Jsem dlouholetým fandou skoků na lyžích. Byl jsem osobně u toho, když ve Frenštátu skákali pánové Raška, Hoehnl, Hubač, Motejlek, Rydval, byl jsem u toho, když se Kodejška stal mistrem světa v letech, prožíval jsem medaile Parmy, Ploce, Malce, Ježe, Sakaly, Jandy a dalších. Jaká to byla nádhera! A je mi smutno z toho, kde se tato krásná sportovní disciplína v českých luzích a hájích nachází dnes. Proto tento článek. S jediným cílem – vyprovokovat třeba širokou diskusi nad tímto tématem a případně přispět k odrazu od naprostého dna.
Podotýkám předem – nejsem odborník, jen vášnivý fanoušek. Principům skoků na lyžích nerozumím, proto se neodvažuji cokoli psát k technice, tedy odborně. Jakožto celoživotní sportovec a tenista s trenérskou licencí si ale dovolím tvrdit, že některé věci platí ve sportu obecně – a k těm snad co říci mám.
Jistě, obecně známé jsou aspekty, které objektivně působí současný stav. Apokalyptický stav skokanských areálů, příliš úzká základna, chybějící finance, konkurence jiných sportů, obecný stav fyzické zdatnosti mladých lidí. Jistě by se daly vyjmenovat další. Nicméně to stále není důvodem – alespoň dle mého názoru – abychom na repre úrovni soupeřili o to, abychom neskončili na vrcholné akci poslední, s Rumuny nebo Kazachy. Tradice českého skoku si toto nezaslouží.
Těžko se v současné chvíli měřit s giganty formátu Norů, Němců, Rakušané nebo Poláků. Právě kvůli tomu všemu, co je napsáno výše. Za současných okolností je nejspíše fikcí myšlenka vychovat u nás několik Granerudů, Stochů, Geigerů nebo Kraftů. Avšak 2 – 3 Klimovy nebo Boyd-Clowesy by náš systém vyprodukovat mohl a měl. Tedy závoďáky, schopné pravidelně v SP bodovat. K tomu aspoň jednoho, který by byl schopen občas uletět na bednu. Proč se tak neděje?!
Odpověď na tuto otázku, zdánlivě jednoduchou, avšak ve své šíři nesmírně komplikovanou, dle mého názoru existuje. V článcích a analýzách pana Mgr. Luďka Matury, který z mého pohledu pozoruhodným a komplexním způsobem ony příčiny popisuje. Nicméně popisovat něco je jedna věc, nastínit řešení a ukázat cestu ven z propasti věc druhá. Pan Matura takovou cestu nastiňuje. Otázkou zůstává, je-li vůle a ochota naslouchat, vnímat a cestu z onoho marasmu hledat.
Bohužel, některé informace příliš mnoho optimismu nezakládají. Pokud se dostávají na světlo světa zprávy, že současní členové reprezentace (Romana Koudelka vyjímaje) nejsou až tak pracovití a chtiví úspěchu a dokonce snad diskutují s trenéry, zda se jim chce či nechce trénovat, pak je to celé špatně. Pokud trpí některý z profesionálních skokanů nadváhou, která je přitom bazálním limitem možné délky skoku, nemá v týmu co pohledávat. Pokud se zrušil fungující monitoring výkonnosti, testování v předzávodním období na UP v Olomouci, je to špatně. Pokud materiálové vybavení závoďáků výrazně pokulhává za konkurencí, je to špatně. Pokud jsou k reprezentaci vybíráni trenéři, kteří dlouhodobě nejsou schopni posunout techniku skoku našich závodníků ani o píď, je to už úplně špatně.
Protože technika je – spolu s fyzičkou a „hlavou“ – základem úspěchu v každém sportu. To mohu jakožto tenisový trenér tvrdit. Chci-li zahrát kvalitní volej, musím ovládat jeho techniku. Chci-li přesně a tvrdě servírovat, nemohu to dokázat, pokud úder neprovádím správně. A tady platí jedna svatá pravda – budu-li donekonečna opakovat něco způsobem špatným, je to horší, než kdybych netrénoval vůbec. Poněvadž při špatném postupu jen fixuji špatné návyky. Nevěřím tomu, že čeští kluci a holky jsou méně talentovaní, méně schopní než němečtí, notabene polští. Tady prostě vidím chybu v trenérech. I jako laik na první pohled vidím, že takový Štursa nebo Kožíšek létají úplně jinak, než Źyla nebo Johansson. Bohužel, o 30 i 40 metrů kratčeji…
V této souvislost bych rád vyslovil názor, že hodně zla napáchalo v českém skoku angažmá Richarda Schallerta. Ač zazněl názor Romana Koudelky, že ho tento trenér vytáhl nahoru, názory skutečných odborníků říkají něco jiného. Koudelka měl prý už někdy v 15 letech takové předpoklady, že i kdyby jej trénoval „Pepa Pivař“, byl by skvělý. Slyšel jsem kdysi v televizi jednoho z našich starých skokanských bardů (už nevím, zda to byl pan Remsa či Motejlek? ) říkat, že v Lomnici nám roste mladý kluk, megatalent, který může jednou být mistrem světa. Řeč byla o mladém Koudelkovi…Dle mého názoru – pokud by se mu dostalo skutečně špičkové trenérské podpory – tím mistrem světa být mohl. Jeho kariéra je samozřejmě úctyhodná a díky za ni, ale nemohu se zbavit dojmu, že měl na víc.
Ještě k Schallertovi – žádná jiná pozitiva v jeho působení ve funkci trenéra repre nevidím.
Medvědí službu dělá českému skoku (ale i jiným sportům) podle mne také sportovní redakce České televize. Servilita jejích redaktorů, neschopnost kritického pohledu na věc, soustavné omlouvání neúspěchů nikam nevede. Ještě horší je ale to, když se k tomuto módu přidávají odborníci ve studiu z řad bývalých skokanů. Když spolukomentoval přenosy z letošního MS Antonín Hájek, bylo mi z té nekritičnosti mdlo. Čemu pomůže to, když se věci nepojmenují napřímo? Dovedu si živě představit, co by se dělo v německé nebo polské televizi, kdyby byly výsledky takové, jako je tomu v našem případě!
Blížím se k závěru. Jaké je tedy dle mého názoru východisko ze současné krize? Základním předpokladem je víra v lepší zítřky našeho skoku. Věřím, že Jakubu Jandovi na pozici předsedy skokanského úseku SL není tato víra a zapálení pro věc cizí. Určitě by mělo dojít k nastartování obsáhlé diskuse, lidé, kteří věci rozumí a mají zájem něco pro změnu udělat, by neměli mlčet. Měli by dát do placu své postřehy a náměty. Bez ješitnosti, bez osobních antipatií, bez postranních úmyslů.
Jakub Janda by měl být tím, kdo tuto diskusi a další postup zastřeší. Klíčovou roli by ale měl plnit někdo, kdo je schopen fundovaně a v celé šíři problematiku pojmout. Český skok má dle mého přesvědčení to nesmírné štěstí, že takového člověka ve svých řadách má. Muže, který dokázal v pozici trenéra reprezentace přivážet medaile z vrcholných akcí, jehož svěřenci byli na špici světového skoku. Tím člověkem je pan Luděk Matura a ač jej osobně vůbec neznám a je otázkou, zda je vůbec jakékoli jeho angažmá v celém procesu reálné, velmi bych se za ně přimlouval.
Ztratit není v dané chvíli co, neboť z úplného dna již níže padnout nelze…
[i][b]Článek připravil Pavel Remiáš[/i][/b]
