Dlouhou dobu ji sužovala zranění, kvůli tomu poslednímu měla dokonce přijít o celou minulou sezonu. Přesto se vrátila s předstihem na můstky a dokonce si stihla vybojovat účast na Mistrovství světa. Zdenu Pešatovou můžeme bezpochyby zařadit mezi velké talenty ženského skoku na lyžích. A právě tuto teprve šestnáctiletou svěřenkyni trenéra Jiřího Hájka jsme poprosili o rozhovor.
Zdenko, začněme klasickou otázkou. Kde a v kolika letech jsi se skoky začala? Jak jsi se k tomuto sportu dostala?
Přesně už ani nevím, začala jsem tuším v 8 letech. Chodila jsem tehdy do 2. třídy, na můstky mě přivedla má spolužačka s dalším spolužákem, kteří se tomu už nějakou dobu věnovali. Bydleli jsme na Smržovce a ze začátku jsem trénovala v Lučanech nad Nisou. Pak se klub zrušil, řešila jsem tedy dojíždění na tréninky do Liberce. Mamka mě musela každý druhý den vozit tam a zpátky, takže to bylo nejen pro mě jako malou holku, ale i pro ni náročné. Potom jsme se přestěhovali do Tanvaldu, přestoupila jsem do desenského klubu, kde jsem prakticky dodnes. Na druhou stranu už tam moc času s klubem netrávím.
Počítali rodiče už od počátku s tím, že jednou budeš skákat mezi širší světovou špičkou?
Ne, ani náhodou. Prvotně jsem to měla spíš z důvodu vybití energie, byla jsem totiž dost hyperaktivní. Pořád jsem někde lítala a šplhala po stromech, takže zpočátku to byla vyloženě zábava, něco jako mají dnešní děcka keramiku. Až časem, okolo 13 let, když jsem začínala přemýšlet, kam chci na školu a co v budoucna dělat, jsem začala zjišťovat, že jsou pro mě skoky důležité, a že bych se jednou mezi tu špičku dostat chtěla.
Pokročme ke Tvé letní přípravě. Ta byla poznamenaná zraněním, jak moc to podle tebe ovlivnilo formu v zimě?
Těch zranění bylo víc. První vážnější přišlo v srpnu 2013, kdy jsem si roztříštila loket, teď ho mám po dvou operacích. Tehdy mi lékař zakázal do ledna dalšího roku skákat, no jak říkám, jsem hyperaktivní a skoky jsou pro mě důležité. Už v listopadu jsem nakonec stála na můstku.
Hned v lednu 2014 jsem si přetrhla přední křížový vaz v koleni, takže následovala další operace a 10 měsíců prakticky bez pohybu a tréninků. Tímhle zraněním moje kondice utrpěla asi nejvíc a věřím, že bych teď byla trochu jinde, kdybych měla tu možnost celé léto makat a dřít, ale stalo se a teď to budu muset dohnat. I po tomto karambolu jsem návrat uspěchala, skoky jsem měla zakázané až do února letošního roku, v listopadu jsem se ale už připravovala na druhou část zimní sezony.
Snad už tedy nejen letos, ale vůbec v budoucnosti žádné takové komplikace nebudou přicházet. Minulou sezonu byl koučem žen Matjaž Triplat, pod jehož vedením především Michaela Doleželová, ale i Barbora Blažková dosahovaly velmi solidních výsledků. Ta poslední sezona pod vedením pana Hájka už jim tolik nevyšla. Ty jsi změnu trenéra zaregistrovala, nebo trénuješ s někým jiným?
Já jsem byla s Matjažem velmi spokojená, tréninky mi vyhovovaly a i po skokanské stránce jsem se zlepšovala. Teď chodím do Jilemnice na Gympnázium a mám tu trenéra Hájka, který je i trenérem naší reprezentace. Změny posoudit zatím moc nemohu, protože kvůli zraněním s panem Hájkem mohu dělat zatím jen posilování, běh, sílu, koordinaci atd… Každopádně změnu pociťuji i já, každý trenér je jiný a každý má svůj vlastní přístup.
Jak jste se s trenérem Triplatem dorozumívali?
Slovinština je češtině dost podobná, takže jsme mluvili česko-slovinsko-anglicky. Prostě když to nešlo česky, přišla na řadu angličtina.
Spousta závodníků, ale o něco méně závodnic je z Polska. Který z této dvojice slovanských jazyků je ti bližší?
Když se člověk zaposlouchá, tak se dá v pohodě oběma porozumět. Na závodech jsme většinou společně s Poláky, s nimiž si bez větších problémů povídáme.
Foto: Zdena Pešatová (autor: Simona Horká)
Dobře, vraťme se zpět k závodění. Přestože tvou přípravu narušila zranění, byl tvůj nástup v zimě velmi povedený. Ve Falunu jsi se na závodu FIS objevila po více než roce a hned z toho bylo 5. a 3. místo na Kontinentálním poháru. Čím si vysvětluješ, že to bez několika měsíců tréninku tak perfektně klaplo?
Myslím, že ta pauza nebyla jen na škodu. Tu dobu před tím jsem dost trénovala a únava na mě byla znát, takže mi v tomhle přestávka hodně pomohla. A ač jsem šla na můstek bez přípray, byl jsem plná energie a chuti, že tam můžu zase být, překonávat strach po pauze a začít si plnit sny. Skrývala se v tom pro mě samotnou velká motivace dokázat si, že i po takové době se dokážu překonat a skočit tak kvalitně, jak jsem to před pádem uměla.
Další zastávkou se stal EYOF (Evropský olympijský festival mládeže), kde jsi ve dvou trénincích skončila dvakrát druhá (pokaždé za Iakovlevou a zároveň s Tichonovou). První kolo Tě ale připravilo o šanci zaskákat si o stupně vítězů. Co zradilo? Psychika, vítr…? Jak hodnotíš tady tento závod z tvé strany?
Chyba v prvním kole byla ve mně. Při přípravě na zkušební kolo jsem si něco skřípla v zádech a nemohla jsem se prakticky ani hýbat. Moje trenérka Jitka Zemanová mi zavolala doktora, ten mě odvedl, dával mi prášky proti bolesti a uvolňoval záda. Z toho důvodu jsem nestihla zkušební skok, no a pak rovnou do závodu to nebylo nic příjemného. Roli tam tedy hrála trochu i psychika. Celkově ty závody nebyly podle mě špatné, se 3. místem v týmech jsem velmi spokojená, protože jsme do toho všichni 4 dali maximum. Nakonec i individuální závod hodnotím pozitivně, druhý skok mě totiž katapultoval z dvanácté příčky alespoň na sedmou.
Po EYOF následovalo juniorské mistrovství, s tím jsi byla spokojená?
No, tam už to bylo těžký… (smích) Moje počáteční energie se dostala prakticky na bod mrazu, takže jsem byla vyšťavená. Každopádně i když skoky nebyly stoprocentní, tak mám nové zkušenosti, které se vždycky hodí.
Zastavme se u MS. První sezona mezi širší špičkou a hned nominace na tak velký závod. Kdy se o ní rozhodlo?
O tom se rozhodovalo právě na MSJ, kde to bylo mezi mnou a Karolínou Indráčkovou.
Po neúspěchu v kvalifikaci jsi byla hodně rozhořčená. Co bylo na kvalifikačním skoku špatně? A jak se na MS díváš teď, s odstupem času? Jak sis užila tu atmosféru, skákat kvalifikaci Mistrovství světa?
Nespokojená jsem byla, to samozřejmě. Měsíc před MS jsem ve Falunu skákala ze stejné lavičky tuším téměř o 20 metrů dál. Takže nespokojenost byla a to velká… Co bylo špatně? Určitě technika skoku, nebyla jsem na tak nabitou zimu připravena, takže skoky ke konci zimní sezony už nebyly tak energické, ale spíše silou trhané. To byl asi největší problém. A pocit skákat na takové akci se dá slovy jen těžko popsat.
Jak probíhá zatím příprava na další sezonu a především jaké si do ní stanovuješ cíle?
Do přípravy se teprve dostávám. Bohužel koleno stále bolí, takže nemůžu vše dělat na 100%. Momentálně se připravuji na závody v Kottmaru, jako každý rok. Proto jsme minulý týden jeli poprvé skákat do Lomnice. A do budoucna… No tak můj nejbližší cíl je momentálně MSJ 2016, kde bych ráda lepší výsledek, než letos. A do vzdálenější budoucnosti, tam bych pro mě jako nejdůležitější zařadila minimálně nominaci na ZOH.
Pokud chceš ještě něco doplnit, nebo vzkázat fanouškům a čtenářům, sem s tím.
Na proslovy moc nejsem, když tak tam něco dopiš… (smích)
Zdence děkujeme za rozhovor, přejeme co nejméně úrazů, a aby svými výkony třeba i překonávala své cíle.
Hlavní foto: Zdena Pešatová (autor: Simona Horká)
