Jednadvacetiletá česká reprezentantka Veronika Jenčová se během tohoto týdne chystá na svůj premiérový start na olympijských hrách v italském Miláně a Cortině. Před čtyřmi lety šanci na účast pod pěti kruhy překazilo zranění kolene při závodě v norském Vikersundu, tentokrát však rodačka z Jablonce chybět nebude a figuruje ve startovním poli her. Jak sama přiznává, bylo to pro ni těžké období, účast na olympiádě ale bere jako osudovou.
Na co se nejvíc těšíš v rámci olympijských her?
Na závody na malém můstku, to je hlavní. Určitě na to se těším nejvíc.
A co na zahajovací ceremoniál?
Na ten samozřejmě taky. Věřím, že to bude super zažít a chci tam celou dobu nasávat olympijskou atmosféru. Ale hlavní je pro mě teď závodit. Na všechno okolo se taky těším, je to hezké, ale nepřemýšlím teď popravdě nad ničím jiným než závody.
Máš nějaký sportovní vzor z prostředí olympijských her?
Odmalička jsem hodně ráda měla (Gabrielu) Soukalovou. Jako malá jsem na ni koukala ráda a zaryla se mi do paměti.
Co pro tebe znamená olympiáda ve srovnání s jinými závody?
Pro mě to znamená hodně moc. Před čtyřmi lety jsem doufala ve zlepšení natolik, abych tam jela, ale o tuto možnost jsem přišla prvním zraněním. Loňské druhé zranění pro mě byla velká rána. Přišlo v době, kdy to začínalo všechno fungovat. Byly chvíle, kdy jsem kvůli bolesti vůbec pochybovala, že na můstek znovu vylezu. Beru to hodně jako osud.
Jak se vyvíjel rok, cítila jsem, že to nestihnu tak, abych si vyjela body (do olympijské kvalifikace). Věděla jsem, že bych se musela vrátit na poslední chvíli a mít obrovskou formu, nebo že to nemá tak být. Když přišla celá ta situace s Kájou (Indráčkovou, která svůj start na OH musela kvůli těhotenství odložit), přišlo mi, že to asi tak má být a měla tam jet. Poté co jsem přišla o šanci na kvótu kvůli druhé operaci, tak to opravdu beru jako osud.
Olympiáda pro mě teď znamená hlavně to, že jsem překonala strach a sama sebe.
Máš nějaký olympijský sen nebo cíl?
Nemám úplně cíl… Úplně nejradši bych byla, kdybych dokázala naplnit svůj potenciál, který v sobě mám. Ať už jde o techniku, sílu, dynamiku. Předvést to vše v rámci jednoho skoku je můj sen. Na co by to stačilo už je mi vlastně jedno.
Je nějaký sport, který si nechceš nechat v rámci OH ujít, případně těšíš se i na setkání se sportovci z jiných odvětví?
Těším se, že budu na všechno koukat, ale přímo nic konkrétního nemám. Hodně se těším na kolektiv. Myslím si, že všichni tam jedeme jako lidi, co milují sport a dřou pro něj celý život. Věřím, že v kolektivu budeme plní energie a lásky ke sportu a že si to budeme chtít co nejvíc užít a podat jen ty nejlepší výkony.
Jak se ti vůbec líbí olympijská kolekce?
Hodně! Popravdě jsem se celý rok vyhýbala tématu olympiády, protože jsem byla ve stresu, že jí nestihnu. Takže jsem to začala řešit až když přišla oficiální nominace, a to oblečení se mi libí. Jen svetr a kraťasy se mi líbí o maličko míň než zbytek kolekce.
Bereš olympiádu jako vyvrcholeni celé práce, která k tomu vedla, nebo jako odrazový můstek pro další roky?
Spíš tam převládá touha ukázat to, co bylo, a že jsem pro to dřela. Od doby, co jsem se vrátila po první zranění, jsem měla vidinu příští olympiády. Beru to jako mezník, ke kterému kráčím už par let. Může z toho být i něco do budoucna, ale teď je to spíš ten cíl.
Co máš nejradši na Itálii? Na co těšíš v rámci her?
Po závodech na nějakou pizzu a těstoviny. Miluju italské jídlo a kuchyni. Ať už to bude oslava nebo zajídání smutku, tak to bude moc dobrý.
Foto: Veronika Jenčová (autor: Jan Štěrba)
