Z můstku za volant a zpět – Jakub Sucháček o své cestě k budování nové generace českých skokanů

Zřejmě každý fanoušek skoku na lyžích zná jméno Jakuba Jandy, bývalého vítěze celkového pořadí Světového poháru a Turné čtyř můstků. Ještě dříve však do nejvyšší úrovně skokanských závodů vlétl jeho vrstevník Jakub Sucháček. Ten své nejlepší skokanské roky prožil během devadesátých let. Již v roce 2001 dal reflektorům na skokanských arenách vale a stáhl se do sportovního ústraní, z něhož se před několika lety vrátil v roli žákovského trenéra ve Frenštátě pod Radhoštěm. Společně s tím metodicky koordinuje trenéry v moravských klubech a pořádá soustředění pro elitní české žáky, kteří mohou v budoucnu tvořit hlavní osu reprezentace. V rozsáhlém rozhovoru se s námi podělil o historky ze skokanského života, průběh životní dráhy po konci kariéry a rozebral i svou nynější roli, k čemuž přidal svůj pohled na stav tuzemského skoku.

Rodák z Čeladné mezi elitou debutoval v roce 1994 pod Ještědem v Liberci. Ve stejném roce získal s českým týmem (kromě něj závodili Zbyněk Krompolc, Jaroslav Kahánek a Jan Balcar) druhé místo na juniorském šampionátu v rakouském Breitenwangu. Za zmínku stojí, že Jakub Janda se tehdy do nominace vůbec nevešel. Do svého posledního startu v Park City 2001 absolvoval Sucháček ve Světovém poháru celkem 110 závodů, přičemž dvakrát se vyšplhal na stupně vítězů a patnáctkrát skončil v elitní desítce jednotlivých soutěží vrcholné úrovně. Nejlépe byl druhý před třiceti lety v Lahti, o rok později v Harrachově uzmul bronzový stupínek. Sezonu 1994/1995 ukončil na 16. místě v celkovém pořadí SP.

V roce 1998 startoval na olympijských hrách v Naganu, kde na velkém můstku skončil patnáctý. Dnes šestačtyřicetiletý trenér je rovněž trojnásobným účastníkem mistrovství světa, kde byl nejlépe 11. v roce 1999. Svou mezinárodní kapitolu uzavřel v sezoně 2001/2002, kdy dvakrát pohořel v kvalifikaci do závodů v Neustadtu. Definitivní tečku za aktivní kariérou zaznamenal v srpnu 2005 v rámci Poháru Horeček, kde skončil čtvrtý. Světu skoku na lyžích rozhodně sbohem nedal a po letech se do něj vrátil v nové roli.

Kariéru jste skončil poměrně mladý. Co tehdy bylo hlavním důvodem?

Ano, skončil jsem mladý  i kvůli tomu, že jsem začal docela brzo startovat na Světových pohárech. Na „svěťáky“ jsem jezdil od svých patnácti let a skončil jsem v třiadvaceti. Takže ano, třiadvacet není žádný věk, ale něco za sebou už jsem měl.

Důvodem tehdy byla hlavně moje dlouhodobá frustrace z toho, že už mi to prostě nešlo. Potýkal jsem se s problémy, když jsem vyrostl a změnily se mi parametry, hlavně těžiště a musel jsem se techniku učit znova. Ne, že by to nešlo, ještě jsem tam nějakou sezonu měl, ale potom ke konci už toho bylo víc. Pak byly i nějaké pády a už jsem si tolik nevěřil. Dá se říct, že jsem skákal až do vyhoření.

Foto: Jakub Sucháček během aktivní kariéry (zdroj: osobní archiv)

Nemůžu se nezeptat – když vidíte skákat o 6 let staršího Noriakiho Kasaie, se kterým jste na závodil, tak co na to říkáte?

On je neskutečný. Pamatuju si, že když začínal skákat a naši domů koupili video, vždycky jsem si ho nahrával ve sportovních novinách s našimi skokany Parmou, Sakalou, … Říkal jsem si, kéž bych tak někdy skákal jako on. A pak najednou jsem s ním závodil ve „svěťáku“, seděli jsme vedle sebe při závodech. Tím se mi splnil sen. Pak jsem prožil další a úplně jiný život, který se skoky neměl nic společného. A on tam pořád je, já nevím, jak to popsat.

Zmiňoval jste, že jste toho zažil hodně. Podělil byste se s námi o nějakou úsměvnou historku z období, kdy jste závodil na té nejvyšší úrovni?

Vzpomínek je samozřejmě hodně, i když je to strašně dlouho, srandy jsme zažili hodně. Pořád je super to s klukama řešit, když se u piva sejde více skokanů, tak každý něco nabrnkne.

Jednou jsme trenérovi hodili petardu do záchodové budky a chudák dva měsíce neslyšel, to tehdy byla velká sranda. Jeli jsme s trenérem Jirkou Hájkem na tehdejší Evropský (dnes Kontinentální) pohár. Stavěli jsme ve Vídni někde v obchodním domě, vždycky to byl takový rituál, nakoupit si na západě a dovézt něco domů. A já měl v kapse asi 20 šilinků, tak jsem si koupil petardu. Pak jsme zastavili někde na parkovišti, kde byla klasická kadibudka. Já jsem vytáhl ten dělobuch a ze srandy říkám, jestli mu to tam (trenérovi) mám hodit. Asistent trenéra říkal, že jo, a ještě mi to zapálil. Já to chtěl jen položit na kraj, ale jak to bylo vyspádované, tak se dělobuch skutálel až pod nohy.

To byla taková petelice, že i nám v mikrobusu zalehlo v uších. Teď už se tomu smějeme, ale tehdy se dva měsíce řešilo, jestli vůbec bude slyšet.

Byl z toho pak pro vás nějaký postih?

Ne, naštěstí jsem skákal dobře, takže mi to prošlo. Pak jsem se samozřejmě musel omluvit. Já jsem si chtěl jen udělat srandu, byla to klukovina.

Po skocích jste tedy prožil jiný život. Jak vypadal?

Po konci kariéry se mi na jednu stranu strašně ulevilo, ale na druhou stranu to bylo vystřízlivění. Přemýšlel jsem, co teď, protože v té době jsem si nedokázal představit život mimo můstky. Tady ve Frenu (Frenštát pod Radhoštěm) jsem se vyučil strojním mechanikem, ale jenom z důvodu toho, abych něco měl, protože další práci bych v té době nestíhal., ale k dodělání maturity už jsem se pak nikdy nedokopal. To je škoda, celý život mě to mrzí. Tak jsem si řekl, že rok budu dělat tady ve fabrice a montovat elektromotory a mezitím si něco najdu.

A z roku byly tři roky. Říkal jsem si, že ono je to fajn. Nikdo po vás nic nechce, nenosíte si prací domů, máte čistou hlavu. Jako osobnost ale nakonec zakrníte, ať chcete, nebo ne. Postupně mi začal chybět ten hnací motor. Ptal jsem se aspoň na jazykové kurzy, ale koukali na mě, že k čemu by ti to bylo. Pak se mi ozval David Kryške, se kterým se znám od narození, narodili jsme se hodinu po sobě. Byli jsme spolu ve školce, škole i na můstku. Jeho tatínek měl autodopravu a tenkrát koupil nový tahač. Svezli jsme se v něm a David mi nabízel, ať jezdím s ním. Původně jsem si říkal, že se zbláznil, že bych takovou obludu nezvládl. Ale pak mě párkrát svezl do Holandska a zpátky a mně se to strašně zalíbilo.

Pak jsem přes dalšího známého dostal kontakt do Itálie na německou firmu, a nakonec jsem skončil v Itálii na osm let a jezdil jsem tam kamionem.

Jakým způsobem pak proběhl návrat zase do skokanského prostředí?

Aby to mělo návaznost – osm let v Itálii, dalších sedm let jsem byl v Německu, takže nakonec to bylo 15 let jezdění kamionem. Už jsem měl děti a rodinu a skloubit to s ježděním je těžké. Jednou ve Frenu na závodech jsem se bavil s Kubou Jandou, že potřebují trenéry. Hned jsem mu řekl, že trenéra dělat nechci a na nějaké poloviční úvazky kašlu, protože mám rodinu a musím vyjít. Kuba se ale ptal, kolik bych chtěl, dám ti tolik a tolik. To mě zaujalo. Sice to byla polovina mého tehdejšího platu, ale na druhou stranu bych byl častěji s rodinou. Pak se mi ozval šéf klubu z Frenštátu, udělal jsem si áčkovou trenérskou licenci, dohodli jsme se na spolupráci a stal se ze mě žákovský trenér v klubu ve Frenštátu.

V zimě jste vyrazili na soustředění do Rakouska. V jakém to bylo rozsahu a jaký to má širší kontext pak i vzhledem k ostatním klubům a budoucí reprezentaci?

S nástupem Filipa Sakaly jsme měli pár sezení. Říkám, že v našem klubu se daří. Pořád jsem sice cucák proti ostatním trenérům, ale možná mám výhodu v tom, že jsem skákal na celkem slušné úrovni a snažím si vše přehrát do svého těla, co ten skokan asi může cítit, a pak tím dětem pomáhat. Pořád si všímám, že mezi některými trenéry je zažitý stereotyp odrážet se dopředu, ale dneska už se takhle neskáče.

Další impuls byl, že byl velice silný ročník mladších žáků a říkal jsem si, že bylo by fajn využít toho, že se kluci tak perfektně mažou mezi sebou. Chtěl jsem jim dát nějaké soustředění, ať mají další impuls. První jsme měli už v létě a postupně se nám z toho vystříbřili úžasní kluci, kteří opravdu mají velký potenciál do budoucna. Teď jde o to s nimi dál pracovat, a hlavně sjednotit to i v klubech. Není to jen o tom, udělat soustředění, ale pak se dál s trenéry z jiných klubů bavit a navazovat na to i mimo soustředění.

Foto: Jakub Sucháček a Radek Žídek během žákovského soustředění (zdroj: osobní archiv)

Ta soustředění se tedy netýkají jen frenštátského klubu?

Ne, jeden kluk je z Oseka, jeden kluk je z Lomnice, dva jsou z Harrachova, dva jsou s Frenštátu, máme to namíchané.

Rozumím, takže je to řekněme nějaký základ pro budoucí reprezentanty?

Může být. Tam se může stát milion věcí, co ty kluky může odradit. Ale myslím si, že zrovna tito rozhodně mají talent. Je to ale pořád jeden střípek do celkové mozaiky. Ještě je potřeba v nich vzbudit takový ten oheň, že by si nedokázali představit život bez skoků, což mně zatím třeba na klubové úrovni u dětí chytí.

Proč si myslíte, že stále nedošlo k průlomu u některého z juniorů?

To je otázka za milion. Když teď jezdím po těch žákovských soustředěních a občas i závodech, tak vidím, že v těchhle kategoriích se světem v pohodě držíme krok. Tam je to ve dvou třech metrech maximálně. A pak se něco stane, když přicházejí do dorosteneckého věku. Ti zahraniční kluci pokračují dál a my šlapem vodu. Tam se to prostě někde zastaví a nevíme proč.

Nevím, jestli je to zvětšenými nároky na tréninky, jestli je to i kvůli větším můstkům, na které už musí být trošku jiná technika. Možná ten náš trénink na malé můstky stačí, ale na větší už se musí technika předělat a tím kluci ztratí strašně moc času. Kolikrát to nevydrží, dva, tři roky se to učí, nedaří se, a pak samozřejmě přijde ta frustrace. Zbytečně moc talentů skončilo jen kvůli tomu, že prostě nevydrželi.

Vy jste zmínil, že hledáte nějaký optimální systém. Existuje tedy nějaká sjednocující pozice metodika, kterým býval v minulosti Dominik Ďurčo?

To ne. Já bych měl metodicky sjednocovat moravské trenéry, to znamená Kozlovice, Rožnov, Frenštát, To funguje, my s trenéry komunikujeme, potkáváme se na můstku, a vzájemně si ukazujeme děti a problémy. Já k tomu řeknu své, jak už to pak přeberou trenéři dál do svých klubů, to je zase druhá věc. V Česku to dřív dělal Franta Vaculík, po kterém to přebral Radek Žídek.

Mezi moravskými můstky jste nezmínil Nýdek, ten už je tedy „mrtvý“?

Tam chybí lidi. Můstky nejsou hlavní problém, ale není, kdo by to tam dělal. Je to strašná škoda, protože z Nýdku vždycky nějací kluci byli. Klub aspoň o deseti dětech by byl velká pomoc, protože aspoň jednoho, dva dorostence by určitě mohli vyprodukovat.

Foto: Jakub Sucháček a Radek Žídek během žákovského soustředění (zdroj: osobní archiv)

Říkal jste, že je to hodně o lidech. Jak vnímáte vývoj základny českého skoku během posledních let? Jakým to jde směrem?

Po nástupu Filipa (Sakaly) s Vítkem Háčkem se mi zdá, že se do toho opravdu koplo a začíná se to hýbat. Jde to ale pomalu, za ty roky to tu bylo zaseklé ve stejných kolejích, takže to nepůjde rozhýbat hned. Jak říkám, střípků do té mozaiky je strašně moc. Už jen to, v jakém stavu jsou můstky. Základem jsou samozřejmě peníze, bez nich toho moc neuděláme. Mně se zdá, že vždycky vymýšlíme milion různých možností, jak to udělat, ale ono to bez peněz nejde, bohužel. Filip se dost snaží o sjednocení, i když ne všude to jde tak dobře, jak by to mělo jít. Určitě ale vidím, že tu podporu mám, kdykoliv mám nějaký problém, zavolám, a je snaha to řešit.

To je velká změna proti minulosti. Každý klub si to řešil sám a pak z toho vyšla ta roztříštěnost napříč Českem. Takže vidím velké zlepšení, ale velkým problémem je nízký počet dětí. Nedaří se nám nabrat ani tady ve Frenu, Dnes je taková doba, kdy v domácnostech vládnou maminky a když přijde dítě, že by chtělo skákat, tak řeknou, že nikdy, nenechám tě se zabít. Další věc jsou můstky. Kromě snad Desné jsou to všechno 40–50 let staré můstky. Na nich jsem se učil skákat i já.

I když tam dáte novou nájezdovou stopu nebo hmotu, tak máte pořád starý můstek, protože profilově už to oproti moderním můstkům nesedí. Když vyjedeme někam ven, tak potřebujeme jeden, dva tréninky na to, než si na to děcka zvyknou. Moderní profily, dlouhé hrany, … mají obrovské problémy s přesností odrazu. Třicet let se na celkovou infrastrukturu kašlalo a teď nás to dobíhá. Když nabíráme děti, tak jim nemáme ani moc co nabídnout. Pořád jsou to ty samé staré můstky v hrozném stavu. Snažíme se je nějak udržovat, ale je to boj. Naštěstí se teď snad začalo blýskat na lepší časy a, frenštátský areál se začne renovovat.

Jaký je konkrétní plán, co by se s areálem mohlo v nejbližší době dít?

Určitě, Jarda Sakala v zimě ukazoval 3D projekt malých můstku ve Frenštátě a vypadá to nádherně. To už pak můžete lákat další malé Rašky. Doteď to jsou dost bojové podmínky, na což dnes rodiče hodně hledí.

Jaký je časový rámec rekonstrukce?

Do dvou let. Projekt už je, probíhají studie proveditelnosti a mělo by se na to brzy vletět. Toto je nejbližší možná věc, která se tu bude dělat. Začne se malými můstky.

To je asi správné rozhodnutí…

Máme tu velký můstek s lanovkou, pak je malý můstek, to je čtyřicítka. Pak vzadu v lese jsou dvacítka s devítkou. V tom novém projektu je ta čtyřicítka, pak hned k tomu se přilepí dvacítka a devítka. Můstky se trochu zvětší a už budou podle moderních stanov, takže dlouhé rádiusy, nízká hrana a nižší letová křivka. Nebude to žádný strašák jako teďka, žádné vykopávání z hrany. Už to bude fakt na světové úrovni a moc se těším.

Foto: Jakub Sucháček ve Frenštátě pod Radhoštěm (zdroj: osobní archiv)

Lákalo by vás se z klubu posunout výš, třeba i do reprezentačních kruhů a stát se trenérem klidně i A týmu?

To nevím, asi na to zatím nejsem nastaven, a ani si na to nevěřím. Trénuji pět let a pořád si připadám jako cucák mezi ostatními trenéry, takže nemám ani ty ambice. Nechce se mi cpát někam, když zatím pět let pracuju s dětmi. Práce s juniory a dospělými je úplně něco jiného. Zase by to muselo být přes asistenta, kde bych se rozkoukal, co a jak, a možná potom někdy. Teď o tom nepřemýšlím.

Kde byste rád viděl český skok v roce 2030?

To už je za pět let (smích). Strašně rád bych zase viděl, aby vždycky ti čtyři skokani byli na Světových pohárech do 30. místa. Za nás bývalo aspoň tohle běžné, ale teď je to strašně těžké. Když jsem skákal dobře, tak jsem věděl, že na „svěťáku“ do 10. místa budu. Teď člověk skáče dobře a je těžké se vůbec dostat do TOP 30 „konťáku“. To je prostě mazec. Ale opravdu bych chtěl, aby tady byla stabilní čtverka, pětka kluků, kteří budou pravidelně bodovat. Když se jeden bude motat kolem desítky a občas mu to uskočí výš, tak to bude fajn.

A váš reálný odhad, kdy by toto mohlo nastat?

Těžko říct. Teď bude dorůstat generace, kterou trénuju já a tady věříme, že by z toho něco mohlo opravdu být. Ta cesta je ale strašně dlouhá, můžou se mraky věcí pokazit. Doufám, že půjdeme takovou tou švýcarskou cestou. Ti se jednu dobu úplně ztratili a měli jen Ammanna. Teď už začali vystrkovat růžky a jsou schopni poskládat velice kvalitní tým, která je schopný sem tam bojovat s Japonci a tak dále.

Snad se to povede hlavně ve smyslu skokanské infrastruktury, že se tu opravdu začnou stavět můstky, protože to je prostě základní stavební kámen. Pak se můžeme bavit o náboru dětí, pak se můžeme bavit o výchově talentů a návaznosti.