Cílem je udělat skok globálnější. Borek Sedlák odkrývá plány FIS i zákulisí skokanských závodů

Ať už čeští skokani předvádějí jakékoliv výkony, česká stopa je na můstku vždy výrazná. A to zásluhou Borka Sedláka, bez jehož vysílaček s ředitelem závodu Sandrem Pertilem už si skokanští fanoušci přenos své milované disciplíny snad ani nedokážou představit. Právě po italském funkcionáři nyní přinášíme rozhovor s jeho pravou rukou, která má na starosti pochopitelně o mnoho více, než jen obsluhu vysílačky FIS. O náplni jeho práce na můstcích i mimo ně, srovnání Pertileho s přechozím skokanským šéfem Walterem Hoferem či nejhorším zážitku ve funkci se dozvíte v našem povídání.

Jak vypadá tvůj běžný den v roli asistenta ředitele závodů?

Na snídaní už kontroluji předpověď počasí na ten den, abych byl připravený, když přijdu na snídaní a mí kolegové se zeptají. Snídaně je část dne, kdy spolu sedíme delší dobu a rozebíráme interní věci ohledně závodu, co by se mohlo stát a tak. Pak je volný program.

Většinou na můstek jede dřív Sandro (Pertile, šéf skokanských závodů), já se tam snažím být dvě hodiny před zkušebním kolem. Když přijedu, podívám se na věci kolem bezpečnosti, zda je všechno funkční. Často s jury kontrolujeme stav můstku. A s postupem času se přesouvám nahoru na své pracovní místo. Tam se domlouvám se startérem, abych viděl, s kým a jak budu komunikovat. Musíme probrat startovní proceduru a kontrolu nájezdové stopy.

Pak už začíná hlavní obsah mé práce, kdy nejdřív musím nastavit větrný koridor. Většinou máme ještě tréninkovou fázi v podobě předskokanů, kteří většinou skáčou 30 minut před zkušebním kolem a samotný závod.

Víme, že tvoje práce je nastavit koridor a pak pouštět skokany. O čem všem můžeš rozhodovat sám a do čeho nesmíš jury mluvit?

Snažím se s každou jury především spolupracovat. I když nastavuju nebo měním koridor, tak komunikuji s jury, aby byli informovaní. Mám pocit, že mi věří, takže v tomhle je to pro mě lehčí. Jak jury, tak já, ale máme stejný cíl – mít hezký a bezpečný závod.

Postupem času času vidím víc a víc, že se mě v průběhu závodu ptají na můj názor. Nastavení koridoru, startovní procedura a rozhodnutí, kdy závodník může skákat, je víceméně na mém rozhodnutí. Jen kdyby měla jury pocit, že v dané chvíli je to nebezpečné, tak jsem jejich rozhodnutí otevřený, ale většinou nechávají závod nějakým způsobem běžet.

Říkáš, že spolupráce je dobrá – je nějaký delegát, se kterým je ještě lepší, nebo naopak horší?

Když si v rychlosti projedu seznam technických delegátů, se kterými spolupracuju, tak si nemyslím, že je někdo, s kým bych měl problémy. Samozřejmě, když tady je Ivo Greger, tak je to o něco bližší, protože si myslím, že jsme dobří kamarádi. Může to pak být uvolněnější a jednodušší, ale záleží na tom, jak probíhá celý víkend. Co se týče oficiální komunikace, tak ta musí být v angličtině, ale občas si můžeme dovolit přepnout do češtiny.

Jury při Turné čtyř můstků v Innsbrucku (autor: Jan Štěrba)

Jde pustit závodníka, i pokud je vítr mimo koridor?

V závodě jsou pravidla jasně daná – pokud je vítr mimo koridor, tak startovní proceduru zelenou ukončit nelze, startovní knoflík je zablokovaný. Ale u předskokanů to jde, tam můžu navíc koridor změnit i během žluté fáze. Třeba když vidím, že má lepší podmínky, ale neskákal tu daleko, tak posunu koridor pro protivítr a předskokana pustím. Plus taky nemůžu dát zelenou během prvních deseti sekund, potom ale až do šedesáté kdykoliv. Když je všechno v pořádku, tak já bych měl být ten, který rozhodne o tom, že se dá skákat.

Dříve trvala roky žlutá 45 sekund, před třemi lety se to zvedlo na 60. Je to za tebe krok k lepšímu?

Pro mě to od začátku bylo padesát na padesát, protože je jasné, že pro televizi je to výhodné. Po feedbacku od skokanů, kteří s tím neměli problém, jsme k tomu přistoupili. Pro mě bylo 45 sekund lehčí v momentu, kdy se podmínky hodně měnily a střídavě byly uvnitř a mimo koridor. Teď je tahle fáze nervů a rozhodování o 15 sekund delší, ale všechno je to o zvyku. Naučil jsem se s tím žít a beru to jako fakt.

Co děláš jakožto zaměstnanec FIS mimo závodní víkendy?

Hlavně přes zimu moc času mezi víkendy není. Po sezóně se tedy snažím věnovat volný čas rodině, po těch čtyřech měsících si to určitě všichni zasloužíme. Jinak funguju jako normální lidi, snažím se i sportovat, abych se udržoval trochu ve formě. Nějaké závody máme i přes léto, takže čas hrozně rychle letí. Vždycky se mi zdá, že po sezóně mám hrozně moc volného času, ale pak to vždycky rychle uteče.

Jaké máte mimozávodní povinnosti?

Máme pravidelné mítinky a po sezóně vytvářím statistiky, které pak předávám Sandrovi na nějaká další rozhodnutí. Když je člověk dělá pro všechny závody, tak si to vezme hodně času. Je to zkrátka taková klasická kancelářská práce.

Několikrát jsi zmínil jméno Sandra Pertileho. Ty jsi kromě něj zažil ještě Waltera Hofera, jak bys je srovnal? S kým se ti lépe spolupracovalo?

Těžko říct, jsou docela odlišní. Přínos Waltera Hofera skokům na lyžích během třiceti let, co pracoval jako ředitel závodů, je neskutečný a mám k němu ohromný respekt. Předloni si ze mě na závodech udělal legraci, že vzal Sandrovu vysílačku a zavolal mi se slovy: „Walter, for Borek.“ Mnou hned projel takový ten respekt, co se děje a co jsem udělal špatně. Ale brzy mi to došlo, každopádně ho vždycky rád uvidím, byl to super šéf. Sice přísný a tvrdý, ale spravedlivý. Za ty čtyři roky, co jsem s ním pracoval, jsem se toho snažil pochytit co nejvíc.

Sandro je naopak můj kamarád už asi 20 let. Když byl ještě technický delegát, tak jsme si vždycky psali, jak se nám dobře spolupracuje. Takže jsem moc uvítal, že se stal novým ředitelem závodů. Je super mít v jednom šéfa i kamaráda, funguje nám to skvěle.

V našem minulém rozhovoru jsi zmínil, že vnímáš skoky jako silnou disciplínu. Za sedm let se toho dost změnilo, jak vnímáš stav skoků na lyžích nyní?

Myslím si, že skoky jsou pořád silná a mezi diváky oblíbená disciplína. Kdo zažije závod třeba v Zakopaném nebo Oberstdorfu, tak musí chtít přijít příště, protože atmosféra je jedinečná. Skoky jsou odmalička moje vášeň, takže já na ně nedám dopustit. Už od doby, kdy jsem oblékl tátovu helmu a skákal jsem do postele, je to pro mě sport číslo jedna. A to už je přes 40 let. Doba se ale samozřejmě mění a je to vidět na mladší generaci, která má tendenci i skrz sociální média udržet pozornost 10–20 sekund a pak přeskočit jinam. Takže sledovat 100minutový závod asi není plně jednoduché, navíc je spoustu dalších sportů, lidé mají rádi posouvání hranic. I když jsme teď trochu doplatili na snižování olympijských kvót, tak věřím, že skok v průběhu dekád dokáže, že je stabilní disciplína.

Zmínil, že lidé mají rádi posouvání hranic, což je určitě pravda. Není trošku škoda, že FIS poslední dobou posouvání hranic trochu brání, nebo to tak aspoň působí?

Uvidíme, co se stane dál. Je jedna z možností, že a jeden z návrhů asi bude, že by se mohlo skákat dál. Posouvání hranic je pro lidi lákavé, teď se skáče 250 metrůa a nově to bude třeba 260, 270, ale nemyslím si, že by se mohlo něco změnit.

Na druhou stranu, lidi si myslí, že se změní pravidla, že příští rok se bude skákat 270 metrů. Já jsem se bavil s dvouma lidma, jedním z Planice a jedním z Kulmu a řekl, že pokud přijde nějaké rozhodnutí na zvětšení skokanských můstků, tak minimálně dva roky a pro druhýho minimálně tři, čtyři roky to vezme, než se ten můstek přebuduje.

Sedlák se svým předchůdcem Miranem Tepešem (vpravo) (autor: Jan Štěrba)

Z některých stran však sílí kritika na vedení skoků na lyžích, vnímá to FIS také? Co je podle vás největší podnět k řešení?

Kritika tady vždycky byla a bude. Když je hezký závod, tak nikdo nepřijde, ale jakmile se udělá něco špatně, tak jsou hned první v řadě, aby vám řekli, jak by to udělali lépe. Po závodě kolikrát i já vím, co šlo udělat líp, ale během závodu na vše reagovat nelze. Cílem Sandra (Pertileho) je udělat skok globálnější, mít víc národů. Proto se ve Světovém poháru snížily kvóty, což je samozřejmě pro silné státy nevýhoda. Velké a věčné téma je samozřejmě vybavení.

Hodně stížností padá na nečitelnost závodů, například kvůli změnám nájezdu, nebo zvýšení přípočtů za zadní vítr, není namístě debata o zpřehlednění?

O tomhle se vede dlouhodobá diskuze. Pro lidi, kteří vidí jen pár závodů za sezonu, tak to nemusí být úplně jasně čitelné. Samozřejmě, že nikdo nechce, aby vítěz závodů na velkém můstku skočil dvakrát 120 metrů, ale občas se nájezd a podmínky sejdou tak, že délka úplně neodpovídá pozici. Takže důvod k diskuzi to je, ale teď už úplně od větrných a nájezdových kompenzací není cesty zpět. V minulosti se mohlo restartovat po x závodnících a skákat znovu, ale teď máte jasný časový slot v televizi a po vás může jít několik dalších disciplín, takže to nemůže být úplně téma dne. Změny nájezdu asi nějakým způsobem budou vždy, když netrefíte nájezd a nebudete mít štěstí s větrem. Možná by se to dalo řešit spíš grafikou a lepším vysvětlením divákům, jak přípočty fungují.

Co se větru týče, tak je očividné, že to stejně 100% neodpovídá. Teď to pokrývá řekněme dvě třetiny reality, takže prostor pro štěstí tam pořád je. Navíc ne na všechny skokany působí vítr stejně. Já o 50% zvýšení kompenzací za zadní vítr před lety hodně bojoval právě na základě analýz, které jsem dělal po sezóně (již dříve přišlo zvýšení o 21 %, po kterém před třemi lety následovala úprava na 50 %). Možná to vypadá jako velká změna, ale na metr větru na velkém můstku jde o zhruba 2metrový rozdíl v délce skoku.

Často se zmiňují také nové formáty závodů, máš nějaké nápady v tomto směru?

Nedávno začaly supertýmy, což je asi největší změna. Určitě to může pomoct dynamice závodů i týmům, které mají problém sehnat čtyři kluky. To se týká i českých závodníků, což se snad v průběhu dalších let změní. Každopádně, feedback od týmů na závody supertýmů je ze všech stran pozitivní, koneckonců se zavedl i na olympijských hrách. Myslím ale, že by měl zůstat i klasický formát. Co se týče individuálních závodů, tak tam jsme nějaké návrhy testovaly v létě, ale bude potřeba více času, aby se zjistilo, jak ty formáty fungují. Je ale potřeba zůstávat střízlivý, návrhy jsem slyšel z několika stran, ale aby se skákalo třeba pět kol, to už by bylo příliš.

Za ty roky už jsi toho zažil hodně – je závod, který ti utkvěl v paměti jako hodně povedený, nebo naopak takový, který bys radši, aby se nestal?

Začnu těmi negativními. To je určitě závod na olympiádě v Koreji (2018) na malém můstku a závod na malém můstku v Seefeldu (na MS 2019). To jsou dva závody, které si v televizi určitě znovu nepustím. Speciálně ten v Sefeldu. Táta mi před asi třemi lety volal, že v televizi běží závod, to byl zrovna říjen nebo listopad. Tak se ptám jaký, a on, že Seefeld. Tak jsem se ho zeptal, jestli není můj táta? Říkal jsem mi, že tenhle závod už nikdy nechci vidět. Pak jsou samozřejmě závody, kdy byla zranění. Když vidím závodníka ležet dole se zraněním kolenem, tak mě to samozřejmě zasáhne. Na druhou stranu si myslím, že hezkých závodů byla spousta, stačí se podívat do minulé sezony. A ten pocit, když končí sezona v Planici, s krásným počasí a dlouhými lety… To je pocit, kvůli kterému tu práci dělám.

Borek Sedlák během dosud poslední Velké ceny Lomnice nad Popelkou (autor: Jiří Korbel)

Tahle práce tě tedy stále naplňuje a nemáš myšlenky koukat jinam?

Zatím určitě naplňuje a jinak nekoukám. Třeba to někdo rozhodně za mě, ale v současné době to tak určitě nevnímám. Tu práci mám rád a stále mě baví.

Jak vidíš postavení ženského skoku v závodech FIS?

Dřív se zkoušel takový „sendvič formát“ (muži a ženy skákali napřeskáčku), který se s úspěchem nesetkal. Tím, že jsem byl dva roky u holek, tak jsem velký fanoušek ženského skoku a každý jejich závod sleduju. Za těch několik let udělaly velký pokrok, špička se hodně srovnala, je tam víc závodnic, které jsou schopné vyhrát závod. Takže si myslím, že tam je obrovský potenciál, ale je potřeba zvolit správnou strategii. Teď se plánuje sdílení víkendů, ale roztažený program přes celý den není pro fanoušky úplně jednoduchý.

Možná by taky bylo dobré nechat někdy ženy skákat trochu dál…

To je těžké, protože rozpětí mezi nejslabší a nejsilnější závodnicí je stále velké. I v mužích je to vždycky závod z jedné lavičky versus nějaké show. Když skáčou všichni daleko, tak dřív nebo později přijdeme do situace, kdy se skočí ještě dál, nebo přijde ještě lepší závodník a je jasné, že nájezd musí jít dolů. Nejsem fanoušek úplných show, aby všichni skákali daleko a pak rozhodovaly přípočty. Ale takový závod se může stát. Jak mi říkal Walter (Hofer), ani za 30 let neuděláš dvakrát stejný závod. Každý závod je unikát a člověk musí být připravený na všechno. Jak jsi zmínil, je určitě důležité, aby i diváci rozuměli závodu a měli nějaký přehled. Proto je nejlepší držet jednu lavičku, ale může se stát opravdu hodně věcí. Nejlepší je ale určitě hezký závod v kombinaci s jednou lavičkou.

Náhledové foto: Borek Sedlák (autor: Jan Štěrba)