Ke svému konci dospěla nejen zima 2025/2026, ale také tandem Háček-Sakala ve vedení českého skoku. Zatímco Vít Háček i přes veškeré turbulence ve funkci dost možná zůstane, Filip Sakala v roli sportovního ředitele končí. Jak sám říká, šlo o vlastní rozhodnutí primárně nemotivované harrachovskou ani jinou kauzou. O důvodech jeho rozhodnutí, ale také profesní cestě, či stavu a vyhlídkách českého skoku jsme si povídali po republikovém šampionátu v Harrachově.
Na začátku uplynulého olympijského cyklu jsi byl ještě aktivní závodník a ve spolupráci s Dominikem Ďurčem ses stal i mistrem republiky. Období jsi končil jako sportovní ředitel českého skoku a organizátor dvou mistrovství republiky. Dokázal sis tehdy takový závěr vůbec představit?
Jen to poupravím, dělal jsem hlavně s Petrem Jánským, bývalým mistrem světa v aerobiku. K tomu byl jako asistent Dominik. Po olympiádě v Pekingu 2022 jsem v březnu zamířil pracovat na zahrady v Praze.
Tam jsem vydělával na další sezónu a vydal se trošku jiným směrem. Přede mnou byl úkol sehnat tuším 350 tisíc. Samozřejmě jsem po sezoně začínal na nule, tak jsem šel hnedka makat. Po tom, co jsem v roce 2023 úplně skončil, byla situace obdobná. Taky jsem šel na zahrady, protože jsem neměl peníze (smích). Plus ještě měl „sekeru“, protože jsem všechno udal na skoky.
Když se na to takhle dívám, tak profesně-kariérní posun byl docela velký – ze zahradníka sportovním ředitelem (smích). Že bude můj první profesní krok takový, jsem v roce 2022 asi úplně nečekal. Manuální práce mi občas chybí.
Filip Sakala s Dominikem Ďurčem (zdroj: czech-ski)
Ty jsi to tam tehdy měl celkem divoké, říkal jsi, že kdybys býval v Kulmu skákal slušně a kvalifikoval ses, tak bys pokračoval. To asi bylo skutečně bylo žití ze dne na den…
Jo. Už do Kulmu jsem jel s tím, že jsem přejel vydělaný rozpočet, takže jsem věděl, že čím víc to budu natahovat, tím větší „průser“ budu na jaře řešit. Jel jsem tam jen se dvěma kamarády, neměl jsem ani reprezentační oblečení. Když jsem viděl ostatní týmy, na jak profesionální úroveň se dostaly, tak bych opravdu potřeboval sponzora, který mi dá milion a půl, abych pro sebe mohl nastavit něco funkčního. Ale nelituju toho, byla to sranda. Ještě jsem si tam skočil nějakých 199,5, tam mi ubrali půl metru (smích). Ale nějak to k tomu rozhodnutí asi přirozeně dospělo.
Nesvrběly tě trošku nohy při letošních olympijských hrách? Byl bys tam radši jako závodník, než jako funkcionář?
To ne, kariéru už mám v sobě uzavřenou. Kdybych měl náhodou někdy krizi středního věku a zkoušel se vrátit, tak jsem si to naštěstí pojistil svojí váhou. Takže jediná varianta, jak se tam dostat, by bylo asi nějaké dobré závaží čtyřčlenného bobu.
Od té doby samozřejmě uplynula už nějaká voda, stalo se celkem dost věcí, ať už v českém skoku, nebo mimo. Jak zpětně hodnotíš krok ukončit kariéru a stát se sportovním ředitelem?
Vím, že jsem udělal dobré rozhodnutí. Sportovním ředitelem jsem se ale stal fakt podivným způsobem. Začalo to pár hodin po závodě, když jsme jeli z Kulmu. Měl jsem sice slušný a věcný, ale takový ten mravokárný telefonát, a ten člověk mi tenkrát navrhnul, ať jdu dělat sportovního ředitele. Myšleno ironicky, že když jsem tak chytrý, ať si to jdu dělat sám. Tenkrát jel se mnou v autě i Víťa Háček (současný předseda úseku skoků), tak jsme si řekli, že by to mohla být docela „sranda“.
Pravda je taková, že spoustu věcí jsem viděl poprvé až na Valné hromadě v roce 2023. Ať už šlo o rozpočet, celkovou ekonomiku a strukturu úseku, vedení valné hromady a tak dále.
Po zvolení se přiznám, že když mi došlo, že už to je „real“, tak to „sranda“ přestala být. Ale jsem takový, že se věcem postavím čelem a dělám to nejlepší, co umím. Zpětně hrozně oceňuji to, že mi Kuba Janda (předchozí předseda úseku skoků) předal úsekové hospodaření v dobrém stavu. Protože když chce člověk něco měnit nebo nastavovat nějaké systémy, tak jsou k tomu zapotřebí peníze.
S rozpočtem se tedy dalo pracovat už v prvním roce, což se doufám začalo letos ukazovat. Nejde všechno udělat ze dne na den, takhle to bohužel nefunguje.
Filip Sakala a Vít Háček (autor: Jan Štěrba)
Je zpětně něco, to pro tebe bylo ve funkci zaskočením?
Já měl velkou výhodu v tom, že jsem v tom prostředí vyrostl, takže jsem fakt nebyl naivní. Bylo jen pár jedinců, kteří mě negativně překvapili trochu víc, ale nemůžu říct, že by mě z hlediska celkového nastavení něco překvapilo. Hodně věcí bylo složitějších, než jsem čekal, ale na druhou stranu, přizpůsobovat se je docela moje silná stránka.
Už jsme zmiňovali mistrovství republiky v Harrachově, které za roky vašeho působení s Vítkem Háčkem nabobtnalo. Chtěl bys, aby přesně tohle byl odrazový můstek pro český skok a symbol, že přeci jen není všechno ztraceno?
Přesně tak. V první řadě musí lidí hrábnout do sebe, všichni. To není o tom, že přijde Víta, já, nebo kdokoliv jiný z trenérů. Každý člen úseku, který si říká skokan nebo kombiňák, musí pracovat tak, že si prvně zamete před svým stolem a pak bude hodnotit ostatní. Harrachov je spíš poděkování všem činovníkům a hlavně sportovcům, aby měli akci, na kterou se můžou těšit. Nejdůležitější je, aby viděli, že je o ně postaráno. Samozřejmě na to pak navazuje více věcí.
Když chcete oslovovat sponzory, tak jim musíte ukázat, že umíte hospodařit, že umíte uspořádat závody. S tím pak souvisí další věci, například práce v klubech. Na jednu stranu na ně tlačíme, aby měli větší členskou základnu, ale musíme na to ten klub taky připravit. Protože pak potřebují větší autopark, více naplno placených klubových trenérů.
Takže cesta, jak tomu říkáme, zpátky na vrchol možná začíná v Harrachově během mistrovství České republiky. Ale balík toho, co se podle mě musí každý rok udělat, je mnohem širší než jenom jeden závod.
Když jsi nastupoval, tak jsi chtěl přivést mladého slovinského trenéra, to se povedlo (k reprezentaci tehdy nastoupil Gaj Trček). Dalším cílem bylo mít konkurenceschopný tým na olympiádě v Itálii, k čemuž nedošlo. Hodnotíš tedy toto tříleté období ze sportovního hlediska jako neúspěšné?
Olympiáda se z mého pohledu nepovedla. Anežka (Indráčková) sice na malém můstku získala ženský historický úspěch, ale myslím si, že i u ní byly ambice vyšší. Klárka (Ulrichová) byla v úvodu sezony 12. a pak několikrát slušně bodovala, na olympiádu se ale formu bohužel nepovedlo načasovat. Veronika (Jenčová) se po sedmi týdnech zvládla vrátit do nějakého provozního režimu, což je naopak fajn úspěch.
Z dobrých důvodů nám trošku chyběla Karolína Indráčková. Takže se možná úplně nenaplnily ambice, ale věkový průměr je tam teď tuším 20 let, takže holky mají před sebou ještě další tři olympiády, když budou chtít.
Co se týče kluků, tam je teď samozřejmě Koudy, za nímž se dotahují Dan Škarka a David Rygl. Počítalo se i s Benem Holubem, ale ten bohužel skončil. Konkurenceschopný tým se samozřejmě postavit nepodařilo. Roman měl na víc, což ukázal třeba v Innsbrucku (kde byl na Turné 19.). Ale líbí se mi už jenom to, že jsme schopni to takhle hodnotit, že si všichni řekneme, že jsme měli na víc.
Teď ta masa není, to si řekněme na rovinu. S tím málem si myslím, že nemůžeme být úplně skleslí. Minulost máme velmi silnou, ale nemůžeme se s ní tolik porovnávat a musíme dělat postupné kroky pro to, aby budoucnost byla pro nás taková, jaké to bylo dřív. Z mého pohledu máme minimálně základ – mistryni světa juniorů, dvě mladé holky, které před dvěma lety všichni odepisovali, které nyní mezi juniorkami patří k relevantní konkurenci, což potvrdilo i mistrovství světa juniorů. V letošním roce tři kluci bodovali v COC, což tu dva roky nebylo a Roman Koudelka za tři roky tuším pětkrát nakoukl do TOP 10 v SP – 10 ve světové konkurenci opravdu není špatná výkonnost.
Filip Sakala s Vítkem Háčkem na jejich úvodní tiskové konferenci (autor: Jiří Korbel)
Kdyby ti tedy někdo při nástupu do funkce nabídl letošní olympijský scénář, bral bys ho?
Tenkrát jsme úplně nevěděli, jak to bude. Samozřejmě vždycky jsem měl svůj sen, že tam pojedou čtyři kluci i holky a ukážeme světu, že to tady funguje. Tři holky se samozřejmě nakonec dostaly a spolu s Romanem mají sportovně všichni čtyři vysokou kvalitu. Z tohohle pohledu to beru, ale na začátku, když mi bylo 26, tak bych chtěl víc, to se přiznám.
Samozřejmě se vždy ne vše povede, máš ty osobně něco, co bys ve své funkci udělal jinak?
Chyby jsem dělal na denní bázi, to jsem ale zjistil, že k té funkci patří. Pořád je co řešit. Sportovní ředitel je takový středobod pro všechno, ať už jde o kluby, veřejnost, sportovce, trenéry, vedení úseku, Svaz lyžařů, Duklu.
Rozloučil jsem se s tím, že všechno udělám stoprocentně, ale dělal jsem pro to maximum. Myslím si, že svoje chyby jsem akceptoval jako součást toho, co dělám. Co zpětně asi vidím jako svou chybu, a je to obrovské ponaučení do budoucna, je delegovaní práce.
Celkově bych se chtěl zlepšit v týmovosti, protože kdybych se obklopil víc lidmi a víc jim důvěřoval, tak si myslím, že bychom toho mohli stihnout mnohem víc.
Filip Sakala, Vít Háček a Jakub Janda (autor: Jiří Korbel)
Řekl jsi slovo „budoucnost“. Není tajemstvím, že po olympijských hrách měl váš mandát končit, jak to tedy bude s tvou budoucností nadále?
Myslím, že Víťa má ambicí dál pokračovat. Zároveň si myslím, že to je kluk, který má úseku hodně co nabídnout. Pevně věřím, že vedení úseku, které bylo poslední tři roky, bude v co největším počtu pokračovat. Já jsem už avizoval, že i když už nebudu u kormidla, tak lidem, kteří jsou ve vedení budu vždycky rád nápomocný. Jsou tam rozdělané projekty a když bude vůle lidí a pozitivní vazba na mojí práci, tak nemám problém dál pomáhat.
Už jsi zmínil, že ve své současné funkci pokračovat nebudeš. Bylo to ovlivněno i harrachovskou kauzou nebo něčím jiným? Co v tobě definitivně podpořilo tohle rozhodnutí?
Harrachov byl samozřejmě náročný, protože to vrhalo špatný stín na celý náš sport. Paradoxně to ale přineslo i větší prostor pro řešení sportu, protože většina lidí spíš řešila Harrachov, takže jsem měl docela volné ruce. Bohužel ale chyběl Víťa, čímž na mě spadlo docela hodně práce, takže únava, která z toho plyne, mě určitě ovlivnila. Nakonec si ale myslím, že to byla kauza, která nám paradoxně mohla i pomoct.
Byl jsem až překvapený, jakou podporu v úseku má Víťa, což je velmi důležité. Když to vezmeme s odstupem času, tak můstky se vrátily Harrachovu a rekonstrukce má relativně dobrý konec. Víťa je zpátky ve strukturách svazu jako předseda úseku, a i další střípky ukazují pravou podstatu toho, co se tam stalo. Hlavní je, že se vyhrálo a v těch projektech se pokračuje dál.
Trochu jsi utekl z původní otázky – co je hlavním důvodem tvého konce ve funkci sportovního ředitele?
Chtěl bych se posunout dál. Chtěl bych manažersky dál růst, mám ambice a věřím, že i nabídku. Nebudu se stavět úplně kriticky ke svému fungování u českého skoku, ale chtěl bych být lepší manažer a schopnější člověk, ať už to bude jakákoliv práce. Třeba se zase jednoho dne do téhle funkce vrátím ostřílenější. Důvodů, proč končím, bych našel hodně, ale není to kvůli něčemu, co se stalo, nebo nějakým lidem. Když je člověk v roli manažera úseku, tak si musí vštípit do hlavy, že za vše je odpovědný on. Člověk v sobě za jakékoliv situace může najít něco, co mohl udělat lépe, a neměl by ukazovat prstem na ostatní.
Harrachovský areál při zahájení rekonstrukce (autor: Jiří Korbel)
Můžeš už odtajnit, co tě tedy čeká dál?
Budu dál dělat kurzy sportovní psychologie. Samozřejmě dál studuju i vysokou školu, s Davidem Bakešem děláme nějaké projekty, ale to gró bych ještě teď zveřejňovat nechtěl.
Zmiňoval jsi, že bys českému skoku dál rád pomáhal. Máš nějaký výhled, v jaké pozici?
Myslím si, že umím postavit správného člověka do správné funkce. Především bych ale chtěl zpětnou vazbu, čeho si na mé práci váží a čeho naopak neváží. Myslím si, že nabídku pořád mám, a pokud to tak uvidí i sportovci a ostatní, tak jsem po sportovní stránce otevřený pomoct a poradit v čemkoliv. Teď bude důležité předat agendu dalšímu člověku, protože to poslední, co potřebujeme, je, aby se někdo měsíce hledal v tom, co je vlastně zapotřebí dělat.
Zmiňoval jsi předávání a nástupnictví, je už vyhlédnutý nástupce?
Samozřejmě máme kandidáty, ale nechci úplně nikoho navrhovat já, protože kdo vyhovuje mně, nemusí vyhovovat Víťovi. Všechno se bude odvíjet od Valné hromady (konané 26. 4.), po ní by se nově vzniklá rada měla rozhodnout.
Na začátku letní sezony to tedy už vše bude jasně dané…
Přesně tak. Důležitá je i konference Svazu lyžařů, která bude v červnu a tam se úsekům přerozdělují finance. To bude dost rozhodující o tom, kam náš sport v Česku půjde dál.
Vždycky jsi měl dost nápadů a možných projektů k rozjetí, nepřijde ti teď škoda, že odcházíš od nějaké rozdělané práce?
Myslím, že i kdyby mi bylo 50 nebo 60, tak budu odcházet od rozdělané práce (smích). Furt se bude muset makat. Musíme si uvědomit, že to není o tom, že přijde nějaký člověk, luskne se prstem, a půjde to samo. Jestli chceme mít děti a výkonnost, jestli chceme, aby sportovci k českému skoku vůbec byli loajální, tak jim musíme něco nabídnout. Fakt nestačí tam jenom stát a koukat, jak se ti sportovci snaží, ale je potřeba tam pro ně být a dělat maximum.
Filip Sakala natáčí poslední skok kariéry Benedikta Holuba (autor: Jan Štěrba)
Už jsi zmiňoval půtky se svazem. Jakou bys řekl, že má skokanský úsek pozici ve Svazu lyžařů?
Svaz lyžařů má kolem 20 tisíc členů, což je dostatečně velký vzorek na to, aby se v něm projevila taková ta česká nátura. Potkal jsem tam mnoho kvalitních lidí. Jsem vděčný za to, že jsem mohl potkat užší vedení běžeckých disciplín – Aleše Vaňka, Štěpána Kalinu, šéfa Dukly Pavla Bence a Michala Georgieva. Jejich práce pro mě byla vzorem, jakým by ten úsek mě fungovat. Když vezmu předsedu Romana Daleckého a sportovního ředitele Daniela Honziga z úseku freestyle, tak jsou jasně na vzestupu a mají energii i vizi. Potkal jsem i pár lidí s destruktivními choutkami, ale to k běžnému životu patří. Ne s každým se dá domluvit
Říkal jsi, že u českého skoku není úplně masovost, u mnohých závodníků, kteří v něm jsou, by se čekal větší pokrok. Pak se taky z fanouškovského pohledu vyskytují podivná rozhodnutí o nominacích. Myslíš si ty osobně, že v českém skoku panuje zdravé prostředí pro přirozený růst sportovců?
V žádném sportu to není ideální, to si řekněme na rovinu. Vždycky se perou tři zájmové skupiny, to jsou byznysmeni, srdcaři a lidi, kteří se chtějí společensky prosadit. Tyhle tři skupiny na sebe vždycky budou narážet. Důležité je nebýt naivní a nepokoušet se to změnit, ale dělat věci tak, aby všichni došli ke kompromisu a celé hnutí bylo funkční směrem k nějakému cíli. Ten by měl být všechny stejný, a to je sportovní úspěšnost, která všechny spojuje.
Z hlediska sportovců jsem tomu dával hodně, ale jsou varianty, kam prostředí směřovat. Jedna z nich je mít toxické prostředí, další je naopak komfortní prostředí, to znamená, že můžu být se všemi kámoš, a pak je tu výkonové prostředí. Tam občas na nějaké věci přirozeně narazíte.
Musíme k tomu přistupovat tak, že jestli chceme mít fajn lidi, kteří poslouchají na slovo a jsou příjemní pro trenéra a vedení, tak to většinou nejsou úplně vítězové. Když máte tým, kde jsou ti draci, kde jsou lidi, který jdou po medaili na velkých akcích, tak člověk musí počítat s tím, že to bude divoký a je to takhle v pořádku. Sice z toho občas vylezou nějaké problémy, ale manažer musí být schopný je včas řešit.
Kolik teď máme v českém skoku těchto „draků“?
Dohromady jich vidím pět. U nich vím, že když se všechno sejde, tak mají na to, aby se ve vrcholovém sportu neztratili.
Diváci během loňského ročníku Memoriálu Jiřího Rašky (autor: Jiří Korbel)
Ať končíme pozitivně – co bys přál českému skoku na to další čtyřleté období, kdy už nebudeš u kormidla?
Přál bych si, aby se podařila rekonstrukce ve Frenštátě i Harrachově, a hlavně přeju hodně štěstí sportovcům, protože jsem tam poznal hodně skvělých lidí a opravdu jim přeju úspěch na těch největších akcích. Celému českému skoku přeju, aby se vrátil tam, kde byl v letech minulých a znovu byl výkladní skříní českého lyžování.
Rekonstruované můstky ve Frenštátu se snad v dohledné době budou otevírat, chtěl by sis je taky vyzkoušet, nebo už se nikdy z můstku, byť malého, spustit nechceš?
Mám teď asi 98 kilo, takže bych tu stopu rozbil (smích). Ale určitě se přijdu podívat.
Náhledové foto: Filip Sakala během republikového šampionátu v Harrachově (autor: Jan Štěrba)
