„V prostředí, které jsme nastavili, už se není kam schovat“ – rozhovor s vedením českého skoku, část první

Rok po restartu českého skoku byl vskutku nabitý událostmi. Některé byly pozitivní, jiné o poznání méně. Všechny ale mají společný jmenovatel v podobě obsáhlého rozhovoru, který jsme pořídili s předsedou českého skoku Vítem Háčkem a sportovním ředitelem Filipem Sakalou. Došlo i na nejednu otázku přímo od vás, čímž vám za jejich zaslání děkujeme. První část našeho povídání naleznete na následujících řádcích.

Začneme dvěma rychlými otázkami – jaký pro vás byl nejlepší a nejhorší moment sezony?

Filip Sakala (FS): Měl bych dva. Když Kája (Indráčková) skočila v Engelbergu druhé kolo (v závodě nakonec skončila šestnáctá) a když Koudy (Roman Koudelka) prolomil v Oberstdorfu čekání na body. Nejhorší asi bylo, když Beny Holub spadl v Oberstdorfu.

Vít Háček (VH): Pro mě bylo taky nejlepší, když se ve „svěťáku“ zlomilo čekání na body. Nejvíc emotivní byl ale Willingen a druhé kolo (deváté místo Romana Koudelky). Nejhorší moment asi když se teď na konci sezony kluci rozhodli, že nechtějí pokračovat v profesionálním sportu a nejděsivější moment byl jednoznačně ten mamut v Oberstdorfu.

Jak byste popsali uplynulou sezonu ve třech slovech?

FS: Restart, náročná, úspěšná.

VH: Náročný, ale dobrý start.

Na předsezonní tiskovce Vítek zmiňoval, že se český skok ve stavu klinické smrti ještě nenachází. V jakém stavu se tedy podle tebe nachází teď?

VH: Já si dovolím říct, že po tom, co vidíme, ať už se podíváme na juniory nebo na Koudyho, tak je to teď spíš restart, to řekl Filip dobře.

Jak tedy hodnotíte dosavadní spolupráci s trenérským týmem obou dospělých reprezentací?

FS: Celkový obraz je kladný. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli změny a větší zaměření na výkon, rozhodně musím říct, že tihle dva kluci (Slovinci Gaj Trček a Jure Šinkovec) jsou v mnoha ohledech extrémně dobří. Výkony mluví samy za sebe. Když to vezmeme závodník od závodníka, tak každý měl letos životní sezonu. U mladších kluků to bylo v té letní, u Koudyho se to projevilo v zimě. Myslím, že (Slovinci) přišli s tím něco změnit a dělají to úspěšně. S tím ale souvisí to, že v prostředí, které jsme nastavili s Víťou, už není kam se schovat, což vyústilo i v nedávné konce kariér. Je to určitě bolestivé a těžké, ale je to jediná cesta, která vede k výkonu.

Do toho bych trochu vstoupil – zmínil jsi životní sezonu u každého, Roman Koudelka ale v minulosti například vyhrával i závody Světového poháru…

FS: Když Koudy vyhrával „svěťáky“, tak jednak měl nižší věk, měl nějakou historii, ale teď čekal na úspěch nějaké čtyři roky. Nedokážu si představit moc lidí, kteří by se takhle kousli. Ať už skrz koleno, které se dvakrát urvalo, nebo situaci v Česku. Není to možná ten top výsledek, který by chtěla vidět veřejnost, ale deváté místo s tím vším, čím si musel projít, má za mě větší hodnotu než minulá vítězství. Samozřejmě nechci teď mluvit za něj, ale podle mě měl jeho návrat mezi širší špičku největší grády.

Trenérské dospělé týmy tedy v tomto složení mají důvěru i pro příští rok?

FS: Určitě.

VH: Když se přidržíme mužského týmu, tak je vidět, že kluci (trenéři) jsou zvyklí makat a jdou ze systému, který funguje stoprocentně. Za mě je i z toho důvodu komunikace s nimi o dost těžší než s ostatními trenéry, ale víme, že tihle trenéři dokážou vytvořit toho nejlepšího závodníka a úspěch fakt udělat.

Zůstaneme u mužského týmu, v zásadě nám skončila většina jeho dospělé části. Co k tomu vedlo a jaký je plán se s tím vypořádat do budoucna?

FS: Nepřekvapilo mě to. Ne kvůli tomu, že bych klukům nevěřil, ale musíme si říct, kam dospěla realita. Radek Rýdl už jednou skončil před olympijskou sezonou, Fanda Holík před tou letošní. V momentě našeho příchodu do funkce, tak ani Kryštof Hauser nevěděl, jestli chce pokračovat. Když je klukům přes 20 let, musí mít výsledky na opravdu světové úrovni, jinak je to složité. Současný stav je jen vyústění toho, co tu bylo poslední roky. Teď už není kam se schovat a trenéři postavili kluky před rozhodnutí, jestli pokračovat. A to ne na úrovni FIS Cupu, ale aby šli do sebe a posunuli se na Světový pohár.

Jak už jsem říkal u Koudyho, ta cesta opravdu bolí. Dostat se nahoru by pro ty kluky trvalo 3-4 roky, a ještě bez jistoty, že by se tak opravdu stalo. I u Benyho Holuba se nabízela otázka, zda má pro něj smysl pokračovat, nebo ne. Je ale velmi odhodlaný, což nás s Víťou Háčkem oba překvapilo, protože po tom pádu jsme mohli čekat všechno. Je ale vidět, že Beny do toho opravdu chce jít. Ostatní kluci udělali zásadní rozhodnutí, které je posune dál. Určitě nás to mrzí, ale nemyslím si, že jsme ve stavu, kdy bychom tu měli čekat na nějaký zázrak. S kluky každopádně nemám problém a vždycky s námi jednali fér. Jedem dál, doufám, že v systému zůstanou, a uvidíme.

Bylo to tedy čistě jejich rozhodnutí a v případě pokračování měli šanci být v reprezentaci i pro příští sezonu?

VH: Pravděpodobně by dva ze tří v seniorské reprezentaci už nebyli. Myslím, že v tomhle věku už se nemá cenu potácet na hranici bodů ve FIS Cupu. Je to samozřejmě jejich rozhodnutí, vrcholový sport strašně bolí a víme, že u nich hrál věk velkou roli, kdy přichází i jiné povinnosti než v 16-17 letech. Samozřejmě mě to ale taky mrzí.

A co Petr Vaverka, který byl původně také v reprezentační tréninkové skupině?

FS: Ten taky ukončil kariéru.

Je v plánu je nějakým způsobem využít pro další spolupráci s českým skokem v jiné roli?

FS: V případě, že by měli zájem, budeme jedině rádi. Co nás hodně sužuje jsou nejen konce kariér, ale i to, že závodníci pak utíkají, co nejdál to jde. S jedním z nich už nějaká komunikace na toto téma proběhla a mohlo by to dopadnout.

Na to bychom mohli navázat otázkou od čtenáře: Jaké máte plány na nadcházející dvě sezóny, možná poslední s Romanem Koudelkou? Budete chtít „na sílu“ k němu někoho do družstva, příp. do mixů na MS a ZOH, nebo bude potřeba dostatečná výkonnost?

FS: Jak už jsem říkal, my si musíme říct, kde jsme. Samozřejmě nechceme nic dělat na sílu, máme cíl, že příští rok (na mistrovství světa) v Trondheimu i na olympijských hrách (2026) postavíme opravdu kvalitní mix tým. Když jsme s Víťou šli do funkce, bylo jasné, že když budou nějaké výsledky, tak se projeví zhruba za deset let, když to vezmu jako celek. Teď tam máme nadějné juniory, ale rozhodně nechceme něco uměle udržovat a za každou cenu posílat tým. V minulosti se to tak dělalo a nemyslím si, že to přineslo nějaký výsledek, který by si český fanoušek přál.

Když to vezmeme obecně, tak máme jednoho skokana pro Světový pohár, pro Kontinentální v zásadě nikoho a pak několik závodníků, kteří můžou skákat FIS Cup, bude tedy cílem i ten COC nějak pokrývat?

FS: Když to řeknu natvrdo, tak zhruba od roku 2020 neměl kdo adekvátně jezdit na COC. Poslední rok, kdy jsem jezdil já a Tomáš Vančura, tak jsme dohromady posbírali nějakých 300 bodů (přesně 364). S tím už bychom mohli tvrdit, že máme závodníky na Kontinentální pohár. Letos jsme udělali pět bodů a tým je spíš na úrovni FIS Cupu. Pokud chceme mít konkurenceschopného závodníka pro přesun do Světového poháru, tak opravdu musí atakovat desítku v Kontinentálním poháru, jinak nemá šanci.

VH: Určitě není cíl Kontinentální pohár na sílu, body by měly být konstantní a nepostup spíš náhoda. Nás 29. místo z COC nikam neposune.

Další čtenářská otázka – nemá s těmito konci kariéry společného tzv. generace „sněhových vloček“, že toho v současnosti závodníci třeba tolik nevydrží, a jestli tedy pak nekončí i proto, že s nimi v Česku nedokážeme adekvátně pracovat a jsme zaseklí v dřívější době?

VH: Tohle je něco, co posloucháme prakticky každý den. Doba je určitě jiná, ale to neplatí jen pro Česko. Za mě největší příkoří je v tom, že kluci, co teď skončili, se měli motivovat dřív. Výrazněji po dvacítce je to už o dost těžší. Jak jsem říkal, člověk má v tomhle věku jiné starosti a priority, zvlášť, když ho sport při těchto výkonech neživí vůbec dobře.

FS: Když vezmu úspěšnější polovinu družstva (Koudyho, Karolínu a Anežku Indráčkovou, Kláru Ulrichovou, Pepu Buchara), tak je to baví a sami chtějí. Když vezmu konkrétně Koudyho a to množství práce a energie, které vložil do přípravy, tak to člověk neurve motivací nebo disciplínou. To vás musí bavit a musíte chtít. Konec sezony se podal tak, že trenéři kluky vyhodili ze závodů kvůli nadváze. K tomu to ale spělo už od nového roku. Mám na mysli dílčí události, které vznikaly. Pro ilustraci, Koudy je na tréninku první, má váhu, je na něm vidět, že ten sport chce dělat a pak to jde samo.

U ostatních kluků to bylo kolikrát o tom, si jen splnit povinnosti. Ale na tom sport urvat nemůžete, Jiří Raška používal heslo: „Nejde o to pořád trénovat, ale natrénovat.“ Mohli jsme se vydat cestou udržování všech a věřím, že nějaké body by urvali. Ale k tomu, aby dokázali přejít do Světového poháru, tak už to musíte milovat a tam si myslím, že byly nějaké pochybnosti. Myslím, že kluci si to uvědomili, zachovali se fér a vyjádřili se včas.

Když dospělé skokany téměř nemáme, nabízí se otázka, jaká je situace s juniory. Jejich šéftrenér František Vaculík loni říkal, že je potřeba mnohem lepší rozdělení rolí a spolupráce s kluby. Máte pocit, že se tohle nějakým směrem za minulý rok pohnulo?

VH: Tohle si myslím, že je asi největší změna. V návaznosti na předchozí otázku – samozřejmě by se dala aplikovat ústupková politika, ale je to hrozně nekoncepční do minulosti. Máme tu juniorský tým, který se od letoška posílí ještě o jednoho trenéra, který má zkušenosti s materiálem. Minulý týden proběhla v Liberci trenérská rada právě o tomto propojení trenérů z reprezentace, Sportovních center mládeže (SCM) i klubů. Už dlouho jsem neviděl takhle hezkou atmosféru, kde chtějí všichni táhnout za jeden provaz. To je to jediné, co nás může do budoucna posunout dopředu.

Kdo bude tím novým trenérem?

VH: Radek Žídek, který přijde od polského B týmu.

Kromě Žídka u polského béčka končí i bývalý český šéftrenér David Jiroutek, je nějaká možnost či chuť získat i jeho?

FS: Myslím si, že systém, který teď máme, je plně funkční. Úplně si nejsem jistý, jestli by David kývnul na roli asistenta. Dveře jsou samozřejmě otevřené pro všechny, ale i v souvislosti s naším rozpočtem jsme rádi, že jsme přetáhli právě Radka Žídka, který s materiálem dělat umí. Myslím, že se tím vyřeší i problém, který jsme měli v zimě, že na výjezd někdy jel jen jeden trenér. Navíc Radek zná dobře český systém a v Polsku toho mohl hodně vysledovat. Umí i udělat dobrou atmosféru, takže bude určitě velkým přínosem.

VH: Je to tak, naše pozornost teď bude směřovat hlavně na juniory, kteří se musí dotáhnout na Koudyho. Pomoc je tedy potřeba hlavně tam a David byl vždycky spíš trenér pro A tým.

(Po uskutečnění rozhovoru obletěla světem skoků na lyžích zpráva, že další český trenér Michal Doležal končí na vlastní žádost v pozici asistenta Stefana Horngachera u německého týmu. Jeho návrat do Česka ale nyní rovněž není na stole a pravděpodobněji se dle polských médií jeví návrat do tamního systému do pozice osobního trenéra Kamila Stocha.)

Pojďme se chvíli věnovat juniorům – jak po letošku vidíte jejich vyhlídky a zapojení do A týmu.

FS: Dřív byla politika, že když chyběli závodníci, tak jsme je museli za každou cenu doplnit, což bylo většinou na úkor výkonu. Myslím si, že kluci mají svoje kategorie a prostředí. Samozřejmě nevylučujeme, že v případě výkonnosti by se přidali k áčku, ale v týmech SCM Liberec a Morava kluci rostou a nemyslím, že by bylo rozumné to nabourat. Ale může se stát cokoliv, třeba Dan Škarka, Pepa Buchar nebo David Rygl se určitě zapojit můžou, ale nejrozumnější bude, když zůstanou v prostředí, na které jsou zvyklí.

Možná to špatně chápu – takže by Gaj Trček primárně trénoval Romana Koudelku a zbytek by byl bokem, včetně juniorů?

VH: Ve finále by kromě Romana trénoval Benedikta Holuba a Davida Rygla, takže ve skupině Gaje Trčka a Jureho Šinkovce budou celkem tři skokani.

Proč zrovna David Rygl, když sezonní výsledky měli lepší Daniel Škarka s Josefem Bucharem?

VH: U něj jsme koukali hlavně na letní část, kdy předváděl velkou kvalitu. Na přelomu zimy se stalo, co se stalo, ale víme, jak uměl fungovat v létě. Tam dal jasně najevo, jak na tom je, takže nevidíme důvod mu tu šanci nedávat.

Širší spolupráce A týmu a týmu juniorů tedy v plánu není?

VH: Širší spolupráce v tom smyslu, že budou tréninkové skupiny jezdit často spolu, pochopitelně v plánu je. To, že by se měli přelívat závodníci z juniorského týmu do A týmu, v plánu není.

V tomhle smyslu může pak špatně vypadat, když se vzali dva trenéři ze Slovinska, kteří ve výsledku trénují 2-3 lidi…

VH: To je přesně o tom, co jsme říkali, nemá cenu závodníky na sílu cpát do A týmu, to nemůže fungovat. Když všechno dostanete na základě toho, že jste zůstal poslední, tak motivace ke zlepšení není.

Kolik závodníků je v plánu mít v juniorském týmu?

FS: Na poslední trenérské radě jsme se bavili o čtyřech jménech, která v sezoně ukázala kvalitu. Celkově je plán vše centralizovat i za pomocí SCM, první soustředění jsou naplánovaná pro přibližně devět kluků. Juniorská reprezentace má ale především být jakousi nástavbou pro SCM. I vzhledem k problémům s „úmrtností“ skokanů jsou pro nás teď SCM důležitější projekt než družstvo juniorské reprezentace. Z toho vycházíme a myslíme, že na olympijské hry už z nich budeme schopni někoho ke Koudymu posunout.

Jedná se o první část rozhovoru, jehož druhá a závěrečná část vyjde v nejbližších dnech. Ve druhé části jsme si povídali o situaci v žákovském skoku, strategiích pro zvětšení jeho základny, stavu ženského skoku či plánech na renovaci českých můstků a pořádání zahraničních závodů. Došlo také na další otázky čtenářů. Je tedy i nadále nač se těšit!

Foto: Vít Háček a Filip Sakala (zdroj: osobní archiv)