Jedním z příjemných překvapení aktuální zimy je Kevin Bickner. Osmadvacetiletý rodák z americké Waucondy byl již ve skokanském důchodu, velký pokrok jeho bývalých kolegů pod norskou taktovkou však severoamerického rekordmana přiměl k návratu. A ač loňská sezona žádný průlom nepřinesla, ta letošní je již o něčem jiném. Nejzkušenější z Američanů se během ní již třikrát prosadil do elitní patnáctky, jednou dokonce i do desítky. Náš rozhovor se tedy logicky nesl v pozitivním duchu.
Tahle sezona musí být skoro jako sen?
Ano, pocity z ní mám skvělé. Konečně se ukazuje tvrdá práce, kterou jsem udělal. Největší radost mám z vyrovnanosti skoků. Není to jen o jednom dvou dobrých závodech, ale daří se mi teď každý víkend.
Věřil jsi rok a půl zpátky při svém návratu, že se dostaneš až na tuto úroveň?
Těžko říct. Samozřejmě jsem v to doufal, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi to vyplatí. Teď jsem nadšený, že se to povedlo.
Minulá sezona byla přece jen výrazně horší (Bickner byl v rámci SP pouze čtyřikrát v páté desítce). Objevily se tam myšlenky, že návrat možná nebyl dobrý nápad?
Samozřejmě to bylo někdy těžké. Nečekal jsem ale, že minulá sezona bude skvělá, návraty jsou těžké. Chtěl jsem tomu dát čas a věřit celému procesu. Bylo určitě dobré rozhodnutí počkat více než rok.
I předtím jsi měl dobrého trenéra v osobě Bineho Norčiče, co myslíš, že ti k lepším skokům nejvíc chybělo?
Bine byl určitě skvělý trenér, nemyslím, že by mi u něj něco chybělo. Spíš jsem dospěl, dokážu se lépe rozhodovat a uspořádat svůj trénink. Poslední dobou trénuju víc sám, už za ty roky vím, co potřebuju. Tahle větší svoboda, které jsem předtím nevyužíval, mi dost pomohla. Trenéři mě ve všem podporují, což vše dostává ještě dál.
Foto: Kevin Bickner (autor: Jan Štěrba)
Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi americkým a norským skokem?
Skoky na lyžích v Americe jsou úplně jiné než všude jinde. Není to tak velký sport jako v mnoha částech Evropy. Určitě je to ale pro lidi hodně zajímavé, když tenhle sport vidíte, láká vás si ho zkusit. Já začal skákat a vůbec nevěděl, že existuje nějaký Světový pohár, byla to pro mě prostě jen zábava. V Norsku mám přístup k úrovni skoků, která v USA vůbec není. Ať už z hlediska infrastruktury nebo počtu i kvality skokanů a trenérů.
Hodně ses zlepšil na velkých můstcích, ale na mamutech to není tak skvělé jako dřív, kdy jsi býval skvělý letec. Proč?
Je to proces. Před loňskou sezonou jsem nelétal pět let, takže jsem si ještě stále úplně nezvyknul. Myslím, že to ještě pár závodů zabere. Formu ale najdu, určitě jsem svou letovou pozici nikde neztratil. Rozhodně je možné se vrátit tam, kde jsem byl. Věřím, že je to jen otázka času.
Na řadě jsou teď domácí závody v Lake Placid, pak skoro domácí šampionát v Trondheimu, co je pro tebe víc?
To je těžké, protože mít Světový pohár na americké půdě je skvělé. Navíc máme konečně několik závodníků, kteří můžou získat dobré výsledky. Ale na můstcích v Trondheimu jsem tohle léto strávil víc času, takže je znám taky dost dobře. Vybral bych si ale Lake Placid, tam budu obklopen rodinou a přáteli, kteří přijdou fandit. Nestává se v sezoně často, že bych se podíval domů. I když Lake Placid domov úplně není, je to pořád asi 5 tisíc kilometrů od místa, kde žiju.
Říkal jsi, že všechno je proces. Kde bys chtěl být na jeho konci?
Chtěl bych vyhrávat Světové poháry, to by bylo úžasné. Nebudu ale zklamaný, když se tam nedostanu. Jdu krok po kroku, chtěl jsem vylepšit své nejlepší umístění v SP, což se mi povedlo docela brzo. Další cíl byl TOP10, a to jsem dokázal tady ve Willingenu. Teď se budu chtít dostat do TOP5.
Náhledové foto: Kevin Bickner (autor: Jan Štěrba)
