První dochovaná zmínka o závodu ve skoku na lyžích se datuje na 22. ledna roku 1862, kdy byly uspořádány závody v norském Trysylu. Již tehdy platilo, že nezvítězí skokan, který dosáhne nejdelší vzdálenosti, ale ten, který nasbírá nejvíce bodů.
Odmyslíme-li poslední sezóny Světového poháru, kdy se postupně zavedlo pravidlo o bodových odečtech či přípočtech za směr a intenzitu větru a výšku nájezdu, platí dodnes používaná praxe, že každý skokan za svůj pokus získává body za dosaženou délku a za estetiku skoku.
Estetiku skoku hodnotí pětice tzv. stylových rozhodčích, kteří mají na rozhodcovské věži k dispozici tastaturu (číselnou klávesnici), pomocí níž naklikají příslušné body. Klávesnice je vybavena tlačítky pro opravu číselné hodnoty a také tlačítkem „OK“, kterým svou známku potvrdí. Pro mnoho fanoušků bude patrně překvapením, že styloví rozhodčí nedávají absolutní známku (v rozmezí 0 – 20), ale tři bodové odečty – za letovou fázi, za dopad a za odjezd. V případě stylově bezchybného skoku tedy stylový rozhodčí udělí tři nulové bodové odečty a závodník získá 20 bodů.
Foto: Tastatura (tastruje se tak, že modrá tlačítka (+) jsou odečty od stylu a červená pouze pro korekci)
O tom, jak vypadá práce stylového rozhodčího, nám blíže poreferoval mezinárodní rozhodčí Josef Slavík, který předně odvrací kritiku, která se čas od času na rozhodčí snáší. „Kritika není správná a když už někdo rozhodčí kritizuje, tak by si měl jejich práci někdy zkusit,“ tvrdí Josef Slavík. Říká, že je snadné spílat sudím při pohledu na televizní obrazovku, na které je každý skok opakován z několika úhlů a dopadová fáze detailně přiblížena. Takový luxus je mužům zodpovědným za hodnocení stylu odepřen. Věže rozhodčích jsou často velmi vzdálené od místa dopadu. Nejvíce se tato skutečnost projevuje na můstcích mamutích. Při extrémně dlouhých pokusech již není v lidských silách posoudit, jestli závodník dopadl do telemarkového postavení, nebo jestli předvedl tzv. švindlovaný telemark, při kterém dopadne na obě nohy a poté bleskově jednu z nich předsune, čímž vytvoří iluzi telemarkového dopadu.
Začátkem nového tisíciletí mohli rozhodčí používat ke své práci pomoc videa a ve sporných případech na jeho základě rozhodnout. „Pro firmu, která videozáznam pořizovala, bylo celé zařízení drahé, a proto se lyžařská federace rozhodla vrátit ke starým pravidlům a nechala rozhodování pouze očím pozorných sudích,“ pokračuje Josef Slavík. Video bylo zavedeno na základě týmového závodu v Bischofshofenu během MS v Ramsau 1999, kdy Hannawaldův sporný dopad přinesl Němcům zlato a silné Japonsko odsoudil ke stříbru. Paradoxem ovšem je, že ani televizní komentátoři se při sledování opakovaných záběrů jednomyslně neshodli na tom, zdali Hannawald skutečně upadl či nikoli. Je proto otázkou, jak by v tomto případě řešen případný protest Japonců, kdyby jej podali. Ti však něco takového neudělali. „Nechceme vyhrávat u zeleného stolu,“ řekl tehdy jejich šéftrenér Manabu Ono. Možná však nechtěl, aby se rozmazával případ, který se stal o rok dříve na Olympijských hrách v Naganu, kdy jeho svěřenec Masahiko Harada porazil o 0,1 bodu Andrease Widhölzla v boji o bronz. Haradův dopad nebyl tehdy také ukázkový.
Stylovými známkami se hodnotí estetika skoku. Ve známce se zohledňuje letová pozice, čistota dopadu a odjezdu. Pokud je každá z těchto fází provedena bezchybně, získává závodník maximální známku, tedy 20 bodů. Josef Slavík vzpomíná, že dvacítku udělil asi osmkrát ve své kariéře. Je proto vidět, jak vzácně se maximální stylová známka vyskytuje. Skokanský závod je bodován vždy pěticí rozhodčích a maximální známku v podobě pěti dvacítek získala ve skokanské historii pouze pětice skokanů – Toni Innauer, Kazuyoshi Funaki, Hideharu Miyahira, Sven Hannawald a Wolfgang Loitzl.
Za chybu v některé ze zmíněných fází skoku dochází k bodovým srážkám. Srážky jsou odstupňovány po půl bodech. Skokan sice obdrží známky od pěti rozhodčích, do jeho celkového bodového součtu se však počítají pouze tři z nich. Nejhorší a nejlepší bodová známka se škrtá. Tím je zabráněno nadržování rozhodčího některému ze skokanů. Představitelé FIS se rovněž snaží zabránit i tomu, aby rozhodčí nadržoval závodníkovi z jeho domoviny. Průběžně sledují, jaké známky rozhodčí uděloval příslušníkům své země, a pokud vyhodnotí, že své krajany zvýhodňoval, následuje trest v podobě pozastavení činnosti.
Josef Slavík si sám pro sebe během závodu zapisuje, jakou známku komu udělil. U skokanů si také dělá poznámky v případě, kdy váhal, jestli má strhnout půl bodu nebo naopak přidat. Pokud se v prvním kole přiklonil na stranu přidání, snaží se ve druhém kole své rozhodnutí kompenzovat půl bodovou srážkou a naopak pokud v úvodním kole půl bodu strhl, v kole finálovém jej přidá. Kromě toho si po závodě své známky porovnává se známkami ostatních sudích a často bývá překvapen. „Když si myslím, že jsem někomu z našich trošku pomohl známkou osmnáct, překvapí mne, že ostatní dávali např. 18,5. Jindy si zase myslím, že jsem hodnotil zbytečně nízko známkou 17,5 a pak vidím, že ostatní dávali 17,0.“ Ačkoli byla od roku 2011 zavedena nová pravidla, která započítávají i vliv větru a výšky nájezdu, mají stylové známky stále své místo v celkovém hodnocení skoku.
Málokoho by napadlo, že jako skokanský rozhodčí můžete být pozván na večeři s králem. Takto pohádkový příběh snad můžete zažít jedině v Norsku. V zemi, kde je lyžování národním sportem a v jistém, přeneseném slova smyslu i náboženstvím. Tamní královská rodina se s železnou pravidelností účastní skokanských závodů na Holmenkollenu. A právě po jednom z těchto závodů byl český rozhodčí mezi úzkou skupinou pozvaných na slavnostní večeři. „Byl jsem oblečen do obleku a připadal jsem si jako Mr. Bean ve slavné scénce, kdy čeká na audienci u britské královny a neustále si kontroluje, jestli má správně zapnuté všechny knoflíčky,“ líčí Slavík své osobní zážitky. O tom, jak moc si Norové váží všech, kteří pomáhají vytvářet lyžařské závody, svědčí i věcný dar, který od nich dostal. Jednalo se o prkno, na kterém bylo ručně vymalováno jméno JOSEF SLAVIC.
„Udělali mi velkou radost a vůbec mi nevadilo, že udělali drobnou chybu v mém příjmení.“ Slavík Norům poděkoval a mimoděk se zmínil o tom, že se píše s „K“ na konci. „Norové mi druhý den přinesli prkno, na kterém již bylo vymalováno JOSEF SLAVIK. Tak mám doma prkna dvě,“ uzavírá Slavík své poutavé vyprávění.
Hlavní foto: Pracovní místo stylového rozhodčího (zdroj fotografií: Ing. Jan Baier)
