Italská štace Jakuba Jiroutka končí. Rodák z východočeského Broumova působil u italského týmu čtyři roky, nejprve jako asistent a později i jako hlavní trenér. K dobrým výsledkům dovedl symbolicky čtyři skokany – Diega Dellasegu, Bresadolu, Colloreda a Morassiho. Další trenérské angažmá zvažuje, nejvíc šancí však dává návratu do České republiky.
„Světový pohár se rozdělil na velké a malé týmy.“
„Po této sezoně, jež mě stále spoustu energie a z výsledků jsem dostal málo zpět, jsem se rozhodl ukončit své angažmá v Itálii,“ uvedl Jakub. Během čtyř let prožil radostné okamžiky i zklamání. Italská skokanská základna není tak široká, přesto dokázal se čtyřmi skokany dosáhnout na dobré výsledky.
Za největší úspěchy v roli trenéra považuje bronzovou medaili Diega Dellasegy z Mistrovství světa juniorů v Hinterzartenu 2010, 12. místo Sebastiana Colloreda ze světového šampionátu na Holmenkolenu 2011 a jeho další tři umístění v TOP 10 SP o rok později, dvě umístění Andrey Morassiho v elitní desítce SP, 8. místo z týmového klání na světovém šampionátu v Predazzu 2013 a také vylepšené maximum Davide Bresadoly (13. místo) ze závodu SP v právě skončené sezoně.
Práci trenéra národní reprezentace bere Jakub jako obrovskou zkušenost, u nepočetného týmu to není vůbec jednoduchá záležitost. „Světový pohár se rozdělil na velké a malé týmy,“ tvrdí. Velkými týmy jsou myšleny Norsko, Rakousko, Finsko, Polsko, Německo, Japonsko, Slovinsko, Rusko, Švýcarsko nebo i České republika. Naopak mezi malé ekipy, které objíždějí nejvyšší soutěž pouze se dvěma až třemi skokany a bez realizačních týmů, patří Kanada, USA, Francie, Jižní Korea, Kazachstán, Francie a také Itálie.
A příčiny tohoto „dělení“ jsou dle mladšího z bratrské dvojice trenérů Jiroutků jednoduché. „Nechci říkat, že je to vše o financích, ale hrají velkou roli. Podstatným faktorem je také materiál. S tím souvisí i vždy a všude diskutovaná velikost kombinéz nebo velikost bot (u nichž je tolerance plus 2 cm). Pravidla by měla být pro všechny stejná, ale stále jsou kontrolované více malé týmy, z toho jsem nejvíc otráven. Člověk potřebuje tým, aby mohl konkurovat světu a vychytávat detaily, jinak vám vlak ujede. Proto je velký úspěch, když se někdo z malých týmů prosadí do TOP 30. A myslím, že se začne tato finanční i výkonnostní mezera ještě více prohlubovat,“ osvětluje svůj pohled na současnou situaci ve skokanském světě.
Z jihu zpět do srdce Evropy? Nejspíš…
O své profesní budoucnosti ještě Jakub nemá zcela jasno. K návratu do své rodné České republiky má však více než dobrý důvod. Stal se totiž otcem syna Tobiase. O jeho dalším působení se rozhodne v následujících měsících. Jak sám podotýká, „duben bude zajímavý měsíc“. K výměně osazenstva trenérských postů by mělo dojít v reprezentacích Kazachstánu, Francie, Finska, Ruska a samozřejmě také Itálie, s níž se Jakub Jiroutek rozloučil při finále v Planici. „Italské angažmá mi dalo hlavně po životní stránce opravdu hodně. Naučil jsem se jazyk, získal kontakty a potkal lidi, kteří zůstanou navždy v mém srdci, asistenty Roberto Cecona a Waltera Cogoliho a také italské skokany. Děkuji všem fanouškům, kteří fandili italskému týmu, a věřím že se opět uvidíme.„
Foto: Italský tým (autor: Ing. Jiří Sedláček)
Hlavní foto: Jakub Jiroutek (autor: Ing. Jiří Sedláček)
