Olympijských her v Cortině se zúčastní hned trio českých závodnic. Zatímco Anežka Indráčková a Klára Ulrichová jsou v permanenci již od startu zimy, Veronika Jenčová se dlouho dávala dohromady po zranění kolene z březnového republikového šampionátu. O minulém víkendu absolvovala svůj závodní comeback v rámci Interkontinentálního poháru v rakouském Eisenerzu, kde skončila i přes absenci telemarku na 32. a 31. pozici. Vše se tedy zdá být na dobré cestě, což potvrdila i v našem rozhovoru.
O víkendu jsi absolvovala první závody po zranění, jaké to pro tebe bylo?
Už dopředu jsme to brali jako takovou první zkoušku, úplně jsme tam nejeli pro výsledek. Potřebovala jsem si zase zvyknout na to, že jsou dané časy závodů, lavička a kontroly. Brali jsme to hlavně jako návrat hlavy do závodní atmosféry. To se povedlo, tlak jsem cítila jiný a byl to jiný typ stresu, což mi samozřejmě pomohlo. Samozřejmě to ale bylo znát. Co se týče techniky, tak to bylo těžké řešit s tím, že hlava byla zaměstnaná i jinak. Jsem ráda, že jsem všechny skoky zvládla podobně, nebyl tam žádný výkyv. Všechno bylo k 90 metrům, což už je docela fajn hranice. V přípravě jsme totiž volili spíš nižší lavičky, protože jsem se trochu bála, abych náhodou neudělala extra dobrý skok z vyšší lavičky.
Tady na „konťáku“ byla lavička dokonce vyšší, než jsem předtím jezdila na soustředění, takže pro mě byl takový největší blok to zvládnout a překonat hlavu. Musím říct, že mě to vrátilo do toho závodního nastavení. Najednou mám pocit, že začíná převažovat to, že chci riskovat pro dlouhý a dobrý skok místo toho, abych musela sedět a vyčkávat, jestli se do druhého kola vůbec dostanu. To by samozřejmě bylo nepříjemné, když jsem už zažila, být na takových závodech třeba na pódiu. Realisticky jsme ale brali, že o výsledky tenhle víkend primárně nešlo.
Zmiňovala jsi koleno – byl tam o něj nějaký stres a jak to nakonec celé zvládlo?
Koleno to zvládlo úplně v pohodě. Skoky jsem teď trochu podjížděla, takže jsem měla míň rychlosti a spíš mě to trošku vykopávalo, takže dopady nebyly úplně takové, jaké by měly být. Ale i tak žádné zdravotní problémy nebyly. Přímo o koleno jsem strach ani neměla, spíš to bylo podvědomé.
Veronika Jenčová během Světového poháru v Hinzenbachu (autor: Jan Štěrba)
Mnoho skokanek má po návratu problémy s dopady, od tebe jsme v Eisenerzu také telemarky neviděli. Jak jsi na tom s touto fází skoku?
Doteď jsem telemark nedělala, a hlavně jsem se soustředili na to, aby to bylo všechno do stoje. Jsem ráda, že to v Eisenerzu vyšlo a hlava to zvládla tak, abych neměla žádnou paniku. Známky sice byly nízké, ale teď ve čtvrtek letíme do Norska na další ICOC do Lillehammeru a tam je můj vnitřní plán to posunout tak, abych na hraně udělala to samé jako z nižších laviček, a k tomu udělat telemark. Už jen tím, že to je menší můstek (K-90 oproti K-98 v Eisenerzu), tak bych to mohl zvládnout. Fyzicky si věřím, že nohy jsou „ready“ a spíš jde o to, překonat hlavu, že čím líp to člověk udělá, tím bezpečnější skok je. To platí jak pro hranu, tak pro doskok, a snažím se to zarýt do hlavy.
Skrz zranění jsi spadla do jiné kategorie závodů i jiného kolektivu, kde závody objíždíš s Barborou Štěpánkovou a Natálií Nejedlovou. Jak se ti s nimi cestuje a závodí?
Při návratu na můstky jsem spíš cestovala sama a trénovala s Dominikem Ďurčem. S mladými jsem dohromady byla jen dvakrát. Ale bylo to fajn, jsou strašně otevření a milí. Je to příjemné v tom, že člověk jde z té extrémní profesionality trošku pryč. Je samozřejmě důležité se vždycky soustředit na závody, ale nálada byla fajn. Chvílemi mi trošku té profesionality možná chybělo, ale všichni jsou úplně super, takže si to s nimi užívám.
Náhledové foto: Veronika Jenčová (autor: Jiří Korbel)
