MĚŘENÍ DÉLKY SKOKU POMOCÍ VIDEA

Už při sjezdu si uvědomuje, že rychlost je větší než včera, také odraz mu vyjde mohutněji, nese se vyrovnaně vzduchem a dokonce vnímá zástupy diváků. Přeletí čáru označující 120 metrů, zakrouží rukama, dostane se tak ještě o kus dál a přistane. Všichni čekají na výsledek. Tam, kam dopadl, kráčí obřadně hlavní měřič, vousatý Anwander, a píchá tyč do sněhu. Pak se do ticha ozve tlampač: „Sto čtyřicet dva metry! Nový světový rekord.“ Tak popisoval Ota Pavel Motejlkův pokus z roku 1964, který značil světový rekord.

Od té doby se změnilo mnohé. Měřiči délek již nechodí zabodávat tyč do sněhu. Na velkých světových akcích již nejsou k vidění ani délkoví rozhodčí stojící rozmístění po celé délce dopadové stráně, kteří zvedali tabulky s čísly. V současné době se délka měří pomocí videa.

To se ke slovu dostávalo s rozvojem techniky. Osmdesátá léta nabídla ostré obrazy i při rychlých pohybech, což byl jeden z předpokladů přesného měření. První pokus uskutečnili v Oberstdorfu 1989/90 Gerhard Hochmuth a Hans Ostler. Dosud neprověřená novinka měla sloužit během závodu Intersportturné v případě protestů. Nevýhodou videorekordéru byla rychlost, s jakou bylo možno určit vzdálenost.

Později přišla spásná myšlenka Matthiase Kindera. Ten navrhl, aby se udělal rastr přesně podle značek, které by se nalézaly přímo na svahu. Jeho nápad umožnil rychlý rozvoj měření podle videa, které bylo poprvé vyzkoušeno během závodů v Oberwiesenthalu. Jednalo se o celkem nevýznamný závod, ale s novinkou byli všichni spokojeni, a tak bylo rozhodnuto o jejím nasazení pro závody Světového poháru v sezóně 1990/91. Už v Oberstdorfu se však muselo přistoupit ke kompromisu. Rozhodčím se nelíbilo, že najedou nebudou potřeba a budou na svahu jen pro případ poruchy videa. Kompromis zněl tak, že při shodě a odchylce menší než +/- 0,5m platí manuální měření, jinak se použije videa. Nechtěně tak došlo k souboji obou systému měření. Video vyšlo vítězně.

V sezóně 1991/92 bylo video použito již ve všech závodech Světového poháru i na olympijských hrách. Výsledek byl výborný, žádná technická chyba a navíc pochvaly od závodníků i trenérů.

Jak systém měření délek funguje? Let skokana je zaznamenáván čtyřmi na sobě nezávislými kamerami, které pokrývají většinu dopadové stráně. Kamery jsou speciálně kalibrovány, přičemž využívají skutečných čar, které jsou vyznačeny na svahu po každých pěti resp. deseti metrech. S pomocí softwaru, který interpoluje pásma s přesností na půl metru (jak požaduje FIS), může zkušená obsluha určit délku skoku během 4-6 sekund.

Rozhodčí u videa použije záznam z jedné ze čtyř kamer v závislosti na vzdálenosti, do které dopadl skokan. Záznam zastaví přesně ve chvíli, kdy se chodidla skokana dotkla země. Místo dopadu označí kliknutím myši. Speciální software poté vyhodnotí délku skoku.

Všechny sekvence dopadu jsou archivovány. To je velmi důležité, protože i při rozhodování o délce skoku pomocí videa vstupuje do hry lidský faktor a délkový rozhodčí u počítače může udělat chybu. Tím, že se záznamy archivují, je možné podat protest a správnost rozhodnutí o dosažené vzdálenosti ověřit.

Kamery rozmístěné na svahu mají za úkol pokrýt 65 – 105% vzdálenosti K. Podle rozhledových poměrů jednotlivých můstků je požadována vodorovná vzdálenost 30 – 40 metrů. Kamery jsou na sloupech vysokých 7 – 10 metrů. V některých okamžicích je však na vše i technika krátká. Je to tehdy, kdy skokan dosáhne extrémně krátkého, nebo naopak extrémně dlouhého skoku. V prvním případě nemusí skokan vůbec doletět do zóny, která je pokrytá kamerovým snímáním. Ve druhém případě naopak přistává v takových vzdálenostech, kdy je záběr kamery neprůkazný a délkový rozhodčí vzdálenost spíše odhaduje.

Tak tomu bylo při olympijských hrách v Naganu, kdy Masahiko Harada letěl do vzdálenosti 137 metrů. Podobně i při rekordním letu Roara Ljøkelsøye na můstku Heini Klopfera v Oberstdorfu, kterému byla stanovena délka 223 metrů. Mnoho diváků i odborníků se však domnívá, že to byl let až ke 227 metrům. Norové však protest nepodávali. Ljøkelsøy zvítězil a rekordní byla i vzdálenost 223 metrů. Podobné to bylo i při veleskoku Janne Ahonena ve Willingenu 2005, kde dosáhl 152 metrů. I on se zpětně podle televizních záběrů domnívá, že skok byl do vzdálenosti minimálně 155 metrů, ale ani on protest nepodával, neboť i 152 metrů stačilo na vítězství.

Fota: Měření skoku (autor fotografií: Simona Horká)