Zimní olympijské hry

Zanedlouho se opět rozhoří olympijský oheň a na skokany čekají tři příležitosti k zisku cenného kovu. Obhájí Simon Ammann zlatou medaili ze Salt Lake city? Dočká se snad Janne Ahonen individuálního podiového umístění? Naváže Rok Benkovič na loňský úspěch z mistrovství světa? Udělá Polákům radost Adam Malysz? Nebo se opět dočkáme my prostřednictvím Jakuba Jandy?
Olympisjké závody mohou přinést různý scénář nenapsané 20. kapitoly. Předchozích devatenáct již bylo napsáno a zde je připomenutí.

NOVÝ PŘÍRŮSTEK DO OLYMPIJSKÉ RODINY
Píše se rok 1924 a slavnému sportovnímu podniku, který má kořeny v Antice, Olympijským hrám, se rodí mladší bráška. V Chamonix se koná „Mezinárodní týden zimních sportů“. Idea zimních olympijských se objevila už na zasedání MOV v roce 1911. Sám otec novodobých her Coubertin však této myšlence nakloněn nebyl. Nelíbilo se mu oddělovat olympijské sporty. Chtěl, aby jednotlivá odvětví tvořila harmonickou jednotu. Proto už od roku 1894 zařadil krasobruslení do seznamu doporučených soutěží. Londýn (pořadatel LOH 1908) měl zimní stadión a proto mohl uspořádat důstojnou krasobruslařskou soutěž. Stockholm (1912) žádný stadión ve městě neměl a zbavil se povinnosti tuto soutěž pořádat. Coubertin si uvědomoval, že nelze pořádat zimní sporty v letních měsících, ale stále si přál, aby existovala nějaká provázanost.
Myšlenka zimních her měla odpor také u Skandinávců. Od roku 1901 pořádali Severské hry, které opakovali každé 4 roky a na které byli náležitě pyšní. Prohlašovali: „Řekové založili Olympiské hry, my máme svoje Severské hry.“ Báli se, že zimní olympiáda by se stala velkou konkurencí jejich hrám. Rozhodující souboj se Seveřany se uskutečnil na jednání MOV roku 1921. Coubertin prohlásil, že první zimní soutěže se uskuteční ve Francii 1924 a že je nebude považovat za Olympijské hry. Seveřané s tímto nápadem souhlasili. Coubertin napůl žertovně dodal: „Nebojte se, získáte většinu medailí.“
Francouzova slova se při závodech potvrzovala. Skokanské soutěže ovládli Norové. Zvítězil Jacob Tullin Thams (18,906 bodů), před krajany Narve Bonnem (18,689) a Thorleifem Haugem (18,000). V roce 1974 však byla objevena početní chyba. Bronzový Haug ve skutečnosti získal pouze 17,821 bodů a medaili dostal neprávem. V závodě byl totiž lepší reprezentant USA Anders Haugen. Na chybu se však přišlo pozdě (po celých 50ti letech!) a Haugenovi musela být medaile udělena posmrtně.

BRONZ PRO ČECHOSLOVÁKA!
Sankt Moritz 1928
Repríza neměla takový úspěch jako premiéra. Návštěvníci Alp se více než o sport zajímali o přírodní krásy. Diváku bylo pomálu. S organizátory si pohrávalo počasí. Například při běžeckém závodě na 10 km se po doběhu prvních závodníků udělala na trati voda a teploměr ukazoval 20 stupňů celsia, přitom v noci sahala rtuť k mínus 20! Norové opět spoléhali na zisk kompletní sady medailí ve skocích. Dařilo se jim. V prvním kole vedl Andersen (60m) před Sigmundem Ruudem (57,5m). Plány jim však k naší radosti kazil Čechoslovák Rudolf Burkert. Výkonem 57 metrů držel průběžné 3. místo. Zklamaný byl naopak vítěz ze Chamonix Jacob Tullin Thams. V prvním kole skočil 56 metrů. Thams to tak nechtěl nechat. Věděl, že k vítězství potřebuje dlouhý skok. Vyžádal si, aby jury zvýšila nájezd pro druhé kolo o 5 metrů. Rozhodčí s tím nechtěli souhlasit, vzhledem ke kritickému bodu můstku 60 metrů jim to přišlo riskantní. Nakonec Norové dosáhli svého a skákalo se z vyššího okna. Thams se však stal obětí vlastní touhy po vítězství. Do odrazu dal všechno a dosáhl suverénně nejdelšího pokusu – 73 metrů! Dopad však neustál a zranil se. Burkert si ve druhém kole připsal skok dlouhý 59,5 metrů a vybojoval bronz!

POPRVÉ ZA OCEÁNEM
Lake Placid 1932
Hořkou příchuť měli pro Evropany první hry na Americkém kontinentě. Američané si v „zájmu publika a sledovanosti“ vymohli změny pravidel některých sportů. Mezinárodní federace jim kupodivu změny odsouhlasila. Nejvíce se změny dotkly rychlobruslařů. Fin Clas Thunberg byl prozíravý s prohlášením: „Na něco takového mě nenachytají.“ O co šlo? Rychlobruslaři nesoutěžili systémem dvojic, ale prvně (a snad i naposledy) hromadným startem. Teď si představte patnáct až dvacet mužů, jak se snaží na úzké ledové dráze probojovat dopředu. Nechybí ostré lokty, urážky, úmyslné blokování soupeřů, překážení v jízdě…. Výsledkem byly výhry zámořských sportovců a debakl Skandinávců. O několik dní později se na stejném ledě konalo Mistrovství světa. Jelo se dle klasických pravidel. Norové sbírali medaile, Američané si ani neškrtli. Olympijské medaile však byli rozdané a Evropanům nebyli nic platné jejich protesty. Ve skocích vše probíhalo tak jak mělo a Norové si  odvezli všechny cenné kovy v pořadí Birger Ruud, Hans Beck a Kaare Wahlberg.

V PŘEDVEČER II. SVĚTOVÉ VÁLKY
Garmisch Partenkirchen 1936
V roce 1931 bylo rozhodnuto o pořadateli OH pro rok 1936 stalo se jím město Berlín. Jako pořadatel letních her mohlo Německo pořádat i zimní soutěže. Náš západní soused tuto možnost využil. Zdálo se, že vše je v pořádku. Jenže k moci se dostává Adolf Hitler. Otevírá tak jednu z nejčernějších kapitol novodobých dějin, která se neblaze promítla i do sportu.
V celé nahotě bylo odhaleno pokrytectví tehdejších činovníků MOV. Ačkoli byly praktiky ve fašistickém Německu zcela v rozporu z Olympijskou myšlenkou, nerozhodl MOV o změně pořadatelství her.
Nejvýznamnější postavou olympiády se stal 166 centimetrů vysoký Birger Ruud, Nor pocházející ze slavné lyžařské rodiny. Jeho bratr Sigmund získal stříbro v Sankt Moritz 1928 a o rok později se stal mistrem světa v Zakopaném. Třetí ze sourozenců Asbjörn se stal mistrem světa v Lahti 1938. Birger přijel do Ga-Pa jako úřadující rekordman z Planice 1934, kdy mu naměřili rovných 94 metrů! Navíc obhájce zlata z Lake Placid, misr světa z Oberhofu (1931) a Štrbského Plesa (1935). Na olympiádě sice nedosáhl nejdelších skoků, výkony 75 a 74m zaostal za Švédem Erikssonem (76 a 76m), ale jeho styl byl výjimečný. Ruudovo předkloněné tělo v letu téměř splývalo s plochou lyží. Jeho vítězství bylo o to cennější, že jej získal po dvou startech v alpských disciplínách. V první z nich na trati 3300m šokoval – byl první! V slalomu šestý, což v dvojkombinaci znamenalo čtvrté místo.
Jelikož němečtí pořadatelé chtěli využít sportovních klání k propagaci fašismu, snažili se o co největší návštěvy. Rychlovlaky z Mnichova a Innsbrucku jezdili každých deset minut oběma směry. Na olympijské skoky – nejatraktivnější disciplínu se sešlo neuvěřitelných 130 000 diváků …
Když tyto masy lidí provolávali Ruudovi slávu, Nor ani nemohl tušit, co jej čeká v letech následujících. V Chamonix (1937) skončil 1. na mistrovství světa, v Zakopaném (1939) druhý za Rakušanem Seppem Bradlem, který v té době reprezentoval Německo. Jenže nacisté začali okupovat i Norsko. V nacistické propagandě hrál sport důležitou roli a v Norsku jsou zejména skoky velmi populární. Němci se snažili bratry Ruudovi přesvědčit, aby se k nim přidali. Slibovali jim velké finanční odměny, když přesídlí do Velkoněmecké říše. Birger stejně jako desítky jeho krajanů lákadla nezvábila. Přestože byl Birger nějaký čas vězněn gestapem, neopustila jej energie a přidal se k protifašistickému odboji.

Sankt Moritz 1948
Na olympiádě v roce 1948 (Sankt Moritz) jel s norským týmem jako vedoucí družstva. Přestože měl dle odborníku formu minimálně stejně dobrou jako před válkou, Birger ze skromnosti odmítl reprezentovat a uvolnil místo mladším. Krátce před závodem jej však kolegové přesvědčili, ať se opět na můstek postaví jako závodník. Výsledek? Stříbrná medaile. Šestnáct let po zisku prvního zlata z Lake Placid. Na stupně vítězů jej doprovodili jeho krajané Peter Hugsted a bronzový Thorleif Schjelderup.

V DOMOVĚ SEVERSKÉHO LYŽOVÁNÍ
Oslo 1952
Hry VI. Zimní olympiády hostila země severskému lyžování zaslíbená – Norsko. Akt slavnostního zahájení byl poprvé v rukou ženy, princezny Ragnhild. Ženy se také poprvé účastnili závodu v běhu na 10 km.
Skokanské změřili síly na svatostánku v Hollmenkolenu. Na můstku, který do hlediště láká každoročně desetitisíce diváků. Pro reprezentanty jednotlivých zemí byla samotná účast na takovýchto závodech velkým svátkem. Celé představení se odehrávalo před 150000 diváky! Ti se dočkali triumfu domácího reprezentanta Anfinna Bergmana, před krajanem Torbjörnem Falkangerem a třetím Švédem Karlem Holmströmem.

1956 Cortina d’Ampezzo
Známé zimní středisko se dočkalo pocty organizovat zimní olympiádu v roce 1956. Organizátoři poskytli výborné podmínky i nádherná sportoviště. V na tehdejší dobu výjimečné výšce 1210 m nad mořem postavili zbrusu nový zimní stadión a skokanský můstek. K dispozici byla jedna z nejkvalitnějších bobových drah a stěžovat si nemohli ani rychlobruslaři. Hry tak měly jediný nedostatek, kterým byly nesrovnatelně nižší návštěvy oproti Oslu. Na zimních hrách se poprvé představili sportovci Sovětského svazu, úspěšnou olympijskou premiéru si odbyli i zástupci NDR, jejichž reprezentant Harry Glass získal na můstku pod Dolomity bronzovou medaili. Na stupně nejvyšší vystoupili po dlouhé době norské nadvlády Finové. Jmenovitě Antti Hyvärinen a Aulis Kallakorpi.

V ÚDOLÍ ŽEN
1960 Squaw Valley
Na 50. zasedání MOV se rozhodovalo o pořádajícím ZOH pro rok 1960. Ve hře byl Innsbruck a Squaw Valley. Významné rakouské středisko proti nevelkému údolí v Sieře Nevadě, které byste jen stěží hledali na mapě. Rakušané proto v poklidu očekávali hlasování. Jeho výsledek je naprosto šokoval. Dopadl 32:30 ve prospěch USA.
Běloši, kteří migrovali do USA v době zlaté horečky pojmenovali tento malebný kout „Údolí žen“ nebo „Údolí Indiánek“, protože zde nenašly nic než právě indiánské ženy a děti. Když Indiáni vymřeli, zdálo se že krajina zpustne. Až v roce 1947 přišel advokát Alexander Cushing s myšlenkou vybudovat zde rekreační středisko pro Kalifornské boháče. Jeho cíle byly stále vyšší. Toužil vybudovat významné zimní středisko, jaké vídal v Evropě. Věděl, že zde potřebuje uspořádat významnou akci. Proč ne třeba olympiádu. Střelil sice vysoko, ale přesně. Kandidatura byla jeho centru udělena dokonce v době, kdy zde ještě nestálo jediné sportoviště!
Poprvé v historii nevyhrál skoky Skandinávec. Nešlo ovšem o žádné velké překvapení, neboť letcům na dlouhých dřevěných prkénkách vládl v té době třiadvacetiletý Němec Helmut Recknagel. Do skoku vnesl nový styl. Ihned po odrazu, který byl v jeho podání razantní, vystřelil své ruce dopředu, kde setrvaly po celou dobu letu. S přepaženýma rukama do té doby nikdo neskákal.

POHÁDKOVÉ VÝSLEDKY PARTY ZVANÉ REMSA BOYS
aneb jak to viděl Ota Pavel

V té době probíhala na Radě skoků a pádů bouřlivá porada, že není možná, aby Československo nemělo ani jednu zimní zlatou olympijskou medaili. Letních medailí pomalu kýbl, ale studená medaile nikde. Samosebou je to také zaviněno tím, že je málo zimy. Pan Dobroruka proto navrhl, aby se dovezl sníh z Kanady. Už jsme odtamtud přivezli jednou před válkou hokejového trenéra Matěje Bucknu, tak můžeme dovézt i sníh.
Odborník na skoky pan Plíšek řekl, že je to hloupost. Češi nemají lyžování v krvi a hlavně nemají tradici a hlavně nemají kondici. Sníh jim nepomůže. Medaili nikdy nezískají. Navrhl, abychom medaili tajně koupili od nejlepších sportovců na světě, Norů, a dali jim za ní milion korun buď českých, anebo norských. A když nebudou chtít, tak třebas hrad Křivoklát. Křivoklát pro ně bude nejpřitažlivější. Shromáždění ztichlo. Návrh stál za uváženou. Tiše v koutku seděl trenér Remsa. Už toho měl dost. „Medaile za sportovní výkon se nedá koupit. Tu si musí každý národ vybojovat. My nejsme tak hloupí, abychom to nedokázali. To by v tom byl hrom, abychom neudělali světového skokana!“
To bylo silné slovo. „Co k tomu potřebuješ Remso?“ řekl předseda.
„Potřebuji nové můstky s umělou hmotou PVC, nové boty Botas, nové lyže, maso na veliké bifteky a čokoládu, co ji mají závodníci rádi a co ji potřebují. A pak potřebuji korespondenční lístek, abych napsal své ženě Vlastě, ať mě často nečeká, protože budeme hodně trénovat.“ Rada skoků a pádů si dlouho něco šuškala, ale pak si spočítala, že Remsův návrh vyjde nejlaciněji. Nebude se muset jednat přes oceán s Kanadou a nebude se muset převážet do Norska hrad Křivoklát. Remsovi peníze dali, ale oznámili mu velice tvrdě: „Jak ta zlatá nebude, bude, Remso, s tebou zle. Ztratíš titul zasloužilého trenéra a budeš až do smrti krmit lvy v Liberecké zoologické zahradě, a jak je ti známo, ti tam už jednou pokousali fotografa Tylínka. Ještě teď má díry na krku.“

Innsbruck 1964

Poddůstojník československé armády Josef Matouš stoupá na střední olympijský můstek a neustále si opakuje Remsova slova, že ti, kteří skáčí po něm i před ním, jsou lidi ze stejného masa, kostí a krve. Je to blbá věta, a přitom nesmírně pravdivá. Nebát se jich. Lidi jako lidi. Co na tom, že je to otec rybího stylu Nor Engan ? Copak neudělali všechno proto, aby se mu naučili a zdokonalili jej? Dokonce se to učili mockrát v lese na obyčejném pařezu. Vylezeš na pařez, skloníš tělo tak, aby mělo těžiště co nejníž, a pak se odrazíš v určitém sklonu a do určité výšky. Remsa mu v tom místě, kam má mířit hlava vždy podržel čepičku. Také dnes pozoroval Remsa při odrazu všechny, kteří skákali před ním a řekl krátce: „Pepíku, na plné kolo a na čepičku!“
Josef Matouš měl číslo padesát a nesledoval kdo kolik skočil před ním. Jenom věděl, že dlouho vedl Nor Sörensen a pak další Nor, ten „rybář“ Engan. Na věži měl ještě spoustu času, ale už nechtěl myslet na nic. Je to blbost na něco myslet, když jde za chvíli skákat. A pak přišel na řadu. Ještě se odpíchl, aby nabral co nejvyšší rychlost. Nesmí se odrazit dřív, ani později. Tam někde ve vzduchu byla pomyslná modrá Remsova čepička. Teď! Mohutně se odrazil a letěl dobře vzduchem, pak udělal ten oblouk rukama a dosedl na sníh. Nemuselo to být špatné, lidi zabouřili potleskem. A zároveň jak mu tohle proletělo hlavou, uslyšel slabé prasknutí.
Propána, zas mu praskla lyže! Neměl už dobré rezervní lyže, ani rezervní vázání. Do druhého kola stačí přemontovat vázání jen na jedné. To bylo jeho prokletí už od malička, vždycky lámal při dosednutí na sníh lyže. Když byl ještě kluk, nikdy to žádné pořádné lyže nebyly, jen prkýnka. Teprve páté lyže v pořadí byly opravdické lyže, táta mu na ně namontoval ocelové hrany. Zlomil je první den. Stoupl si přes potok, ukazoval klukům, jak pruží, a ony potvory praskly. Tady v Innsbrucku, kde bylo málo sněhu a tvrdý dosed, zlámal už všechny Poppovky, celkem tři páry. Teď bude mít ve svém životním závodě každou lyži jinou. Jak tu tak stála tiše pracoval se šroubovákem, ozvalo se z ampliónu jeho jméno. A hned k němu přiběhl Jank Mráz z lyžařské výpravy: „Slyšel jsi to? Vedeš po prvním kole! Všem dáváš na frak Skočil jsi rekord můstku – osmdesát a půl!“
Matouš zatím stoupá na k vrcholu skokanského můstku. Říká si, že ani teď se nebude dívat, kolik kdo skočil. Ale tohle byl přece Engan, letěl vzduchem nádherně téměř osmdesát metrů. A Brandtzaeg. A Recknagel. Skoky se jim povedly. Matouš se už necítí tak dobře jak prve. Pouští se dolů a hned ví, že ten odraz není ten pravý, ve vzduchu jedna lyže vázna a propadá se dolů. Také délka skoku je o dobré tři metry kratší. Už nevede po druhém kole. Je druhý.
Kruci, kdyby mu to tak aspoň vyšlo na medaili! Do třetího kola dává všechnu svou zkušenost dvou tisíc skoků, které do dneška skočil. Ale ani to není to pravé. Fin Kankkonen a Norové Engan a Brandtzaeg jsou před ním.
Ale Rada skoků a pádů byla spokojena. Poslala do Innsbruclu telegram: „GRATULUJEME K DVĚMA VZÁCNÝM MÍSTŮM. JE TO DOBRÉ. CO NENÍ DNES, BUDE PŘÍŠTĚ. NEZTRÁCEJTE HLAVU. PŘIVEZTE JI URČITĚ S SEBOU DOMŮ. BUDETE JI POTŘEBOVAT. ZA ČTYŘI ROKY VÁS ČEKAJÍ JUBILEJNÍ DESÁTÉ ZIMNÍ OLYMPIJSKÉ HRY V GRENOBLU. JDĚTE SE VYCPAT!“ Správně to mělo znít „vyspat“, ale na poště v Innsbrucku to spletli. Remsa nad tím dlouho koumal, ale pak mávl rukou. Půjdou se všichni raději vyspat.

Grenoble 1968
Ve skoku se bude najednou bojovat o dvě zlaté medaile. O zlatou olympijskou a o zlatou mistra světa. Jiří Raška se vydal do Austrans. Austrans je vzdáleno od Grenoblu, jako je to z Prahy do Řevničova na růžové křemenáče. Červená věž kostela a na ní hodiny a červené domy a někde kvičí prase.
Nový střední můstek je suprdupr. Nepůjde zde jen o délku skoku, ale také o krásu. Tísní se davy.
Jirka jde s Remsou dál. Remsa mu namasíroval nohy a mozek, dvě věci, které bude při skoku nejvíc potřebovat.
Raška stoupal po schodech do nebe a viděl své havrany a vrány z Beskyd. Seděli tu už několik dní a na smrkových větvích a kecali. Jak havrani a vrány spatřili Rašku, začali ho bouřlivým krákorání vítat. Uteklo už mnoho let od doby, kdy se mu posmívali a zatracovali ho.
Závodníci před ním slétavali do údolí. Nevěnoval jim pozornost. Připnul si jasanové lyže a stáhl svou oblíbenou finskou čepičku. Myslil dosud na řadu věcí. Má dnes vyvrátit, že Češi nemají lyžování v krvi. Musí zachránit Remsu, aby nešel ke lvům. Bylo toho moc. Už oznamovali: „Raška Czechoslovakia.“
Rozběhl se na nájezdu a jel. Na nájezdu cítil, že má výbornou rychlost. Kontroloval ji sluchem podle svištění lyží a odporu vzduchu. Kopl do toho! Dal do skoku celý svůj život, protože věděl, že podobná příležitost už nemusí přijít. Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat, Remsa si omýval obličej sněhem a pisklavý Nor Wirkola přestal pískat.
Skočil na středním můstku 79 metrů! Přeskočil na tomto nevelkém můstku o 17 metrů kritický bod! Rozhodčí vytahovali vysoké známky a jeden z nich, Fin Johanson, očistil rychle rukávem tabulku s číslem 18, které se nikdy nepoužívalo. Po prvním kole vedl.
Celý svět si teď přisedl blíže k televizním obrazovkám. Taky Věra Rašková ve Frenštátu, její dcerka a Jirkova maminka se přilepily na obrazovku. Teď půjde našemu tatínkovi o všechno. Jirka přemítal o tom, co mu řekl trenér krejčí Skrbek, který sem taky přiletěl. Aby se pustli tou pravou, nerovnou, ale rychlejší stopou. Byl rozhodnut to udělat. Ale nebude skákat dlouhý skok, nebude už riskovat. Nesmí dopustit, aby mu praskly kšandy, a nesmí si natrhnout tričko, jak říkají Norové. Skočí na jistou. Skok pojišťovák.
A udělal to. Odrazil se o setinu vteřiny později, ale letěl dobře. Byl to stejně precizní skok jako ten první, i když byl o šest metrů kratší. Čekal v koutku pod můstkem, až mu to spočítají. A pak oznámili: Olympijským vítězem se stává Jiří Raška, Československo, a zároveň je mistrem celého světa.
Druhý den přivezli Jirkovi blahopřejné telegramy, mezi nimiž byl jeden od Rady skoků a pádů: „GRATULUJEME TI A JMENUJEME TI ZASLOUŽILÝM MISTREM VŠECH MISTRŮ ZA TVŮJ VÝKON A TAKÉ PROTO, ŽE JSI ZACHRÁNIL STÁTNÍ PENÍZE, KRÁLOVSKÝ HRAD KŘIVOKLÁT, REMSU PŘED KRMENÍM LVŮ A NÁS. TVÉ JMÉNO NIKDO NESMAŽE Z LISTIN VÍTĚZŮ, ANI KDYBY MĚL MAZACÍ GUMU HARDTMUTH SE SLONEM, KTERÁ JE ZE VŠECH GUM ÚPLNĚ NEJLEPŠÍ. KDYBYS NĚCO POTŘEBOVAL, TAK SI TO KUP. TOJI MILÍ A NADŘÍZENÍ“

FORTUNŮV ZÁZRAK
Sapporo 1972
Naprosto nevídanou a pro Evropana i nepochopitelnou věc předvedl Jukio Kasaja před posledním závodem Intersportturné v roce 1972. Japonec, který zvítězil v prvních třech podnicích, se mohl zapsat do historie jako první vítěz všech závodů. Kdyby se mu to přeci jen nepovedlo, patrně by se radoval z celkového triumfu. On však k finálovému závodu nenastoupil. Místo toho odjel do vlasti, kde začal trénovat na domácí Olympiádu.
Zástupci země vycházejícího slunce měli do té doby jedinou medaili ze zimních her – stříbro ze slalomu. Nyní se velké naděje vkládali právě do skokanů. Ti své příznivce nezklamali. Kasaja se připravil svědomitě a na středním můstku si doskočil pro vytoužené zlato. Zbylé medaile si navíc na krk pověsili jeho krajané Akicugu Konno a Sejdžiji Aočihi.
Jestliže se složení medailistů středního můstku dalo považovat za senzaci, stále to nebylo nic proti závodu na velkém můstku.
Polák Wojciech Fortuna názorně ukázal, jak se může vyplatit být nositelem takového jména. V prvním kole se na něj usmálo štěstí a jeho vysmáté rty mu poslaly pod lyže vítr, který jej donesl na 111 metrů. Nikdo z favoritů, kterých bylo v padesátičlenném startovním poli požehnaně, se k tomuto výkonu ani nepřiblížil. Sám Fortuna svůj pokus příliš nepřeceňoval a cynicky konstatoval: „V prvním kole jsem udělil K.O. soupeřů, ve druhém jej udělím sobě.“
Štěstí bylo na jeho straně i v dějství druhé. Skočil sice 87,5 metru, ale i to mu stačilo ke zlatu. Jeho bodový zisk byl jen o desetinu vyšší než bodový zisk druhého Švýcara Waltera Steinera! Chcete ještě poslední důkaz,že Fortuna je skutečně dítě štěstěny? Pak vězte, že na olympijské hry byl nominován na poslední chvíli!

Innsbruck 1976
Jenom Jarda Balcar v Seefeldu na středním můstku nevzal na vědomí, že boj o prvenství svádějí dvě velmoci, a zamíchal tak trochu pořadím. Jeho čtvrté místo bylo nejen velkým překvapením, ale i příslibem. Až do té doby totiž vycházela naše výprava bodově naprázdno. Všichni jsme si říkali: „Ten kluk Oldy Balcara měl na medaili, při prvním skoku ho trošku ošidili rozhodčí, počkejte na velkém můstku! Karel Kodejška už bude trochu zdravější, Rudla Höhnl také neprodává svoji kůži lacino.. “
Říkali jsme, fandili, věřili. Ale ta propast mezi skokanskými kvartety Rakouska a NDR se ještě zvětšila. Nikoho mezi sebe již nepustila a postarala se tak o zjednodušení poslední soutěže zimních her, až to bylo k nevíře.
Jak se mohlo stát, že v poli poražených zůstali Seveřané, naši i Poláci, Sověti, Švýcaři a Japonci? Po mnoha debatách a zkouškách zakázala FIS moderní kombinézy s nafukovacími kapsami a polštáři, Rakušané nebyli zvýhodněni a přece – jak je možné, že se v letošní sezóně vyšplhali až na vrchol, který představují letci NDR?
Jistě příprava tvrdá, náročná, cílevědomá. Taková jakou známe u našich severních sousedů. V létě na umělé hmotě, od října se putovalo za sněhem. Ale to přece nebyla specialita jen Rakouska a  NDR. Našim se letos na skočky lepila smůla. Sníh se jim vyhýbal, olympijská příprava v Tatrách skončila dřív, než začala a tréninkové manko doháněli v Sefeldu, ale jak se ukázalo, s výjimkou Jardy Balcara to nebylo to, co jsme čekali.
Na stupně vítězů se tedy postavili Hans Georg Aschenbach, Jochen Dannenberg (oba NDR), Karl Schnabl (Rakousko) na středním můstku v Sefeldu. Velký můstek na Bergieselu pro změnu patřil dvojici Rakušanů Karl Schnabl a Anton Innauer, před bronzovým Němcem Henry Glassem.

Lake Placid 1980
Tolik jsme věřili, že naši skokani chytí ten pravý olympijský vítr a zúročí všechny hodiny trÉninkové dřiny, které na ně nakládali trenéři Raška a Hubač. Nestalo se. Jen na okamžik svitla jiskřička naděje, když na velkém můstku doletěl Leoš Škoda na 14. místo, ale druhým kolem tento náš zkušený reprezentant všechno strhl do stínu zklamání. Samek se z útlumu vůbec neprobudil a tak letošní sezóna připomíná pohádku o Šípkové Růžence. Kde jsme se jen píchli o trn, že spíme tak dlouhým a hlubokým spánkem?
Stejně zklamaní odjížděli i reprezentanti NDR. Zřejmě zapomněli formu někde v Evropě. Na středním můstku situaci zachránil druhým místem devatenáctiletý Deckert, ale byl sám v první patnáctce, na velké se do desítky nedostal z Němců nikdo. Vytratili se ze scény, tam si hlavní role rozebrali Rakušané a Finové. Baldur Preiml věřil, že Rakouskou jedničkou bude vítěz Intrsportturné Neuper, ale ten zaskákal dobře až na velkém můstku.Stačil jen na stříbrnou medaili, protože nejdál létal Fin Jouko Törmänen. Nejvyrovnanější výkony z Rakušanů podával Toni Inauer – první na sedmdesátce, čtvrtý na velkém můstku. Ke spokojeným jistě patřili na středním můstku Japonci, ke zklamaným mladý Švýcar Sumi, který měl v trénincích na velkém můstku nejdelší skoky, v prvním kole překonal rekord můstku (117 metrů) , vedl, ale po pokaženém druhém kole skončil sedmý. Zklamáni jsou jistě i Poláci Bobak s Fijasem. Nejsme tedy sami s těžkou hlavou, ale to nám může být jen slabou útěchou.

MEDAILOVÁ ÉRA ČECHOSLOVÁKŮ
Sarajevo 1984
Desetitísíce fanoušků byli zklamáni výkonem domácího Ulagy. V těžkých podmínkách splnili úlohu favoritů zlatý Weissflog i stříbrný Nykänen, kterého doplnil bronzový Puikkonen. Z našich se nejvíce dařilo Parmovi. Skončil desátý.
Po závodech na sedmdesátce bylo jasné, že Nykänen i Weiisflog jsou tutovky i pro devadesátku. Pro sportovní sázkaře zaručená haupttrefa. Ploc skočil v prvním kole 103,5 metru, Weissflog 107, Nykänen 116. Ti dva byli jasní kandidáti na medaile, kandidátů na bronz bylo jako much v letním horku. „Druhé kolo mělo rozhodnout, ale bylo mi jasné, že na třetí místo je nás moc. Ti dva byli jasní, ale záleželo na kvalitě druhého skoku.“ Říkal Pavel Ploc po druhém skoku. Měřil 109 metrů. Pavel hned po dopadu vyskočil vysoko nahoru. Byl přesvědčen, že si sáhl na bronz.
„Fantazie, fantazie“ křičel Fin Nykänen, když dopadl na 111 metrů. „Konečně mám zlato“ opakoval, bylo mu jasné, že už mu ho nikdo nevezme.
„Při prvním skoku pomohl Nykänenovi vítr, 116 je trochu moc nemyslíte?“ říkal po závodě Weissflog.
„Může za to opravdu jen vítr?“ Fin měl zlato a nechtěl připustit, že by mu v osudové vteřině pomohla větrná náhoda. „A to stříbro ze sedmdesátky je taky náhoda?“ řekl Fin do tváře nedůvěřivému novináři. „Ne to ne, ale je přeci jen příjemné, když skokanovi fouká.“ Nykänen přikývl, ale dál se nechtěl bavit. Měl zlato a ostatní mu bylo jedno.
Spokojený byl i Ploc. „A proč bych nebyl. Jsou to oba olympijští medailisté. Jsem jako letec mezi orly,“ usmál se. Má stříbro z letů, teď i olympijský bronz a navíc světový rekord. A navíc i svolení, že bronzový letec může létat kolem hnízd orlů.

Calgary 1988
Fouká. Strašlivě fouká. Pavel přistává mezi dvě modré manžety pod bubnem, vyjíždí na dojezdový kopeček střežený plůtkem a policisty před diváky, odepíná vázání Kneisslovek a ani nemá chuť zvednout hlavu k ekránu s detailem svého obličeje a výsledkem. Přistupuje k němu muž v šedé čepičce, také olympionik, jenže v biatlonu, také se jménem Pavel Ploc na identifikační kartě. Táta. Jinak také správce Harrachovského skokanského areálu. Ploc senior maskuje ustaraný obličej optimismem: „Jo podle metru jsi třicátý, ale bylo to jen zkušební kolo.. Co ti mám poradit. Máš svůj rozum. Zkus to v téhle mizérii natáhnout, ať je Harrachov vzhůru nohama.
A jede se naostro. Dav hučí, sténá, dutě aplauduje, když Jugoslávec Rajko Lotrič se startovním číslem jedna hází sedmapadesáti soupeřům skokanskou rukavici do vzdálenosti 85 metrů. Nedlouho po něm kontruje náš Láďa Dluhoš stejnou délkou. Pak nic. Pak šok.
Jirka Malec naléhá za hranou na vzduchový polštář, chlapsky se sním mazlí, je to drsná krása ( i když někteří tvrdí, že jeho poloha lyží připomíná obrácené rogallo) je to dlouhé; na světelné tabuli se objevuje 88 metrů. Tuhle číslici překoná jen Matti Nykänen. Orel, jestřáb, sup (dávám na vybranou), který se vrhá na kořist (zlatou medaili) s neomylnou jistotou dravce a chladností seveřana. Takže Malec druhý, Ploc sedmý, Dluhoš devátý, Parma třináctý.
Takovou parádu jsme nečekali. Pavel Ploc říká Pavlu Plocovi: „Vidíš,že to jde, v Sarajevu jsi zaútočil na medaili z devátého místa, teď jsi na tom líp.“ Zato Jirka Malec na tom na věži není líp. Dívá se na obrysy mrakodrapů v Calgary, na bílou krajku Skalistých hor, podobnou sváteční dečce, kterou umí paličkovat některé babičky u nich v rodné obci. Zásada. Je na vyhlídkové věži, ne na olympiádě. Ano tak nějak to bude. Ještě před třemi lety přece navlékal skočky v barvách Elitexu Jablonec, nevěděl, co je soustředění, kalorné nebo odborná příprava. Takže co by dělal na Olympiádě navíc na medailové pozici. Ježišmarja teď by potřeboval nějakého rádce. Nejspíš Rašku. Ten musí vědět jak ještě jednou zopakovat dlouhý skok. Jak se nemučit, zahloubat se sám do sebe, přehrát si na neexistujícím videorekordéru každou fázi nájezdu, odrazu, letu, zafixovat do paměti každou chybičku.
Cože? Už ho volají?? Tak ahoj ztřeštěné myšlenky, já se teď musím soustředit na perfektní nájezdové postavení. Už letí, přistává na značce 85,5 metru. Rozhodčí jsou teď milosrdnější. Když posléze Pavel Ploc protahuje křivku letu na 87 metrů (opět jen Nykänen o půl metru dál), je tu náhle jistota stříbra a bronzu. Nádherná jistota! Trenér Motejlek pláče dojetím. Navíc kdosi připomíná, že Parma je pátý, takže jsme si tu otevřeli malé mistrovství ČSSR. Televizní komentátor se ptá Jirky Malce, co chce vzkázat synovi, ten ochraptělým hlasem odpovídá: „Aby jednou na skočkách doletěl na 200 metrů, ale to chvíli potrvá, narodil se před třemi nedělemi. Pavel Ploc vysvětluje, že po odrazu mu šly lyže pod vzduch, ale nohama to byl superskok, jaký si přál. Pak nabere vzduch do plic a spustí: „Jakééé je to hezké, dva kováři v městě…“ Všichni se k němu přidávají. Kanaďané otevírají papuly. Nemohou rozumět slovům, zato dobře rozumí , že tady v umělém kráteru pod kopečkem, který připomíná pocukrovaný bochník chleba vytryskla československá radost.
Namlsaní z úspěchu na středním můstku jsme očekávali další soutěže. Pavel Ploc načal do modrého nebe krásně oblou křivku letu. Vypadalo na veleskok, ale pak mu vzduch který jej měl nadnášet uhnul z cesty a bylo z toho „jen“ 114,5 metru. Před něj se dostal pouze Nor Erik Johnsen. Pardon samozřejmě také Matti Nykänen. Ale ten se nepočítá. Ten by získal medaili i na vypůjčených lyžích, kdyby mu ty jeho ukradli. Pak se však otočil a rozhodčí snížili nájezd o 3 metry. Ploc uspěchal odraz a 102,5 metru stačilo na páté místo.
O den později jsme se  přetahovali o metry, body a tím o bronzovou medaili s družstvem Rakouska. Nor Johnsen nám ji však posledním skokem vyměnil za bramborovou. Jinak se olympiáda dala nazvat Nykänen a ti druzí.
Ještě jednoho hrdinu tato olympiáda měla. Dosahoval sotva poloviční délky skoků oproti Nykänenovi, ale aplaus si získával dvojnásobný. Byl jím první účastník skokanských soutěží z Velké Británie Eddy Edwards. Profesí zedník, který se skákat učí sám, přesně naplnil Coubertinovské heslo. „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

V STYL PORAZIL KLASICKÉ VEDENÍ LYŽÍ
Albertville 1992
Na skokanském nebi se mezi osvědčenými stálicemi rázem rozjasňuje nová hvězda. Teprve šestnáctiletý Fin Toni Nieminen ovládá skokanské můstky. Přichází totiž doba, která zásadně mění celý sport. Od počátku létali závodníci s lyžemi u sebe. Měnila se poloha těla, případně rukou. Jan Boklöv však létal se špičkami lyží od sebe a dal tak vzniknout tzv. V stylu. Byl za svůj nehezký styl trestán od stylových rozhodčích. Vývoj ovšem zastavit nešel. Proti fyzikálním zákonům se  nedá nic dělat. Díky V stylu se mění plocha z 0,5 m2 na 0,7 m2 roste tak vztlaková síla, která drží skokana ve vzduchu. Před sezónou byly oba styly (jak klasický, tak V) uznány jako rovnocenné. Nieminenovi nahráli okolnosti. Jako talentovaný mladík se rychle novinku naučil, navíc byl lehký a subtilní, takže mu nic nebránilo, aby si podmanil své soupeře. Po jeho suverénním triumfu na Intersportturné bylo jasné, kterým směrem se bude ubírat budoucnost skoků. V období mezi novoročním turné a olympiádou se mnoho závodníku přeškolovalo na véčko. Včetně nejlepšího Čecha Jiřího Parmy.
Rozjetý Toni Nieminen kraloval i můstkům v Courchevellu, kde se bojovalo o olympijské medaile. V závodě na velkém můstků vyhrál s náskokem 12 bodů před druhým Rakušanem Höllwarthem a jeho krajanem Heinzem Kuttinem. Na středním můstků se našim jižním sousedům povedla odveta. Rakušané Ernst Vettori a mladík Martin Höllwarth odsunuly Fina na bronzový stupínek. Ve znamení souboje Finska a Rakouska se nesla i soutěž družstev. V pozadí nezůstávalo ani kvarteto ČSFR ve složení Parma, Sakala, Jež, Goder. V té době se vždy ze čtveřice skoků jednotlivých kol ten nejhorší škrtal. To závod lehce znepřehledňovalo. Našim reprezentantům navíc uškodilo. Skákali vyrovnaně a nikdo se nedopustil vyloženě pokaženého skoku. Pokud by se počítali všechny pokusy, mohli pomýšlet na zlato. Takhle získali bronzovou medaili, která byla rovněž úspěchem. Tipnete si, jak dopadl boj o zlato? Rakušané měli v poslední sérii velký náskok a zdálo se, že zvítězí. Finové však měli na věži Toniho Nieminena, který jim myšlenky na zlato rychle zahnal.

Lillehammer 1994
Další hry na sebe nenechaly dlouho čekat. Konaly se netradičně již po dvou letech. Záměrem bylo rozejít cykly letních a zimních her. Přestože závody v Norsku se konaly po těch francouzských v malém časovém intervalu, žádný z Albertvillských medailistů svou pozici v Lillehammeru neobhájil. A to se netýká pouze jednotlivců, ale i družstev.
Hodí se připomenout okamžik, který se udál na Intersportturné. O vítězství bojoval Nor Espen Bredesen a Němec Jens Weissflog. Druhý jmenovaný měl před posledním skokem v Bischoffshofenu pohodlný náskok. Druhé kolo rozhodujícího závodu však přineslo nevídané věci. Bredesen zaútočil dlouhým skokem. Weissfloga druhý skok ještě čekal a i přes hodnotný výkon jeho soupeře mu stačil vcelku průměrný skok. Kartami však zamíchal Lasse Ottesen. Bredesenův krajan byl v pořadí před Weissflogem. Na nájezdové věži čekal před svým pokusem více než 2 minuty. Weissflogovi tím nejen notně pocuchal nervy, zároveň se během té chvíle otočil vítr. Němec svůj skok pokazil a přišel o triumf na Turné. Ottesen byl sice diskvalifikován, ale hořkost ve Weissflogovi zůstala, a proto prahl po odvetě na domací půdě jeho rivalů.
Po prvním kole olympijského závodu na velkém můstku však opět zůstal ve stínu Bredesena, který nadšeným divákům předvedl 133,5 m (Weissflog 129,5m). Česká medailová naděje Jaroslav Sakala se krčila na devátém místě. Ve druhém kole Sakala předvedl 115,5, což stačilo na celkové sedmé místo. Norští diváci však netrpělivě čekali na souboj o zlato. V bouřlivé atmosféře, která trvala celý zvod a s blížícím se finišem houstla, se předvedl Weissflog. Skočil nádherně 133 metrů. Nikdo nepochyboval, že si s tím Bredesen poradí. Po jeho skoku však stadión oněměl. Délka 122 metrů stačila jen na stříbro a Weissflogovi se odveta povedla. Bronz si odvezl Andreas Goldberger.
Norové se zlata dočkali až v závodě na středním můstku. Bredesen získal vytoužené zlato, jeho kumpán Ottesen stříbro. Weissflog zřejmě vystřílel nejkvalitnější prach na velkém můstku, musel se v boji o bronz sklonit před uměním svého krajana Dietera Thomy, který vždy nejvíce žehral na německou konkurenci z východu.
Do historie se zapsala i napínavá soutěž družstev. O medaile bojovalo trio Rakousko, Německo a Japonsko. Japonci se jako kamikadze vrhali mezi špičky lyží a skok za skokem unikali Němcům na vyšší bodový zisk. Rakušané si drželi 3. příčku. Ve chvíli, kdy se zdálo, že karty jsou rozdány se rozjíždí finishman Japonců. Masahiko Harada však svůj skok ukončil po 97,5 metrech letu. Tím své krajany připravil o jasné zlato, které spadlo do klína Němcům.

PODRUHÉ V ZEMI VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE
Nagano 1998

Japonci hostili podruhé svátek zimních sportů a pro skokanské soutěže připravili podobně silný tým jako pro Sapporo ve dvaasedmdesátém.
Skokanský elegán Kazuyoshi Funaki kraloval můstkům, jeho stylově vytříbené skoky nepostrádali délku. Výsledkově ho podporoval věčně optimistický Masahiko Harada. Pozadu často nezůstávali ani Okabe, Saitoh či Kasai.
Na devadesátce v Hakubě však japonské plány překazil Fin Jani Soininen. Pro obyvatele hostitelské země byla chabou náplastí „až“ stříbrná medaile jejich miláčka Kazuyoshi Funakiho. S bronzem byl naprosto spokojen Rakušan Andreas Widhölzl, o kterém se říkávalo, že není vítězným typem závodníka.
Když se soutěže přemístili o kousek vedle, tedy na větší z dvojice můstků, splnila se očekávání japonských fanoušků. Kazuyoshi Funaki prodal svoji formu a výkony 126 a 132,5 metru si zajistil zlatou medaili. Vyměnil si pozici s Janim Soininenem, který stříbrem potvrdil triumf ze středního můstku. Pořádně zkomplikoval pořadatelům situaci Masahiko Harada. Skokan, od kterého nikdy nevíte, co čekat. V prvním kole předvedl 120 metrů. Ve druhém ho jeho dynamický odraz donesl na 136 metrů, čímž přeskočil měřící zařízení a na výsledek jeho skoku se čekalo snad deset minut.
Zatímco v předchozím případě se jednalo o příjemné starosti, v soutěži družstev svému týmu připravil starosti nepříjemné. Jeho první pokus měřil pouhých 79,5 metru a favorizované mužstvo se nacházelo na čtvrtém místě. Ve druhém kole však zabojoval Okabe a vytvořil rekord můstku 137 metrů. Harada o několik okamžiků později napravil své zaváhání a tento rekord vyrovnal. Rozjeté Japonce už nedokázal nikdo zastavit, ani druzí Němci a třetí Rakušané.
Čeští skokané se také neztratili. Opustili sice medailové pozice let osmdesátých, ale na tehdejší formu zaskákali slušně. Na můstku K90 se celé kvarteto umístilo v první třicítce: 11. Doležal, 24. Jež, 26. Sakala a 28. Sucháček.
Životní výkon vylepšil Michal Doležal na K120 a skončil 8. 15. skončil Sucháček, 24. Jež.
V družstvech jsme obsadili 7. místo.

Salt Lake city 2002
Znáte pohádku o Harry Potterovi? Malý nenápadný chlapec se v den svých dvanáctých narozenin dozvídá, že je čarodějem. Vydává se do bradavické školy kouzel a nemůže pochopit proč je kolem něj tolik rozruchu.
Simon Ammann, subtilní Švýcar, který svým obličejem nápadně připomíná zmiňovanou postavu, si jeden pohádkový příběh prožil ve skutečnosti.
Před zahájením olympijských bitev byli myslitelní pouze dva kandidáti na medaili. Němec Sven Hannawald. Na počátku roku doslova skočil do dějin, když jako první vyhrál všechny čtyři závody Turné. A Adam Malyzs. Suverén poslední doby a aktuálně vedoucí muž světového poháru.
Hned první závod potvrdil starou pravdu. Když se dva perou směje se někdo třetí. Tím smějícím se byl Simon Ammann. V prvním kole startoval uprostřed listiny a vyrazil dech všem divákům i svým soupeřům. Z hrany plynulým odrazem přešel mezi lyže. Nad strání ležel zcela nehybně. Minul i čáru označující devadesátku a osm metrů za ní přistál do ukázkového telemarku. Rozhodčí se předháněli v bodových známkách. Konec startovního pole uzavírali favorité. Ani jeden z favorizovaného dua neskočil špatně. Ale ani Malysz (98,5m), ani Hannawald (97) se před Švýcara nedostali.
Druhé kolo – Hannawald útočí a dosahuje 99 metrů. Malysz se s 98 metry řadí za něj a čeká se na hrdinu prvního dějství. Pro Ammanna je to úplně nová situace. Skáče jako poslední a musí dokázat, že první kolo nebyla náhoda, že to nebyl jen nějaký rozmar větru. Už je ve stopě. Opět ten přesný odraz, který je zárukou úspěchu. Letí snad ještě lépe, než Harry na svém koštěti při hraní famfrpálu. Opět stylový telemark, navíc o půl metru dál něž v prvním kole. Švýcar je olympijským vítězem! Za Ammannem rychle přibíhá jeho kamarád Andreas Küttel a samou radostí ho povalí na zem.
Hannawald velmi toužil po zlatu a nabízela se mu možnost na stodvacítce. Po první kole se ujal vedení. Spolu s ním, shodným bodovým ziskem, byl na špici také Ammann. Pohádka pro něj ještě neskončila. Třetí Malysz, čtvrtý s odstupem Hautamäki.
Druhé kolo rozhodovalo. Malysz se ujal vedení před Hautamäkim skokem 128 metrů. Poté předvedl nejdelší skok dne Ammann 133 metrů! Čekalo se už jen na Hannawalda, jehož touha po zlatě byla obrovská. Skok natahoval jak jen se dalo, přistání začal o chloupek později a nestačil se srovnat. Špatně rozložené těžiště ho dostalo do záklonu a Sven si lehl na sníh. Stálo ho to nejen vítězství, ale také medaili. Ta bronzová mu unikla o sedm desetin bodu.
„Odkud se vůbec Ammann vzal?“ ptali se mnozí. On svou formu ukázal na domácím můstku v Engelbergu. Tam se dostal na stupně vítězů. Byl druhý hned za Malyszem. Následoval víkend v Predazzu. První den bronzový, druhý stříbrný. Zlom nastal na prvním závodě Turné. Skončil sice třetí, ale poprvé v sezóně byl před Malyszem. Tehdy prohlásil: „Už jsem porazil v letošní sezóně všechny soupeře. Teď se budu jen zlepšovat.“ Hodně si slibovali švýcarští trenéři. Ammannovi předpovídali úspěch hlavně na olympiádě. Skákalo se totiž ve větších nadmořských výškách, než je obvyklé. Je tam řidší vzduch a tolik „nenese“, což je výhoda právě pro typy, jako je Simon. Jejich touhy a přání málem vzaly za své. V přípravě na Olympijské hry Ammann ošklivě upadl a nepříjemně se zranil.Naštěstí pro něj i pro celé Švýcarsko se dal rychle dohromady.
Totálním fiaskem bylo vystoupení českých reprezentantů. Nejlepším na devadesátce byl novic Jan Mazoch, který se umístil 35. Ještě hůře skončili Janda (39.), Matura (47.) a Doležal (50.). Vystoupení na velkém můstku bylo podobné: Mazoch – 36., Janda – 44.
Ještě zbývala soutěž družstev. Tam se naši ze stínu nevyhrabali. Naopak. Propadli se na úplné dno, neboť porazili jen 13. Kazachstán!
Soutěž družstev však nabídla nečekané drama v boji o zlato. O něj se přetahovali Němci a Finové. Když předvedli oba své pokusy Hannawald, Hocke, Uhrmann a Smitt na jedné straně, a Hautamäki, Lindström, Jussilainen a Ahonen na straně druhé, byl mezi nimi neuvěřitelný rozdíl. Jedna desetina bodu ve prospěch Německa. „Nebyli jsme lepší. Měli jsme větší štěstí.“ konstatoval Hocke Druhému místu dlouho nemohla uvěřit čtveřice zklamaných Finů. Zasloužený bronz si odvezli Slovinci ve složení Fras, Peterka, Kranjec, Zonta.

PŘEHLED VŠECH OLYMPIJSKÝCH VÍTĚZŮ VE SKOCÍCH

1924 Chamonix Jacob Tullin Thams (NOR)

1928 Sankt Moritz Alf Andersen (NOR)
Rudolf Burkert (TCH) – bronz

1932 Lake Placid Birger Ruud (NOR)

1936 Garmisch- Partenkirchen Birger Ruud (NOR)

1948 Sankt Moritz Peter Hugsted (NOR)

1952 Oslo Arnfinn Bergmann (NOR)

1956 Cortina dÁmpezzo Antti Hyvärinen (FIN)

1960 Squaw Valley Helmut Recknagel (GER)

1964 Innsbruck Veikko Kankkonen (FIN)
Toralf Engan (NOR)

1968 Grenoble Jiří Raška (TCH)
Vladimír Bělorusov (URS) Jiří Raška (TCH) – stříbro

1972 Sapporo Jukio Kasaja (JAP)
Wojciech Fortuna (POL)

1976 Innsbruck Hans-Georg Aschenbach (GDR)
Karl Schnabl (AUT)

1980 Lake Placid Jouko Törmänen (FIN)
Ulrich Wehling (GDR)

1984 Sarajevo Jens Weissflog (GDR)
Matti Nykänen (FIN) Pavel Ploc (TCH) – bronz

1988 Calgary Matti Nykänen (FIN) Pavel Ploc (TCH) – stříbro Jiří Malec (TCH) – bronz
Matti Nykänen (FIN)
FINSKO

1992 Abertville Ernst Vettori (AUT)
Toni Nieminen (FIN)
FINSKO ČSFR – bronz

1994 Lillehammer Espen Bredesen (NOR)
Jens Weissflog (GER)
NĚMECKO

1998 Nagano Jani Soininen (FIN)
Kazuyoshi Funaki (JAP)
JAPONSKO

2002 Salt Lake city Simon Ammann (SWI)
Simon Ammann (SWI)

NĚMECKO

V článku byly použity následující materiály:
Ota Pavel – Pohádka o Raškovi
Kronika olympijských her
Pavol Kršák – Novoveké Olympiády
Časopis Stadion