Říká se, že větru ani dešti poručit nelze. Své o tom vědí skokané na lyžích, pro které je vítr alfou i omegou závodů. Právě vítr je tím nevyzpytatelným čarodějem, který je schopen donést průměrného skokana k vavřínům pro vítěze a na druhé straně hvězdné letce srazit do šedi průměru.
Ale jak zařídit rovnocenné závody, když jsou skoky na lyžích sportem venkovním a na otevřeném prostranství bude vítr foukat vždy? Konstruktéři můstku se snaží budovat podél dopadových strání můstků větrné bariéry ze sítí. Moderní můstky na Holmenkollenu a ve Vikersundu jsou dokonce vystavěny tak, že mají pevné větrné bariéry integrovány přímo do svých konstrukcí. Jako součást pravidel byl kdysi zaveden větrný koridor do něhož měli být závodníci vpouštěni tak, aby měli pokud možno rovnocenné podmínky.Nic však nepomáhalo a vítr si i nadále hrál svou falešnou a škodolibou hru.
Až se do věci vložil Toni Innauer a rozhodl se na věc jít jinak. Tento vzdělaný a přemýšlivý muž, který v roce 1980 získal zlatou olympijskou medaili, usoudil, že s nahodilostí a nevyzpytatelností větru bude bojovat vědou nejexaktnější, tudíž matematikou. Jeho myšlenka je prostá. Změřit sílu a intenzitu větru vanoucího přesně v okamžiku skokanského pokusu a tu poté zohlednit do celkové známky za skok. Ten skokan, který skákal v příznivém protivětru bude následně „potrestán“ bodovým odečtem, a ten, který skákal v nepříznivém zadním větru dostane bodovou kompenzaci. Velikost odečtu nebo přípočtu bude závislá síle vanoucího větru.
Po letech zkoušení, měření a pozorování byl zaveden výpočetní vzorec, který přepočítává větrnou intenzitu na body.
Δw = -a.k
kde a je
Do výpočtu jsou zahrnuty hodnoty z pěti větroměrů a to tak, že rychlost větru je převáděna na rychlost tangenciální, tzn. na tu která působí ve směru letu skokana. Důležité je rovněž i to, že jako relevantní se berou hodnoty pouze z těch větroměrů, kdy byl skokan ještě ve vzduchu. Dříve se totiž stávalo, že skokan přistál hluboko pod kritickým bodem a byly mu odečítány body za příznivý vítr v dolní části můstku. On logicky podpory tohoto větru již využít nemohl.
Dá se říci, že větrný faktor jako takový je stále ještě v plenkách. Při svém zavedení vzbuzoval velké emoce a mnoho nesouhlasu, ale postupně si naň diváci i závodníci zvykají. Jaké jsou jeho přednosti a jaké jeho nevýhody:
Výhody
• spolu se zavedení faktoru výšky nájezdů už není nutné restartovat kola po snížení nebo po zvýšení nájezdu
• závody by měly být spravedlivější a díky tomu by měli vítězit skutečně ti nejlepší
Nevýhody
• počítá se pouze s větrem vanoucím ve směru letu skokana, přičemž i boční vítr jeho let může výrazně ovlivnit
• větroměry jsou umístěny podél dopadové stráně, tzn několik metrů bokem od skutečné trajektorie letu skokana, kde díky turbulencím může vát vítr úplně jiným směrem a rychlostí
• model v sobě zahrnuje pouze absolutní součet směrů větru, ale pokud má skokan za hranou zadní vítr a ve druhé fázi letu protivítr, je to mnohem výhodnější kombinace, než protivítr za hranou a zaďák ve druhé fázi letu (oba však mohou dostat stejné bodové kompenzace)
• model nezohledňuje délku skoku (čím je skok delší, tím více může být větrem ovlivněn)
Jak je vidět, k absolutně spravedlivým závodům vede ještě dlouhá cesta. Otázkou však je, jestli se nejedná o cestu do slepé uličky. Proč? Protože je diváci možná ani nechtějí. Teď není řeč o těch, kteří víkend co víkend usedají před televizní obrazovky a kterým neunikne ani jeden závod Světového poháru. Řeč o těch, kteří se na skoky na lyžích kouknu u příležitosti olympijských her či mistrovství světa. Jak chcete takové diváky přilákat ke sportu, kde nevyhrává ten s nejdelším skokem, ale ten, který po na první pohled složitých přepočtech získá nejvíce bodů? Takoví diváci poté raději přepnou na biatlon, kde je jasné, že vítězí ten, který doběhl do cíle jako první.
Foto: Větrný praporek (autor: Vendula Bittnerová)