Harrachovské mistrovství světa navštívilo mnoho slavných skokanů let minulých. Jedním z nich byl i sympatický Nor Espen Bredesen. Ten mj. zavzpomínal na svůj olympijský triumf, světový rekord, ale i na své soupeření s Jensem Weißflogem.
Espene, své největší úspěchy jste získal po přechodu na V-styl. Stačí porovnat výsledky z olympijských her v Albertville (57. a 58. místo) a Lillehammeru (1. a 2. místo). Byla opravdu skokanská revoluce v podobě zcela nového stylu opravdu tím klíčovým momentem ve Vaší kariéře?
Ano, ale domnívám se, že mnohem důležitější pro mne byla změna trenéra. On mě naučil mnoho o technice, biomechanice, mentální síle během soutěže. Zkrátka naučil jsem se od něj o skocích na lyžích hodně.
Jak jste se cítil v letu, když jste začal skákat V-stylem? Například vyhlášený stylař a klasik Jiří Parma, který tento přechod zažil v závěru své kariéry tvrdí, že se náhle cítil mnohem bezpečněji.
Já jsem se cítil bezpečně i během klasického stylu, ale je pravda, že s V-stylem se let stal mnohem stabilnějším a poznal jsem, že je mnohem snazší létal dále. A já jsem měl v oblibě skákat daleko.
Tím jste mi nahrál na další otázku, protože jste byl svého času držitelem světového rekordu. Jaký to je pocit být aktuálně člověkem, který dolétl tak daleko, jako nikdo před ním.
Upřímně jsem chtěl být prvním člověkem, který přeletí hranici dvou set metrů. Ale v té chvíli jsem na to nebyl mentálně připraven. Do Planice jsem tehdy přijel na poslední chvíli a prostě jsem nemohl předvést to nejlepší, co ve mně tehdy bylo hned při svém prvním tréninkovém skoku. Druhý den jsem byl nazlobený sám na sebe a v tom okamžiku mne již nikdo nemohl zastavit, abych nepředvedl to nejlepší.
Foto: Espen Bredesen (zdroj: Scanpix)
Nyní mi dovolte lehce štiplavou otázku, jak zpětně vidíte kontroverzní moment z Turné čtyř můstků 1994. Tehdy Váš krajan Lasse Ottesen předlouho čekal na nájezdové lavici a díky tomu skákal Váš soupeř Jens Weißflog ve špatných podmínkách. Tento moment Vám pomohl k celkové výhře na Turné.
Tehdy jsem se s Lassem bavil a on mi potvrdil, že myslel jen sám na sebe. Viděl, že nemá úplně dobré podmínky, a proto na lavici čekal. Nebyl si vědom toho, že za ním čeká Jens. Nemohl ani uvažovat o tom, že by svým čekáním poslal Jense do špatných podmínek, protože větrné podmínky jsou pro takovou taktiku až příliš nevyzpytatelné.
Souhlasím. Na druhou stranu však mohl svým čekáním narušit Jensovu psychickou rovnováhu.
To je pravda, ale Lassemu bylo tehdy jednadvacet a určitě takovým způsobem neuvažoval. Naopak, velmi jej trápila jeho dodatečná diskvalifikace.
Vaše rivalita s Jensem se přenesla i na olympijské hry v Lillehammeru, kde Jens vůči nenávistným reakcím domácího publika ztratil nervy a ukázal vztyčený prostředníček.
Tehdy šel Jens gratulovat Japoncům po posledním skoku, kdy Harrada předvedl své nechvalně známé selhání. Bohužel byla to gratulace v ten nejhorší možný okamžik. Jens je složitá osobnost a já se domnívám, že by to nikdo jiný neudělal, aby šel v takovou chvíli soupeři gratulovat.
Říká se, že olympiáda v Lillehammeru byla tou nejkrásnější zimní olympiádou v historii. A díky tamnímu muzeu a sportovištím mám pocit, že zde duch olympijských soupeření setrvává do dnešních dnů. Cítíte to stejně?
Asi máte pravdu. V muzeu jsem již delší dobu nebyl, ale vzpomínky na TO místo a TY události ve mě zůstanou napořád. A vracet se do Lillehammeru je pro mne vždy něčím zvláštním.
Jaký to kontrast s tvrzením Jaroslava Sakaly, který trénuje ve Slovinsku a který se vyjádřil tak, že mu Planice zevšedněla. Že už necítí nic zvláštního, když se na místní můstek dostane.
To není můj případ. Lillehammer je pro mne opravdu něco velkolepého. Tehdy jsem zvítězil na domácí půdě před tisícovkami domácích fanoušků. To je zkrátka se situací Jaroslava Sakaly něco zcela neporovnatelného.
Hlavní foto: Espen Bredesen (autor: Petr Hybský)
