letos se snad poprvé kombinézy tolik neřešily a bylo to spíš o výkonech.

Je za tebou první sezona pod novým vedením a systémem, jak to z tvého pohledu funguje?

S Filipem (Sakalou) ani Víťou (Háčkem) jsem neměl žádný problém, drželi jsme se toho, co jsme si řekli už na začátku. Pak je to samozřejmě lehčí, přivedli nové trenéry, se kterýma jsem si sednul a bylo to super. Nemuseli jsme řešit nějaký konflikt a pevně doufám, že to takhle bude pokračovat.

Když už jsme u trenérů – v polském B týmu panovala velká nespokojenost s Davidem Jiroutkem, ze kterého jsi ty byl nadšený, dokážeš si to nějak vysvětlit?

O tomhle jsem docela přemýšlel a vůbec nevím, kde se tam stala chyba. David je zrovna člověk, který závodníky dokáže namotivovat, aby šli za ním. S Davidem jsem o tom nemluvil, takže těžko říct.

Ty jsi s trenéry spokojený, ale čtyři jiní kluci skončili. Jak to vnímáš?

Já jsem o tom popravdě ani nevěděl, takže jsem se všechno dozvěděl ze sociálních sítí. Těžko říct, co se tam stalo. Jsme vrcholový sport a ten prostě bolí, musíte tomu obětovat všechno. Nic není zadarmo a jestli kluci cítili, že tomu dali všechno a výsledky nepřicházely, tak už není ani síla se namotivovat do další sezony a pak je lepší, když se skončí.

Na tebe to má ale taky vliv, protože kromě juniorů už tam zůstal jen Benedikt Holub. Vypadá to tedy, že budeš trochu osamocený…

To se všechno uvidí, myslím, že tam máme nadějné juniory. Když budou pracovat jak doteď, tak věřím, že se dokážou dostat na nějakou úroveň aspoň Kontinentálního poháru a pak už ten přechod podle mě není tak náročný. Myslím, že kdyby jim to skákalo dobře a souhlasilo s tím vedení, tak třeba závod družstev ve Světovém poháru by pro ně byl obrovská škola a hlavně motivace. Když jsem si jednou zkusil Světový pohár, tak už jsem nikdy nechtěl jezdit nic jiného. Z tohohle důvodu jsem vynechával většinu Kontinentálních pohárů, jestli mám za svou kariéru pět startů, tak je to hodně (smích) (od svého prvního startu v SP v něm skutečně Roman Koudelka v zimě skákal jen dvakrát). Udržet se ve Světovém poháru je obrovská motivace a určitě to pomůže.

Chodí k tobě někdy mladší skokani pro radu?

Tohle se už neděje. Jsme od sebe generačně hodně daleko a taky v dnešním světě mobilů a sociálních sítí se veškeré informace snaží najít sami.

V našem rozhovoru s vedením Filip Sakala říkal, že tvá loňská sezona byl z určitého pohledu životní, jak to vidíš ty?

Taky jsem o tom přemýšlel a musím říct, že musím trošku souhlasit. Vyhrát závod Světového poháru a mít na sobě žlutý dres bylo něco úžasnýho, ale nikdy jsem nevěřil, že v sobě můžu mít tolik emocí, jako letos ve Willingenu. To vás dostane zpátky a utvrdí v tom, že to děláte dobře. Chápu, že fanoušci byli zvyklí na jiná umístění, ale nejde být hned na vrcholu, ta cesta se musí tvrdě vypracovat.

Asi jsme všichni rádi, že jsi vytrval. Co bylo hlavním motorem v těch neúspěšných časech?

Jsem typ člověka, kterému když něco nejde, tak se snaží o to víc makat, aby se dostal tam, kde chce být. Už jen to je pro mě obrovský hnací motor. Vím, že vždycky se ta cesta vyplatí, ale není to nic lehkého a někdy to trvá déle. Určitě to ale nejde bez podpory rodiny. V časech, kdy jsem byl hodně dole, tak kdyby mě rodina nepodpořila, asi bych v sobě motivaci nikdy nenašel.

Zmínil jsi slovo cesta – věkově máš paradoxně blíže k nejmladšímu než nejstaršímu bodujícímu, od kterého tě dělí sedmnáct let. Takže ta cesta ještě tak krátká být nemusí…

(Smích). Já doufám, že nebude krátká! Chci určitě vydržet do olympiády v Itálii. Když bude sloužit zdraví, bude mě podporovat rodina a bude chuť závodit, tak nevidím důvod, proč nepokračovat i dál, ale to je daleko, teď se soustředím na další sezony. Musím říct, že jsem se snažil si každý závod užít naplno, odevzdat tam všechno a tohle mi možná pomohlo i s věkem a zkušenostmi, protože dřív jsem si toto neuvědomoval, a naopak mě to sráželo.

Taky člověka musí nakopnout, když do SP přijde Noriaki Kasai v 51 letech a rozhodně není v roli maskota…

Tohle je úžasný (smích). Klobouk dolů, ale při veškeré úctě nechcete, aby vás porazil. Skoky měl opravdu úžasný, vůbec nechápu, kde tu energii bere, už i držet váhu a všechno kolem pro něj musí být něco neskutečného. Za tu dřinu, co tomu všemu dává, tak je to pro mě jako vítězství a asi nebyl jediný člověk, který mu nepřál.

Příští sezonu se koná mistrovství světa v Trondheimu, letos jsi tam na středním můstku byl devátý a po prvním kole i v boji o pódium, je tedy největší motivací tento závod i vzhledem k potenciálnímu boji o medaile?

To jsme hodně daleko. Za ty roky jsem se naučil se neupínat k jednomu závodu, buď tam forma bude, nebo nebude. Snažím se jít v tréninku krok po kroku, protože tam mám velké rezervy, ať už se týče techniky, nebo protahování. Pak se uvidí, jak se bude dařit, ale ve skoku na lyžích myslím, že se moc nejde cíleně soustředit na jeden závod.

Jak to vypadá s plány na léto, bude to jen o soustředěních, nebo můžeme čekat i nějaké starty?

To teď ještě nevím, podrobněji jsme se o tom nebavili. S kluky jsem ale samozřejmě v kontaktu, s Lukášem Hlavou teď děláme nějaká imitační cvičení. Gaj říkal, že už to má vymyšlené, v týdnu za ním pojedu do Slovinska a tam se na všem dohodneme. Určitě chceme zkoušet změny ve tvrdosti lyží, ale to je spíš otázka na červenec-srpen, teď je potřeba nabrat kondici na suchu a až pak se soustředit na můstek.

Pokud se bude prozatím plánovaný FIS Cup konat ve Frenštátu, zúčastníš se?

Pokud bych nemusel, tak určitě ne. Nemyslím to nějak špatně, ale v létě nemám potřebu závodit a všechno objíždět. Potřebuju se v zimě na závody těšit, aby mě to bavilo.

Máš nějaký osobní cíl pro další sezonu?

Přál bych si udržet stabilní skoky, jaké jsem měl letos, a hlavně bych chtěl mít ze skoků radost, protože pak je to u mě na výsledcích strašně vidět. Když se tyhle dvě věci sejdou, tak věřím, že si zase budeme povídat a bude to zase hezký.

Na co se teď na startu přípravy nejvíc těšíš?

Těším se na Gaje s Jurem a naše tréninky v Liberci. Je sice někdy demotivující, jak jsem z toho úplně hotovej, ale na druhou stranu vidím, jak mi vždycky strašně pomáhá, jak dokážou být kluci plně profesionální a zároveň je u tréninku docela zábava.

Foto: Roman Koudelka (autor: Jiří Korbel)