Český skok na lyžích se zmítá v krizi. V takové, kterou nepamatuje. Přesto můžeme najít jistou paralelu s obdobím před 21 lety. Ačkoliv bychom tehdejší výsledky českých reprezentantů a stav můstků dnes brali všemi deseti, už v roce 2001 to bylo popisováno jako katastrofa a velký úpadek českého skoku na lyžích. Čtyři roky na to se Jakubu Jandovi povedlo vybojovat dvě medaile na MS a o rok později dokonce ovládnout celkové pořadí SP a Turné čtyř můstků. Paradoxně sám Janda dnes stojí u největšího úpadku českého skoku v historii. Existuje však dnes alespoň minimální naděje na to, že by mohlo nastat něco podobného jako před 16 lety? Těžko říci, s jistotou však můžeme konstatovat, že v dnešních podmínkách by se jednalo o čistou fantazii.
Dnešním článkem se retrospektivně vracíme do roku 2001, konkrétně do Harrachova při konání SP v letech na lyžích. Reportáž vyšla v únoru 2001 v týdeníku Květy a jejím autorem je Jan Dušek. Ten souhlasil s uveřejněním jeho reportáže přímo na našem webu. Příjemné čtení!
Splihlá křídla českých orlů (autor: Jan Dušek)
Skoky na lyžích, kdysi parádní česká disciplína se potácí v hluboké krizi. Trenéři, závodníci i funkcionáři přitom krčí rameny. A všichni věří, že ten zlomový skok zpátky mezi světovou špičku prostě jednou přijít musí…
Harrachov – jindy ospalé, provinční horské městečko se druhý lednový víkend změnilo ve vřící kotel mluvící v drtivé většině měkkou polštinou. Naši severní sousedé to měli do Krkonoš blízko a navíc k tomu měli velmi pádný důvod. Ten měl podobu drobného, subtilního muže s malým knírkem u nosu, jehož jméno zná nyní v Polsku každé malé dítě. Třiadvacetiletý profesionál Adam Malysz podle prognóz a předpovědí rozhodně letos neměl patřit na skokanských můstcích k favoritům. Před několika lety měl sice pár dobrých výsledků, ale pak nestačil na konkurenci Němců, Finů a Norů. To vše je ovšem minulostí, protože nástup do sezóny měl Malysz famózní. S obrovským náskokem 103,9 bodů vyhrál tradiční Turné čtyř můstků a rázem se stal favoritem celého závodního pole. „Vypadá jako klon Jense Weissfloga“, nechal se slyšet trénér německé reprezentace Reinhard Hess, který by letce kvalit bývalé německé hvězdy jistě přivítal i ve svém týmu. Před uměním rodáka z beskydské vesnice Wisla se sklonil i zatím vedoucí muž žebříčku Martin Schmitt: „Malysz skáče jednoduše v jiné dimenzi.“ Diváky to uvádí v nadšení, zatímco rozhodcovská jury trne. Ať se nájezd snižuje sebevíc, lehký letec stejně doplachtí o pár metrů dál než celé startovní pole, což sebou nese i riziko pádu. V Polsku na začátku roku vybuchla „malyszománie“, do Harrachova se vydalo přes stopadesát novinářů a tisíce fanoušků. Všichni doufali v jediné – že jejich „Maluzs Polski Batman Skoczni“ potvrdí naděje do něj vkládané. Bohužel – do této elitní společnosti naši skokani nepatřili.
Beznaděj českých letců
Kromě přízvisek typu „lidská vážka“ či „letec bez křídel“ si Adam Malysz mohl po harrachovských závodech připsat další: „muž bez nervů“. Ačkoliv ho vždy při nájezdu na hranu mamutího gigantu K – 180 vítal řev tisíců nadšených hrdel, nezaváhal a suverénně doplachtil nejdál. První i druhý den závodů neměl prakticky konkurenci. „Měl jsem pocit ptáka letícího nad krajinou. Můstek byl připraven znamenitě, myslím, že patří k nejlepším na světě“, složil Adam hold harrachovským organizátorům, kteří svého mamuta před Světovým pohárem dokonale zrekonstruovali a kvůli vykácenému porostu nainstalovali na levé hraně protivětrné sítě. Pokud jury rozhodčích během závodu snižovala nájezd, vždy to byly obavy z toho, aby Polák nedopadl za přechodový oblouk a nezpůsobil si vážné zranění. Kdyby se tak stalo, davy fanoušků v červenobílých barvách by asi všechny rozhodčí sežrali, nechal se slyšet český reprezentační trenér David Jiroutek. Ten si všímal hlavně výkonu svých svěřenců, ale žádná sláva to nebyla. Kdysi parádní disciplína a chlouba českého lyžování je v těžkém útlumu už několik let a jen tak se zřejmě z kocoviny nevyhrabe. Sklízíme daň za neuvážené rušení středisek vrcholového sportu na začátku devadesátých let i na nedostatek financí ve sportu vůbec. Nové talenty se nerodí a pokud ano, velmi často končí dříve, než mohou své kvality potvrdit. Čeští skokani nemají motivaci, chuť, výdrž a vůli porvat se o dobrý výsledek. Úspěchem je postup do druhého kola, o první desítce si můžeme nechat zdát. Ohranou písničkou je i fňukání, že se závodníci neumí pořádně odrazit na hraně a proč tomu tak je, nikdo neví. Harrachovské lety potvrdily i další problémy reprezentace. Je to hlavně schizofrenní situace, kdy kromě oficiální reprezentace trénuje i závodí osamělý solitér Jaroslav Sakala, podle Jiřího Rašky „jediný profík v zemi“. Jednatřicetiletý mistr světa v letech před šesti roky v létě absolvoval skokanský maratón v rodném Frenštátě, jen aby sehnal peníze na novou sezónu. Vše si hradí sám a používá i vlastní tréninkové metody. „Saky“, jak se mu přezdívá, vyšel ze všech našich borců v Harrachově nejlépe – v sobotu byl třiadvacátý, připsal si první body ve Světovém poháru a v neděli skokem v prvním kole dlouhým 163,5 m atakoval první patnáctku. Druhý skok však trestuhodně pokazil a nakonec skončil na třicátém místě. Přesto však si však zřejmě „vylétal“ nominaci na únorové mistrovství světa v Lahti, kam pojedou čtyři skokani. „Jsem rád, že existuje tlak Jardy Sakaly na ostatní kluky a že se tak mohou vzájemně motivovat,“ prohlásil po závodech David Jiroutek. No, alespoň něco…
Pohádka o jednom skoku
Pokud něco charakterizovalo situaci byla to tiskovka v místním kině. Zatímco zářící polský tým vítaly blesky fotoreportérů a Adam musel sáhodlouze odpovídat na otázky převážně polských novinářů, David Jiroutek v modrobílé bundě s vyšitým logem Českého svazu lyžařů a jeho svěřenec Jakub Hlava seděli v temnotě vzadu a stoicky sledovali triumf svého soupeře. „Za Poláky je více než dva roky soustavné práce a je to vidět“, komentoval Jiroutek polský triumf. Vedle sedící Jakub jen přikyvoval a na otázku, co soudí o svém dnešním výkonu se jen hořce usmál a odpověděl, že pořád čeká na optimální skok, jenomže ten nepřichází. Čekání na mýtický skok, jenž by zrušil podivné prokletí visící nad reprezentací jakoby ovlivňovalo vše, co skokani dělají. „Jednou to přece musí přijít, jednou se to všechno zlomí,“ lze slyšet velmi často z úst závodníků i činovníků. Závody jsou do velké míry otázkou vyrovnané psychiky a pokud je Adam Malysz muž bez nervů je to zásluhou i jeho osobního psychoterapeuta. Právě on dokázal v závodníkovi probudit potřebné sebevědomí a připravit ho tak, že letos nemá v pelotonu dalších skokanských es konkurenci.
Z pohledů šéfů
Kdo jiný by měl mít poslední slovo, než ti, kteří mají v českém skoku rozhodující vliv? Jiří Raška je olympijským vítězem z Grenoblu 1968 a do tristní situace českých skokanů má samozřejmě co mluvit. Stejně jako šéf skokanské sekce Českého lyžařského svazu Jiří Rázl. Při Malsyzově skoku se Rázl neudržel pochvalných poznámek, naše borce raději nekomentoval. Jiří Raška jen lakonicky poznamenal, že na letech stále platí: „Několik lidí létá, ostatní se snaží skákat…“ U kávy v útulném prostředí chaty Dukly Liberec, kde byla reprezentace ubytována, se společně snažili vypátrat, kde vlastně vězí příčina tak katastrofálních výsledků českého skoku na lyžích. „Dlouhodobý rozvoj poznamenal po roce 1990 rozpuštěný systém středisek vrcholového sportu“, tvrdí Jiří Rázl. „Naše disciplína je jednoznačně závislá na výběru talentů se kterými se musí dlouhodobě pracovat. Pokud nefunguje systém, nefunguje ani nic dalšího. Chátrají můstky, neškolí se trenéři, ruší se oddíly, protože nemají peníze a závodnická špička pomalu ale jistě ztrácí krok se světem.“ Náprava škod není nic jednoduchého. Lyžařský svaz už začal obnovovat systém sportovních tříd a snaží se modernizovat můstky. Blýskáním na časy může být i znatelné rozšíření žákovské základny nové skokanské generace. Než z žáků vyrostou noví Sakalové, Plocové a Raškové bude nějakou chvíli trvat a rychlík nových trenérských metod, zkvalitnění přípravy a využití poznatků vědy (například aerodynamiky, či vývoje nových materiálů na lyže) nijak nečeká. Ve srovnání s tím, jak v Harrachově (i jinde) zazářili naši severní sousedé se naskýtá otázka, zda-li bychom se od nich nemohli též něčemu přiučit, vždyť na tom ještě před třemi, čtyřmi roky byli obdobně. „Tam je vidět cílená, několikaletá práce s reprezentačním družstvem, navíc má toto odvětví plnou státní podporu,“ říká Jiří Raška. „Už dva roky se Poláci tlačí dopředu jako družstvo vedené fenomeném Malyszem. A mezitím jim narůstá nová generace. Ve Frenštátě jsem se zúčastnil jednoho dětského závodu a jen z oblasti Beskyd tam přijelo padesát dětí!“
Skoky na lyžích, jako každý jiný sport jsou závislé na penězích – od státu, od sponzorů. A jestli je tady nějaká, byť slabounce blikající jiskra naděje, jmenuje se „systémová práce“. Jak vysvětluje Jiří Rázl: „Předem vytipované závodníky s předpoklady pro další zlepšení musíme umět postrčit dopředu a vytvořit jim k tomu perfektní zázemí.“ A olympijský vítěz a bojovník k pohledání Jiří Raška dodává: „Za to, co jim dáme, však chceme, aby i oni něco obětovali. Aby změnili přístup k tréninku a nebyli už předem poražení. Aby přestali být spokojeni s tím, co jsou, protože určitě mají na víc. Jenom to v sobě najít…“
Jan Dušek
Tímto ještě jednou děkujeme Janu Duškovi za poskytnutý materiál v podobě této dobové reportáže.
Připomínáme rovněž naši existenčně důležitou sbírku pro záchranu webu, každý příspěvek nás k tomuto cíli přiblíží!
Foto: skokanské můstky v Harrachově
