Berni Schödler dnes sleduje skoky na lyžích z jiné perspektivy než během své trenérské kariéry. Jako koordinátor Kontinentálního (COC) a Interkontinentálního poháru (ICOC) se podílí na tvorbě kalendáře, spolupracuje s pořadateli i jury a řeší také otázky bezpečnosti, organizace nebo kontroly vybavení. V rozhovoru během závodů v Klingenthalu přiblížil, jak jeho práce vypadá, proč by rád viděl více závodů dostupných prostřednictvím livestreamu, zda by uvítal návrat Kontinentálního poháru do Česka a co by si přál pro budoucnost celého skokanského sportu.
Jak byste běžnému fanouškovi skoků na lyžích vysvětlil svoji roli koordinátora Kontinentálního poháru?
Mám poměrně hodně různých úkolů. Začíná to už tvorbou kalendáře. Snažíme se najít místa, kde můžeme uspořádat Kontinentální a Interkontinentální pohár kvalitním způsobem – férově, bezpečně a s dobrými pořadateli. Pro mě jsou tyto série především místem, kde vyrůstá další generace skokanských hvězd. Je proto důležité, aby byly závody dobře organizované a abychom zároveň vzdělávali technické delegáty, jejich asistenty i samotné závodníky. Chceme, aby celý produkt fungoval a měli jsme kvalitní soutěže. Přímo na místě potom spolupracujeme s technickými delegáty, organizačním výborem i závodníky. A bohužel někdy musíme udělat také rozhodnutí, která nejsou pro druhou stranu příjemná. Ale i to ke skokům na lyžích patří.
Jak vypadá váš typický závodní víkend, například tady v Klingenthalu?
Tady to bylo vlastně docela jednoduché, protože jsme měli pouze Kontinentální pohár. Obvykle se snažíme pořádat na jednom místě zároveň i Interkontinentální pohár žen, záleží samozřejmě na programu závodu. Přibližně hodinu a půl před začátkem tréninku už jsme na můstku. Závodníci za námi mohou přijít například kvůli kontrole bot, kombinéz nebo dalších věcí. Potom nás čeká práce v jury. Společně se snažíme zajistit především bezpečný průběh závodu. Hodně záleží na větru, počasí a dalších podmínkách, které mohou závod ovlivnit. Neustále řešíme, zda můžeme pokračovat podle původního programu, nebo je potřeba něco změnit kvůli předpovědi. Jsme proto v permanentním kontaktu s jury i lidmi, kteří se starají o můstek.
Pomáhají vám v současné práci zkušenosti z doby, kdy jste působil jako trenér švýcarského týmu?
Nevím, jestli mi přímo pomáhají nějak výrazně. Mám ale rád práci se závodníky a rád s nimi komunikuji. Samozřejmě vím, jaké to je být na druhé straně. Teď ale sedím v jiné pozici a musíme být důslední bez ohledu na to, co se stane. Pořád se přitom snažíme vytvářet něco pro fanoušky a diváky. To, co děláme, je vlastně určité privilegium právě pro ně. Od samotného trénování jsem teď už trochu dál.
Kdybyste mohl v Kontinentálním poháru změnit jednu věc, co by to bylo?
Je toho samozřejmě víc, na čem průběžně pracujeme. Minulý rok jsme měli velmi dobrý projekt s livestreamy a právě v tom bych chtěl pokračovat čím dál víc. Víme, že máme spoustu fanoušků, kteří nemohou cestovat po celém světě a sledovat nás přímo na místě. V dnešní době už nám technologie umožňují nabídnout jim kvalitní přenos. Mým přáním by proto byl opravdu dobrý livestreamový produkt.
Poslední Kontinentální pohár se v Česku konal už před několika lety. Chtěl byste tento seriál znovu vidět také na českých můstcích?
Ano, samozřejmě. Jsme v tomto směru v pravidelném kontaktu. A nejde jen o Česko. Podobná situace je například ve Francii, zatímco do Itálie jsme se konečně vrátili. Podle mě by všechny země, které se Kontinentálního poháru účastní, měly být připravené také závody pořádat. Jinak to trochu ztrácí smysl. Takže ano – po livestreamu by návrat závodů do dalších zemí byl mým druhým přáním.
Máte nějaký oblíbený můstek nebo místo, kam se vždycky rád vracíte?
To je opravdu těžké. Třeba tady v Klingenthalu máme fantastickou organizaci a během let se z lidí kolem závodů stali přátelé. Pak máte závody v Asii, které jsou zase úplně jiné než ty evropské. Iron Mountain je opět naprosto specifický. Nemám tedy jednu soutěž nebo jeden můstek, který bych upřednostňoval. Právě rozdílnost jednotlivých regionů a zemí podle mě vytváří to, čím Kontinentální pohár je.
Chybí vám někdy práce trenéra?
Někdy samozřejmě ano. Trenérská práce mě bavila a měl jsem rád velmi úzký kontakt se závodníkem. Současná role mi ale zase dává jiné možnosti. Člověk vidí sport z trochu jiné perspektivy, což je také skvělé. Obě role mají svoje plusy i minusy.
Jak dnes zvenčí vnímáte švýcarský tým a mladou generaci tamních skokanů?
Je moc příjemné vidět, kolik je v týmu energie. Máme tam řadu mladých závodníků, kteří mají pro skoky skutečnou vášeň. Otázkou vždycky je, zda u toho vydrží a dokážou udělat všechny potřebné kroky, aby se jednou dostali až do Světového poháru. Některé z těch mladých kluků znám už mnoho let. Je hezké vidět, že jsou pořád zapálení a každý den se snaží být lepší. Doufám, že je jednou uvidíme také úplně nahoře ve výsledkových listinách.
Kdybyste měl jedno přání pro celou skokanskou rodinu, jaké by bylo?
Samotný tenhle sport je vlastně určitým snem. Je privilegium dělat skoky na lyžích, protože to není sport, který může provozovat každý. Přál bych si hlavně, aby si zachoval svou jedinečnost. Musí tam zůstat fascinace tím, že lidé létají a že jsou dostatečně blázniví na to, aby skákali na lyžích. A chtěl bych, aby byli více v centru samotní závodníci – ženy i muži – a méně kombinézy. To je moje velké přání.
Představení Bernharda „Berniho“ Schödlera (*1971)
Je bývalým švýcarským skokanem a trenérem, v mládí se vyučil jako tesař. Jako závodník debutoval ve Světovém poháru na domácí půdě ve Svatém Mořici v únoru 1990, výrazně se prosadil až jako trenér. V letech 2000 až 2007 byl národním trenérem skokanů ve Švýcarsku a podílel se na dvojnásobném olympijském triumfu Simona Ammanna v Salt Lake City. V roce 2010 se stal šéfem tamních skoků na lyžích a severské kombinace. Od června 2020 převzal po Horstu Tielmannovi funkci koordinátora Kontinentálního poháru FIS, současně je koordinátorem mistrovství světa juniorů.
Na článku se podíleli Kinga Stanaszek a Jiří Korbel.
Náhledové foto: Berni Schödler (autor: Jiří Korbel)
